Scan barcode
A review by emasvingerova
Prokleté město by Lisa McMann
4.0
Horory nemám ráda, přiznávám se. A i když tohle horor slibovalo, tak jsem si celkem malou a útlou knížečku přečetla s chutí a nadšením.
Nakonec bych knihu označila spíše jako psycho příběh. Vážně, útočilo to na lidskou mysl docela dost. Hodně jsme se zaměřili na Kendall, hlavní hrdinku která trpí psychickou poruchou a její život. Kniha je psaná v třetí osobě v přítomném čase, a později mi došlo, že jinak by to ani nešlo.
Celkově mě asi dostal především ten konec.
Všechno začíná zmizením patnáctileté Tiffany. Její tělo se ani po dlouhém a rozsáhlém pátrání nenajde, a nakonec se na to pomalu zapomíná. Ale Kendall to stále vrtá hlavou, protože její obsedantně kompulzivní porucha jí to nedovolí. A když zmizí její nejlepší přítel Niko, také beze stopy, naprosto zešílí. Ne úplně, ale dost na to, aby nevnímala svět okolo sebe. Navíc musí přestat hrát fotbal, jedinou věc, která jí pomáhá vyčistit hlavu a nevezmou ji na Juliiard, taneční školu kam bych chtěla jít po střední.
Na scénu vstupují Jacián a Marlena, přistěhovalci z Arizony a jejich rodina. Jacián je typický otrava, nelíbí se mu tady a chtěl by zpátky. Marlena je zase normální holka, která si v polovině knihy zlomí nohu.
Kendall začne slyšet z Nikovy lavice podivné hlasy, jež jí našeptávají všemožné. Nakonec je poslechne a na konci vyjde najevo všechno, co mělo raději zůstat pod zemí.
Nejraději jsem měla Kendall a Jaciána. Tihle dva příběh úžasně ozvláštňovali, Kendall svou poruchou a myšlením, Jacián zas svých chováním.
Určitě mě dostali odstavce nazvané MY. Tam se vždycky psalo něco nesrozumitelného, a to všechno se vyřešilo na posledních stranách.
Na závěr snad jen dodám, že mě mile překvapilo pohřbívání zaživa, a autorka má zřejmě cit pro horory. Obálka je také povedená, když se na ni člověk podívá, docela se i klepe.
Jsem ráda za přečtení tohoto příběhu, a nápravným školám zdar!
UKÁZKA
Když narazí na kost a kousek jí lopatou odlomí a vytáhne ven, ví, že už je dost hluboko. Teď už ví, co musí udělat- co ji ten hlas nutí udělat, aby Nika zachránila. Padne na kolena. Je úplně ochraptělá, ale přesto dál křičí jeho jméno. "Jsem tu abych tě zachránila!" ječí. "Niko, pomoz mi!"
Posadí se do mělkého hrobu, jež si právě vyhloubila. Natáhne se k hromadě hlíny vedle sebe. Začne si ji oběma rukama hrnout na nohy.
Zděšeně se pozoruje. Část jí nedokáže uvěřit, že to dělá. Ta druhá část spěchá, aby už měla hotovo.
Kendall se pohřbívá zaživa.
A nedokáže se zastavit.
Pomalu, metodicky, vyděšená a povznesená zároveň pokrývá své tělo hlínou. Začíná rytmicky vykřikovat: "Pomoz mi, vysvoboď mou duši. Pomoz mi. Vysvoboď mou duši."
Zahrabává si stehna, břicho. Zemina ji izoluje a zahřívá. Kendall se přestane třást, ale nepřestane křičet. Lehne si a začne si hrnout hlínu na hruď. Na krk. Stále volá Nika, křičí, dokud sama sebe neumlčí vrstvou zeminy, kterou si nahrne přes obličej. Jediné, co ještě zůstává nad zemí je její ruka.
A pak, když měsíc zajde za porolozpadlou budovu, všechno okolí ní i v ní utichne. Na hřbitově Cryerovy nápravné chlapecké školy se rozhostí ticho.
