Scan barcode
A review by bill369
A já pořád kdo to tluče by Radka Denemarková
dark
emotional
reflective
fast-paced
- Plot- or character-driven? Character
- Strong character development? N/A
- Loveable characters? Yes
- Diverse cast of characters? It's complicated
- Flaws of characters a main focus? Yes
5.0
20
Mžik, v němž se utopí celý život. Mžik. Když to tehdy viděla, rozplakala se. Bylo jí úzko, že všichni máme tak málo času, že ona má tak málo času. Propadla panice. A to stála na začátku.
Na začátku všeho byl strach.
36
Brigit prudce rozevře oči. Nechá je doširoka rozevřené. Ani se nehne. Ví, že utéct nemá kam. Po tolika letech.
A přece ji dostihla.
57
Umělecké dílo tvořila ze svého života. Ze svých nenápadných, denodenních činů.
89–90
Je dobrou matkou? Jak se pozná dobrý, kvalitní rodič? Že vytuší směr, nepřekáží, nebrzdí, umetá cestu? Jaká musí být úzkost takové nepřipravené bytosti, která od narození tuší, ale nemůže čelit náporu nečitelných a zákeřných sil, třeba i cizích, odtažitých a nebezpečných, které nabourávají osobnostní celistvost, zpochybňují smysl existence samé, nehlodávají sebevědomí a podetínají jednu jistotu za druhou? Vůbec není pravda, čím je zastrašovala matka, počkej jednou ti život ukáže. Život ukazuje od prvních dní a týdnů, každý den s novou intenzitou jsou s nm děti konfrontovány. Každý den je my dospělí kurvíme, abychom si je otesali, zjednodušili a připodobnili nám samým, učíme je vidět svět našima slepýma očima a chápat ho, luštit naší tupostí. Svištivý úspěch je zaručen jen těm, kdo se každé stopy dětství co nejrychleji zbaví. V mládí není naděje, ani v dětech nemůže být naděje, přebírají naše vzorce, moje vzorce. Naděje by musela být v rodičích, ve mně, ve změněných dospělých. Kde je vzít? Všichni tešou do vzácných kamenů vlastních potomků. Otesávají a zraňují, vyrábějí další mrzáky jkao na běžícím pásu. Slepí, hluší, tupí sochaři.
109
Jak dlouho ještě vydrží žít s takhle sestrojenou duší, s takhle poznamenaným tělem? Bože, kdybych věděla, že moje ponory jsou správné, nebo jestli naopak podoby ostatních jsou přesným obrazem Božího záměru, bylo by pak všechno jasnější, skepse nebo vnitřní klid, oba póly dosažitelnější. Ale takhle? Když žít znamená neustále se doprošovat, omlouvat se za svou existenci, být pro smích za svou jinakost, proto předstírat stádnost. A přitom čekat na dně jámy, hluboké, takže horního okraje člověk nedohlédne, naděje nedohlédne, protože i tahle jáma je součástí dna další, širší jámy... A na dně být nucena zapojit se do hry zvané lidský život, s hemžením bytostí zvaných lidé. A cítit tu jejich neustále přítomnou agresi, spící zlo, bát se, že stačí záminka, a ta se vždycky najde, nepatrný podnět a začne štvanice, druhá, desátá, stá Osvětim. Touha obcházet jednoho po druhém, dotknout se vztyčeným ukazováčkem jejich čela, vnášet klid a empatii, měnit. I pomyslné slzy dobra, které s léty vysychají, dolévat a dolévat. Rozkročena s roztaženými pažemi mezi násilníky, aby se do sebe nepustili jako vzteklí psi. Dívají se na mě podezřívavě jako na rušivý, dotěrný hmyz. I vnitřní, nejen vnější jinakost rozčiluje.
111
Zavírám, zavírám les,
aby do mě nikdo nevlez.
Ani zítra, natož dnes!
124
Snažit se být v lidské společnosti cíleně dobrým člověkem znamená denně vynakládat smrtelnou námahu.
139
Vzdala jsem se reality, abych mohla realitu pochopit.
146–147
Něco chybí, chybí hlavní článek, tohle není pevný souvislý řetěz... rozhoduje vždycky detail, drobnost... zdánlivě bezvýznamný detail spustí s rachotem konečný sesun, jako když ležíš v tmavém sklepě a vysypou na tebe tunu uhlí, prachem se zalkneš... Detail z minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti, čas je souvislý, jenom my parcelujeme, je mimo naše vnímání, že čas je souvislý.
150
Svině, pořád stejný svině. Člověk jim rozumí. A čím víc lidem rozumí, tím spíš s nimi nemůže žít.
