Scan barcode
A review by bill369
Živá voda by Clarice Lispector
reflective
medium-paced
- Plot- or character-driven? N/A
- Strong character development? N/A
- Loveable characters? Yes
- Diverse cast of characters? No
- Flaws of characters a main focus? Yes
5.0
9
Chci mít atomy času. A chci zachytit přítomnost, která svou vlastní povahou je mi zapovězena: přítomnost mi uniká, současnost prchá, současnost jsem já vždycky v mžiku.
10
Je mým tématem okamžik? Mým životním tématem. Snažím se být s ním zajedno, rozděluji se tisíckrát do tolika dílů, kolik je uplývajících okamžiků, neboť já jsem framentární a chvíle dočasné – zajímá mě jen život, jenž se rodí v čase a s ním roste: jen v čase je pro mne prostor.
10
Až mě budeš číst, zeptáš se, proč se nedržím malování svých výstav, když už píšu takhle neohrabaně a chaoticky. To proto, že teď potřebuji slova – a to, co píšu, je pro mě zcela nové, protože moje skutečné slovo bylo dosud nedotčené. Slovo je má čtvrtá dimenze.
11
Tvořím větu ze slov učiněných ze samých oka-mžiků, abych ti svůj substrát mohla sdělit. Čti tedy můj vynález čiré vibrace, jehož jediným smyslem je význam každé rozbzučené slabiky, čti tohleto: „V běhu staletí jsem ztratila egyptské tajemství, když jsem se v délce, šířce a výšce pohybovala silou elektronů, protonů a neutronů v okouzlení, jímž je slovo a jeho stín.“ To, co jsem ti napsala, je elektronický nárys bez minulosti a budoucnosti: je to prostě mžik.
12
Tajná harmonie disharnomie: nechci to, co už je uděláno, ale co se dosud křivolace dělá.
14
Tohle je život viděný životem. Chybí mi možná smysl, ale je to týž nedostatek smyslu jako u tepající žíly.
15
Ale oka-mžik je světluška, která zasvítí a zhasne, zasvítí a zhasne. Přítomnost je okamžik, v němž se kolo rychle jedoucího auta téměř nedotýká země.
21
Nechci se tak hrozně omezovat, abych žila jen tím, co dává smysl. Já ne: chci vynalezenou pravdu.
24
Svět: spleť zježených telegrafních drátů. A světelnost nicméně temná: taková jsem tváří v tvář světu.
31
Rozhodla jsem se spát, aby se mi mohlo něco zdát, už se mi stýskalo po novinkách snu.
35
Je mi zatěžko uvěřit, že zemřu. Vždyť kloktám čerstvou svěžestí. Můj život bude velice dlouhý, protože každý okamžik je. Zdá se, že se mám narodit, a nejde mi to.
39
Když je existence mne samé i světa rozumem neudržitelná – pak se vymaním a jdu za skrytou pravdou. Rozpoznám pravdu, když se potvrdí?
44
Nevykládám jedině fakta svého života: jsem od přírody tajnůstkářka. Co tedy s tím? Vím jenom, že nechci pokrytectví. To odmítám. Šla jsem v sobě do hloubky, ale nevěřím si, protože moje myšlení je vynalezené.
45
Tvořím se. Děláme vlastně to, že jdeme v naprosté tmě a hledáme sami sebe. Bolí to. Jsou to však porodní bolesti: narodí se cosi, co je. Je se. Je to tvrdé jako suchý kámen. Ale jádro je měkké a živé it, pomíjivé, proměnlivé. Život prapůvodní látky.
46–47
Jakou to překrásnou hudbu hluboko v sobě slyším. Tvoří ji geometrické útvary křížící se ve vzduchu. Je to komorní hudba. Komorní hudba nemá melodii. Je to způsob, jak vyjádřit mlčení. To, co ti píšu, je komorní.
49
Nic není těžšího než odevzdat se okamžiku. Tato potíž je lidská bolest. Je naše. Já se odevzdávám ve slovech a odevzdávám se, když maluji.
64
Přetvářím skutečnost – co mi to uniká? Proč nenatáhnu ruku a nechytím to? Protože jsem o světě jen snila, ale nikdy jsem jej neviděla.
65
Teď se bojím. Protože ti chci něco říct. Počkej, až mě to přejde.
68
Znám také způsob života, který je jemnou pýchou, půvabným pohybem, lehkou a trvalou frustrací, obratnou vyhýbavostí získanou na dávné dlouhé cestě. A na znamení vzpoury jen nevážnou výstřední ironií. Po určité stránce může život vypadat, jako když si v zimě dáme kávu na chladné terase, zachumláni do vlněných svršků.
70
Vzadu za myšlením zastihnu určitý stav. Odmítám rozdělit jej do slov – a to, co nemohu a nechci vyjádřit, zůstává tím nejtajnějším z mých tajemství. Vím, že se bojím chvil, v nichž neužívám myšlení, a je to těžko dosažitelný chvilkový stav, tak tajný, že už neužívá slova, z nichž se tvoří myšlenky. Neznamená snad nepoužívání slov ztrátu identity? Neznamená to ztratit se v esenciálních zhoubných temnotách?
84
Musím mluvit, protože mluvení je spása. Nemám však, co bych řekla. Co by řekl člověk v záchvatu upřímnosti sám sobě?
92
Mou jedinou spásou je radost. Atonální radost uvnitř esenciálního it. Že to nedává smysl? Ale musí. Protože je příliš kruté vědět, že život je jediný a že nemáme jinou záruku než víru v temnotách – a protože je to příliš kruté, odpovídám čistotou nezkrotné radosti. Odmítám být smutná. Radujme se.