Uvězněná duše čeká na vysvobození.
Čeká. A čeká.
Čeká, až Kendall vydechne naposled.
Nakonec bych knihu označila spíše jako psycho příběh. Vážně, útočilo to na lidskou mysl docela dost. Hodně jsme se zaměřili na Kendall, hlavní hrdinku která trpí psychickou poruchou a její život. Kniha je psaná v třetí osobě v přítomném čase, a později mi došlo, že jinak by to ani nešlo.
Celkově mě asi dostal především ten konec.
Všechno začíná zmizením patnáctileté Tiffany. Její tělo se ani po dlouhém a rozsáhlém pátrání nenajde, a nakonec se na to pomalu zapomíná. Ale Kendall to stále vrtá hlavou, protože její obsedantně kompulzivní porucha jí to nedovolí. A když zmizí její nejlepší přítel Niko, také beze stopy, naprosto zešílí. Ne úplně, ale dost na to, aby nevnímala svět okolo sebe. Navíc musí přestat hrát fotbal, jedinou věc, která jí pomáhá vyčistit hlavu a nevezmou ji na Juliiard, taneční školu kam bych chtěla jít po střední.
Na scénu vstupují Jacián a Marlena, přistěhovalci z Arizony a jejich rodina. Jacián je typický otrava, nelíbí se mu tady a chtěl by zpátky. Marlena je zase normální holka, která si v polovině knihy zlomí nohu.
Kendall začne slyšet z Nikovy lavice podivné hlasy, jež jí našeptávají všemožné. Nakonec je poslechne a na konci vyjde najevo všechno, co mělo raději zůstat pod zemí.
Nejraději jsem měla Kendall a Jaciána. Tihle dva příběh úžasně ozvláštňovali, Kendall svou poruchou a myšlením, Jacián zas svých chováním.
Určitě mě dostali odstavce nazvané MY. Tam se vždycky psalo něco nesrozumitelného, a to všechno se vyřešilo na posledních stranách.
Na závěr snad jen dodám, že mě mile překvapilo pohřbívání zaživa, a autorka má zřejmě cit pro horory. Obálka je také povedená, když se na ni člověk podívá, docela se i klepe.
Jsem ráda za přečtení tohoto příběhu, a nápravným školám zdar!
UKÁZKA
Když narazí na kost a kousek jí lopatou odlomí a vytáhne ven, ví, že už je dost hluboko. Teď už ví, co musí udělat- co ji ten hlas nutí udělat, aby Nika zachránila. Padne na kolena. Je úplně ochraptělá, ale přesto dál křičí jeho jméno. "Jsem tu abych tě zachránila!" ječí. "Niko, pomoz mi!"
Posadí se do mělkého hrobu, jež si právě vyhloubila. Natáhne se k hromadě hlíny vedle sebe. Začne si ji oběma rukama hrnout na nohy.
Zděšeně se pozoruje. Část jí nedokáže uvěřit, že to dělá. Ta druhá část spěchá, aby už měla hotovo.
Kendall se pohřbívá zaživa.
A nedokáže se zastavit.
Pomalu, metodicky, vyděšená a povznesená zároveň pokrývá své tělo hlínou. Začíná rytmicky vykřikovat: "Pomoz mi, vysvoboď mou duši. Pomoz mi. Vysvoboď mou duši."
Zahrabává si stehna, břicho. Zemina ji izoluje a zahřívá. Kendall se přestane třást, ale nepřestane křičet. Lehne si a začne si hrnout hlínu na hruď. Na krk. Stále volá Nika, křičí, dokud sama sebe neumlčí vrstvou zeminy, kterou si nahrne přes obličej. Jediné, co ještě zůstává nad zemí je její ruka.
A pak, když měsíc zajde za porolozpadlou budovu, všechno okolí ní i v ní utichne. Na hřbitově Cryerovy nápravné chlapecké školy se rozhostí ticho.
Uvězněná duše čeká na vysvobození.
Čeká. A čeká.
Čeká, až Kendall vydechne naposled.