Reviews

A Touch of Love by Jonathan Coe

svartsvan's review against another edition

Go to review page

5.0

To, co bylo v Domě spánku jako jeden z vedlejších dějů je tady dějem hlavním a pro mě i lépe zpracovaným. V Robinovi jsem, bohužel, viděla sebe za pár let. Zvlášť když se začal odkrývat právě ten motiv celoživotní, nenaplněné lásky. Dlouho jsem nečetla tak depresivní knížku. Všechna ta beznaděj celé univerzity spolu s typickým britským počasím, vás nutně musí dostat
Není tak divu, že když Robin prohlásí skrz svojí poslední povídku, že sebevražda je jenom touha mít život ve vlastních rukou, s tím tvrzením vlastně tak nějak souhlasíte, ikdyž logicky všichni moc dobře víme, že to tak není.


"V duchu listoval svým osobním slovníkem, až došel k závěru, že slovo, kterým by člověk označil někoho, ke komu cítí silnou a zvláštní náklonnost bez jakéhokoliv nádechu romantiky, prostě neexistuje."

"Rád v sobě jako spousta lidí pěstuju propásnutou šanci, životu to dodává něco jako přídech estetiky a aspoň mám dobrou výmluvu na to, abych mohl být nešťastný, když se mi nedaří. Můžu si říct: "Kdybych si tak býval vzal Kate," a předstírat, že tohle je ten pravý problém."

spygrl1's review against another edition

Go to review page

2.0

This is early Jonathan Coe; it lacks the clarity and fullness of later work, like The House of Sleep (my favorite).

Robin Grant is having a bad day, a bad year, and possibly a bad life. He's allegedly working on a thesis at Coventry, but he hasn't produced anything in the past five years, other than anxiety, depression, failed relationships, and a few short stories scribbled in notebooks. These four stories are interspersed with Robin's meeting with an old pal (who remembers their college days in a much more golden light than Robin himself), the disintegration of his lawyer's marriage, Robin's interrogation of his own psyche, Robin's final verbal sparring match with his disenchanted friend Aparna, and Aparna's final farewell to Coventry.

Like many people, I like carrying around a sense of lost opportunity with me, it gives my life some sort of aesthetic aspect, and it is a good excuse for feeling unhappy when things are not going well.
More...