Chci mít atomy času. A chci zachytit přítomnost, která svou vlastní povahou je mi zapovězena: přítomnost mi uniká, současnost prchá, současnost jsem já vždycky v mžiku.
10
Je mým tématem okamžik? Mým životním tématem. Snažím se být s ním zajedno, rozděluji se tisíckrát do tolika dílů, kolik je uplývajících okamžiků, neboť já jsem framentární a chvíle dočasné – zajímá mě jen život, jenž se rodí v čase a s ním roste: jen v čase je pro mne prostor.
10
Až mě budeš číst, zeptáš se, proč se nedržím malování svých výstav, když už píšu takhle neohrabaně a chaoticky. To proto, že teď potřebuji slova – a to, co píšu, je pro mě zcela nové, protože moje skutečné slovo bylo dosud nedotčené. Slovo je má čtvrtá dimenze.
11
Tvořím větu ze slov učiněných ze samých oka-mžiků, abych ti svůj substrát mohla sdělit. Čti tedy můj vynález čiré vibrace, jehož jediným smyslem je význam každé rozbzučené slabiky, čti tohleto: „V běhu staletí jsem ztratila egyptské tajemství, když jsem se v délce, šířce a výšce pohybovala silou elektronů, protonů a neutronů v okouzlení, jímž je slovo a jeho stín.“ To, co jsem ti napsala, je elektronický nárys bez minulosti a budoucnosti: je to prostě mžik.
12
Tajná harmonie disharnomie: nechci to, co už je uděláno, ale co se dosud křivolace dělá.
14
Tohle je život viděný životem. Chybí mi možná smysl, ale je to týž nedostatek smyslu jako u tepající žíly.
15
Ale oka-mžik je světluška, která zasvítí a zhasne, zasvítí a zhasne. Přítomnost je okamžik, v němž se kolo rychle jedoucího auta téměř nedotýká země.
21
Nechci se tak hrozně omezovat, abych žila jen tím, co dává smysl. Já ne: chci vynalezenou pravdu.
24
Svět: spleť zježených telegrafních drátů. A světelnost nicméně temná: taková jsem tváří v tvář světu.
31
Rozhodla jsem se spát, aby se mi mohlo něco zdát, už se mi stýskalo po novinkách snu.
35
Je mi zatěžko uvěřit, že zemřu. Vždyť kloktám čerstvou svěžestí. Můj život bude velice dlouhý, protože každý okamžik je. Zdá se, že se mám narodit, a nejde mi to.
39
Když je existence mne samé i světa rozumem neudržitelná – pak se vymaním a jdu za skrytou pravdou. Rozpoznám pravdu, když se potvrdí?
44
Nevykládám jedině fakta svého života: jsem od přírody tajnůstkářka. Co tedy s tím? Vím jenom, že nechci pokrytectví. To odmítám. Šla jsem v sobě do hloubky, ale nevěřím si, protože moje myšlení je vynalezené.
45
Tvořím se. Děláme vlastně to, že jdeme v naprosté tmě a hledáme sami sebe. Bolí to. Jsou to však porodní bolesti: narodí se cosi, co je. Je se. Je to tvrdé jako suchý kámen. Ale jádro je měkké a živé it, pomíjivé, proměnlivé. Život prapůvodní látky.
46–47
Jakou to překrásnou hudbu hluboko v sobě slyším. Tvoří ji geometrické útvary křížící se ve vzduchu. Je to komorní hudba. Komorní hudba nemá melodii. Je to způsob, jak vyjádřit mlčení. To, co ti píšu, je komorní.
49
Nic není těžšího než odevzdat se okamžiku. Tato potíž je lidská bolest. Je naše. Já se odevzdávám ve slovech a odevzdávám se, když maluji.
64
Přetvářím skutečnost – co mi to uniká? Proč nenatáhnu ruku a nechytím to? Protože jsem o světě jen snila, ale nikdy jsem jej neviděla.
65
Teď se bojím. Protože ti chci něco říct. Počkej, až mě to přejde.
68
Znám také způsob života, který je jemnou pýchou, půvabným pohybem, lehkou a trvalou frustrací, obratnou vyhýbavostí získanou na dávné dlouhé cestě. A na znamení vzpoury jen nevážnou výstřední ironií. Po určité stránce může život vypadat, jako když si v zimě dáme kávu na chladné terase, zachumláni do vlněných svršků.
70
Vzadu za myšlením zastihnu určitý stav. Odmítám rozdělit jej do slov – a to, co nemohu a nechci vyjádřit, zůstává tím nejtajnějším z mých tajemství. Vím, že se bojím chvil, v nichž neužívám myšlení, a je to těžko dosažitelný chvilkový stav, tak tajný, že už neužívá slova, z nichž se tvoří myšlenky. Neznamená snad nepoužívání slov ztrátu identity? Neznamená to ztratit se v esenciálních zhoubných temnotách?
84
Musím mluvit, protože mluvení je spása. Nemám však, co bych řekla. Co by řekl člověk v záchvatu upřímnosti sám sobě?
92
Mou jedinou spásou je radost. Atonální radost uvnitř esenciálního it. Že to nedává smysl? Ale musí. Protože je příliš kruté vědět, že život je jediný a že nemáme jinou záruku než víru v temnotách – a protože je to příliš kruté, odpovídám čistotou nezkrotné radosti. Odmítám být smutná. Radujme se.