154
„(...) V životě je to stejné jako v divadle, paní Klamová. S postupujícím věkem ubývá rolí, které člověk může hrát.“
Mžik, v němž se utopí celý život. Mžik. Když to tehdy viděla, rozplakala se. Bylo jí úzko, že všichni máme tak málo času, že ona má tak málo času. Propadla panice. A to stála na začátku.
Na začátku všeho byl strach.
36
Brigit prudce rozevře oči. Nechá je doširoka rozevřené. Ani se nehne. Ví, že utéct nemá kam. Po tolika letech.
A přece ji dostihla.
57
Umělecké dílo tvořila ze svého života. Ze svých nenápadných, denodenních činů.
89–90
Je dobrou matkou? Jak se pozná dobrý, kvalitní rodič? Že vytuší směr, nepřekáží, nebrzdí, umetá cestu? Jaká musí být úzkost takové nepřipravené bytosti, která od narození tuší, ale nemůže čelit náporu nečitelných a zákeřných sil, třeba i cizích, odtažitých a nebezpečných, které nabourávají osobnostní celistvost, zpochybňují smysl existence samé, nehlodávají sebevědomí a podetínají jednu jistotu za druhou? Vůbec není pravda, čím je zastrašovala matka, počkej jednou ti život ukáže. Život ukazuje od prvních dní a týdnů, každý den s novou intenzitou jsou s nm děti konfrontovány. Každý den je my dospělí kurvíme, abychom si je otesali, zjednodušili a připodobnili nám samým, učíme je vidět svět našima slepýma očima a chápat ho, luštit naší tupostí. Svištivý úspěch je zaručen jen těm, kdo se každé stopy dětství co nejrychleji zbaví. V mládí není naděje, ani v dětech nemůže být naděje, přebírají naše vzorce, moje vzorce. Naděje by musela být v rodičích, ve mně, ve změněných dospělých. Kde je vzít? Všichni tešou do vzácných kamenů vlastních potomků. Otesávají a zraňují, vyrábějí další mrzáky jkao na běžícím pásu. Slepí, hluší, tupí sochaři.
109
Jak dlouho ještě vydrží žít s takhle sestrojenou duší, s takhle poznamenaným tělem? Bože, kdybych věděla, že moje ponory jsou správné, nebo jestli naopak podoby ostatních jsou přesným obrazem Božího záměru, bylo by pak všechno jasnější, skepse nebo vnitřní klid, oba póly dosažitelnější. Ale takhle? Když žít znamená neustále se doprošovat, omlouvat se za svou existenci, být pro smích za svou jinakost, proto předstírat stádnost. A přitom čekat na dně jámy, hluboké, takže horního okraje člověk nedohlédne, naděje nedohlédne, protože i tahle jáma je součástí dna další, širší jámy... A na dně být nucena zapojit se do hry zvané lidský život, s hemžením bytostí zvaných lidé. A cítit tu jejich neustále přítomnou agresi, spící zlo, bát se, že stačí záminka, a ta se vždycky najde, nepatrný podnět a začne štvanice, druhá, desátá, stá Osvětim. Touha obcházet jednoho po druhém, dotknout se vztyčeným ukazováčkem jejich čela, vnášet klid a empatii, měnit. I pomyslné slzy dobra, které s léty vysychají, dolévat a dolévat. Rozkročena s roztaženými pažemi mezi násilníky, aby se do sebe nepustili jako vzteklí psi. Dívají se na mě podezřívavě jako na rušivý, dotěrný hmyz. I vnitřní, nejen vnější jinakost rozčiluje.
111
Zavírám, zavírám les,
aby do mě nikdo nevlez.
Ani zítra, natož dnes!
124
Snažit se být v lidské společnosti cíleně dobrým člověkem znamená denně vynakládat smrtelnou námahu.
139
Vzdala jsem se reality, abych mohla realitu pochopit.
146–147
Něco chybí, chybí hlavní článek, tohle není pevný souvislý řetěz... rozhoduje vždycky detail, drobnost... zdánlivě bezvýznamný detail spustí s rachotem konečný sesun, jako když ležíš v tmavém sklepě a vysypou na tebe tunu uhlí, prachem se zalkneš... Detail z minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti, čas je souvislý, jenom my parcelujeme, je mimo naše vnímání, že čas je souvislý.
150
Svině, pořád stejný svině. Člověk jim rozumí. A čím víc lidem rozumí, tím spíš s nimi nemůže žít.
154
„(...) V životě je to stejné jako v divadle, paní Klamová. S postupujícím věkem ubývá rolí, které člověk může hrát.“