Scan barcode
A review by jitka_c
I Who Have Never Known Men by Jacqueline Harpman
4.0
V Edinburghu jsem narazila na moc hezký knihkupectví, ze kterého jsem si mimo jiné přivezla i tuhle dystopickou klasiku původně vydanou roku 1995.
Příběh sleduje čtyřicet žen uvězněných v podzemní kleci. Neví proč tam jsou, a nemají ani žádné vzpomínky na to, jak se tam dostaly. Nejmladší z nich (a naše hlavní hrdinka) se do klece dostala v tak útlém věku, že si na život mimo ni vůbec nepamatuje. Když strážci jednoho dne zmizí a ženy nečekaně získají svobodu, čelí tvrdé realitě – možná jsou posledními lidmi na Zemi.
Zní to dobře? Je to dobrý!
Harpman zvolila velmi minimalistický styl psaní, což je něco, co na knihách velmi oceňuji. Každé slovo je přesně na svém místě a atmosféra bezútěšnosti vás pohltí. Kniha vám nenabízí jednoduché odpovědi – místo toho vás vrhá do světa, kde se ocitnete v podobné situaci jako postavy samotné. Možná se pravdu, po které pátráte, prostě nikdy nedozvíte.
Přestože děj není založený na akčních scénách, kniha se pyšní bohatstvím emocí a filozofických myšlenek. Je to hluboké přemítání nad lidskou existencí a svobodou, která v tomto případě působí jako pouhá iluze. I když ženy uniknou ze své fyzické klece, zůstávají stále uvězněné ve vlastní mysli a osamělosti. Postupně se naděje na lepší budoucnost vytrácí a ony si uvědomují, že přežití samotné není smyslem života, ale jen odkladem nevyhnutelného konce.
Kniha mě zasáhla svými otázkami o smyslu života. Co znamená být svobodný, když jste stále uvězněni ve vlastní samotě? Ale i když se zdá, že veškerá naděje mizí, hlavní hrdinka neztrácí touhu po poznání. Její vnitřní síla je obdivuhodná a kniha zůstává jakousi připomínkou toho, že v životě vždycky můžeme najít něco, co stojí za to objevovat.
Pokud hledáte knihu, která ve vás zůstane dlouho po dočtení a donutí vás přemýšlet o lidské existenci, osamělosti a smyslu života, I Who Have Never Known Men by mohla být přesně ta pravá.
Příběh sleduje čtyřicet žen uvězněných v podzemní kleci. Neví proč tam jsou, a nemají ani žádné vzpomínky na to, jak se tam dostaly. Nejmladší z nich (a naše hlavní hrdinka) se do klece dostala v tak útlém věku, že si na život mimo ni vůbec nepamatuje. Když strážci jednoho dne zmizí a ženy nečekaně získají svobodu, čelí tvrdé realitě – možná jsou posledními lidmi na Zemi.
Zní to dobře? Je to dobrý!
Harpman zvolila velmi minimalistický styl psaní, což je něco, co na knihách velmi oceňuji. Každé slovo je přesně na svém místě a atmosféra bezútěšnosti vás pohltí. Kniha vám nenabízí jednoduché odpovědi – místo toho vás vrhá do světa, kde se ocitnete v podobné situaci jako postavy samotné. Možná se pravdu, po které pátráte, prostě nikdy nedozvíte.
Přestože děj není založený na akčních scénách, kniha se pyšní bohatstvím emocí a filozofických myšlenek. Je to hluboké přemítání nad lidskou existencí a svobodou, která v tomto případě působí jako pouhá iluze. I když ženy uniknou ze své fyzické klece, zůstávají stále uvězněné ve vlastní mysli a osamělosti. Postupně se naděje na lepší budoucnost vytrácí a ony si uvědomují, že přežití samotné není smyslem života, ale jen odkladem nevyhnutelného konce.
Kniha mě zasáhla svými otázkami o smyslu života. Co znamená být svobodný, když jste stále uvězněni ve vlastní samotě? Ale i když se zdá, že veškerá naděje mizí, hlavní hrdinka neztrácí touhu po poznání. Její vnitřní síla je obdivuhodná a kniha zůstává jakousi připomínkou toho, že v životě vždycky můžeme najít něco, co stojí za to objevovat.
Pokud hledáte knihu, která ve vás zůstane dlouho po dočtení a donutí vás přemýšlet o lidské existenci, osamělosti a smyslu života, I Who Have Never Known Men by mohla být přesně ta pravá.