Scan barcode
bill369's review against another edition
reflective
medium-paced
- Plot- or character-driven? A mix
- Strong character development? N/A
- Loveable characters? No
- Diverse cast of characters? No
- Flaws of characters a main focus? N/A
3.0
62
Někdy se člověk podiví sám sobě, jak mohl být tak malicherný k některým věcem i lidem, vždyť mě často mrzely věci, které se staly a stát neměly, že jsem nedovedl v souladu žít — a nyní? Prázdnota, duševní trýzeň, ale však čas utíká jak v drobném stroji hodinek, oblaka jdou nad hlavou, jdeš za hejnem vzpomínek a zní ti to v nitru jako amen. Něco jest pryč, něco děsivého sedí na duši, pryč jsou vlahé večery, otáčím zrak a sleduji plující mrak, vzdáleným posílám pozdrav, snad jim týž vítr nad hlavou vane, snad i nad nimi ten oblak stane. Když přejde den a večerní chlad s temnotou lehne do údolí, u vás jest den, ale mne již srdce bolí, že nemožno na dálku viděti tělesným zrakem a že mohu jen v myšlence jít s tím větrem a mrakem. Tak zapadají dny do moře věčnosti a snad přijde i můj čas, je-li mi souzeno.
130
Tak pravil můj bratranec místní pověsti a já jsem nemohl nebýt očarovaný. Uvažuju někdy, co by se bylo se mnou dělo, kdybych nebyl šel do světa, nestudoval, nepoznal jiný život, nestal se tím, čím jsem a kdybych po všecky ty roky zůstal tady. Nemívám na tuto otázku odpověď. Nyní řkám: Chtěl bych vypadat aspoň jak bratranec Karel. Byl bych důstojný a kamarádil bych s ním. On by byl ten druhý do bojkotu.
161–162
„Ten Smetana a Dvořák, to byli také pěkní dva pitomci,“ poznamenal bratr.
„Já myslím, že ani nebyli,“ řekl jsem až po chvíli omráčen.
„Já zas myslím, že byli,“ ledabyle trval na svém bratr a pak velkomyslně dodal: „Ale to my dva nerozhodnem.“
Samozřejmě, byl to názor, jaký jsem od svého bratra vždycky čekal, ale nikdy jsem nevěřil, že by jej proti mně chtěl hájit. Bylo jasné, že za chvíli nepřeorganizuju jeho soustavu estetických hodnot, takže spíš půjde jen o metodické pokyny.
„Já myslím, bratře, že nebyli. A su já pitomec?“
Zaváhal, než odpověděl:
„Třeba jsi, ale to já nemusím poznat.“
Radostí jsem se zachvěl.
„Vidíš, a to je právě správně, co říkáš! My dvá nemusíme mět stejné mínění, ale napadlo by ti abys zakazoval hrát, co Smetana a Dvořák napsali, nebo abys jim kázal, co mají skládat?“
„Tož to jistě né,“ odpověděl bratr, „to by byla konina,“ a zasmál se tak absurdní možnosti.
„A já ti zas nebudu nikdy říkat, co smíš a nesmíš s autobusem.“
„To máš teda úplně správný názor,“ chválil bratr, „enomže né každý sa umí tak sebekriticky podívat na druhého člověka a na to zkrachujem, to ti říkám. Já ti naleju,“ vzal mi pohárek a naplnil vínem, načnuv další lahev družstevního.
Někdy se člověk podiví sám sobě, jak mohl být tak malicherný k některým věcem i lidem, vždyť mě často mrzely věci, které se staly a stát neměly, že jsem nedovedl v souladu žít — a nyní? Prázdnota, duševní trýzeň, ale však čas utíká jak v drobném stroji hodinek, oblaka jdou nad hlavou, jdeš za hejnem vzpomínek a zní ti to v nitru jako amen. Něco jest pryč, něco děsivého sedí na duši, pryč jsou vlahé večery, otáčím zrak a sleduji plující mrak, vzdáleným posílám pozdrav, snad jim týž vítr nad hlavou vane, snad i nad nimi ten oblak stane. Když přejde den a večerní chlad s temnotou lehne do údolí, u vás jest den, ale mne již srdce bolí, že nemožno na dálku viděti tělesným zrakem a že mohu jen v myšlence jít s tím větrem a mrakem. Tak zapadají dny do moře věčnosti a snad přijde i můj čas, je-li mi souzeno.
130
Tak pravil můj bratranec místní pověsti a já jsem nemohl nebýt očarovaný. Uvažuju někdy, co by se bylo se mnou dělo, kdybych nebyl šel do světa, nestudoval, nepoznal jiný život, nestal se tím, čím jsem a kdybych po všecky ty roky zůstal tady. Nemívám na tuto otázku odpověď. Nyní řkám: Chtěl bych vypadat aspoň jak bratranec Karel. Byl bych důstojný a kamarádil bych s ním. On by byl ten druhý do bojkotu.
161–162
„Ten Smetana a Dvořák, to byli také pěkní dva pitomci,“ poznamenal bratr.
„Já myslím, že ani nebyli,“ řekl jsem až po chvíli omráčen.
„Já zas myslím, že byli,“ ledabyle trval na svém bratr a pak velkomyslně dodal: „Ale to my dva nerozhodnem.“
Samozřejmě, byl to názor, jaký jsem od svého bratra vždycky čekal, ale nikdy jsem nevěřil, že by jej proti mně chtěl hájit. Bylo jasné, že za chvíli nepřeorganizuju jeho soustavu estetických hodnot, takže spíš půjde jen o metodické pokyny.
„Já myslím, bratře, že nebyli. A su já pitomec?“
Zaváhal, než odpověděl:
„Třeba jsi, ale to já nemusím poznat.“
Radostí jsem se zachvěl.
„Vidíš, a to je právě správně, co říkáš! My dvá nemusíme mět stejné mínění, ale napadlo by ti abys zakazoval hrát, co Smetana a Dvořák napsali, nebo abys jim kázal, co mají skládat?“
„Tož to jistě né,“ odpověděl bratr, „to by byla konina,“ a zasmál se tak absurdní možnosti.
„A já ti zas nebudu nikdy říkat, co smíš a nesmíš s autobusem.“
„To máš teda úplně správný názor,“ chválil bratr, „enomže né každý sa umí tak sebekriticky podívat na druhého člověka a na to zkrachujem, to ti říkám. Já ti naleju,“ vzal mi pohárek a naplnil vínem, načnuv další lahev družstevního.
More...