Scan barcode
A review by bill369
Mistr a Markétka by Mikhail Bulgakov
5.0
83–84
„Nu což,“ odpověděl Woland zamyšleně, „lidé jsou lidé… Mají rádi peníze, ale to bylo vždycky… Lidstvo miluje peníze, ať jsou vyrobeny z čehokoliv: z kůže, papíru, z mědi nebo ze zlata. Jsou lehkomyslní… to ano… ale milosrdenství někdy zaklepe na jejich srdce… Jsou to obyčejní lidé… Mimochodem připomínají své předky, jenomže je zkazil bytový problém…,“ a dodal hlasitě:
„Nasaďte mu hlavu zpátky na ramena.“
Kocour pečlivě zacílil a hlava dosedla přesně na svoje místo, jako by se nikdy od těla neodloučila. A hlavně, na krku nezůstala jediná jizva. Pak kocour tlapami oprášil konferenciérův frak i náprsenku a krvavé skvrny zmizely. Fagot pomohl sedícímu vstát, zasunul mu do fraku svazek bankovek a vyprovodil ho ze scény se slovy:
„Běžte, bez vás je to veselejší!“
88
„Hm…,“ znejistěl najednou host, „doufám, že nevyvádíte? Víte, já totiž nesnáším rámus, povyk, násilí a podobné věci. Zejména nenávidím lidský křik, ať už vyjadřuje bolest, zuřivost nebo cokoliv jiného. Řekněte – abych se uklidnil – že nevyvádíte?“
„Včera v restauraci jsem dal jednomu chlapovi po hubě,“ přiznal se hrdinně jakoby vyměněný básník.
„Důvod?“ vyptával se přísně neznámý.
„Bohužel bez důvodu,“ zapípal rozpačitě Ivan.
„To je ale barbarství,“ odsoudil ho společník a dodal: „A vůbec, jak se to vyjadřujete: dal jsem mu po hubě… Neví se jistě, co vlastně člověk má: jestli jen hubu, nebo taky tvář. Ale přece jen, myslím, má i tvář. Takže takové poučení pěstí… Ne, už to nikdy nedělejte.“
118–119
Nejlíp se dařilo Ješuovi. Hned první hodinu ho obestřely mrákoty, upadl do bezvědomí a hlava v rozvázané čalmě poklesla. Mouchy a ovádi ho obsypali tak hustě, až se mu obličej ztrácel pod černou pohyblivou maskou. Ve slabinách, na břiše a pod paždím se usadili vypasení ovádi a vysávali žluté, obnažené tělo.
Na pokyn muže v kápi jeden kat zvedl kopí a druhý přinášel vědro a houbu. První poklepal vztyčeným kopím Ješuovi nejdřív po jedné, pak po druhé ruce, vypjaté a přivázané ke kříži. Tělo s vystouplými žebry se zachvělo. Kat mu přejel tupým koncem kopí po břiše. Ješua zvedl hlavu, mouchy s bzukotem odlétly a objevila se tvář opuchlá od tisícerých muších bodnutí, s naběhlými víčky, změněná k nepoznání.
123
„Nebo jinej případ za Zubovskou. Chlap mi vrazí pětku a já mu dám nazpátek. Odejde, mrknu do peněženky a vtom vám odtud vylítne včela a píchne mě do prstu. Krucinál fagot…,“ taxikář znovu zaklel. „A pětka je v čudu. Prej včera v tomhletom Varieté (následovala neslušná slova) nějakej kouzelník, syčák jeden, prováděl kouzla s desetirublovkami (neslušná slova)…“
151
Krém nezpůsobil jen vnější změny. Markétka pociťovala intenzivně každou částečkou svého já radost, která se jí šířila po celém těle jako svědivé puchýře. Připadala si naprosto svobodná a nezávislá. Kromě toho si jasně uvědomila, že se splnilo její jitřní podvědomé očekávání a že navždycky opouští svou vilu i svůj dřívější život. Z minulosti jí uvízla jediná myšlenka na nesplněný úkol, který ještě zbývá vykonat, než se vrhne vstříc neznámému dobrodružství. Táhlo ji to nahoru, do povětří. Jak byla, nahá běžela z ložnice do mužovy pracovny, téměř se nedotýkala nohama země, tady rozsvítila a zamířila k psacímu stolu. Na vytržený list ze zápisníku napsala kvapně tužkou, velkým písemem a bez škrtů: [...]
229
„Vy ale nejste Dostojevskij,“ namítala žena, kterou se Korovjejv snažil zmást.
„Kdoví, kdoví,“ odpověděl.
„Dostojevskij dávno umřel,“ prohlásila, ale už ne tak přesvědčivě.
„Protestuju!“ zvolal vášnivě Kňour. „Dostojevskij je nesmrtelný!“
„Nu což,“ odpověděl Woland zamyšleně, „lidé jsou lidé… Mají rádi peníze, ale to bylo vždycky… Lidstvo miluje peníze, ať jsou vyrobeny z čehokoliv: z kůže, papíru, z mědi nebo ze zlata. Jsou lehkomyslní… to ano… ale milosrdenství někdy zaklepe na jejich srdce… Jsou to obyčejní lidé… Mimochodem připomínají své předky, jenomže je zkazil bytový problém…,“ a dodal hlasitě:
„Nasaďte mu hlavu zpátky na ramena.“
Kocour pečlivě zacílil a hlava dosedla přesně na svoje místo, jako by se nikdy od těla neodloučila. A hlavně, na krku nezůstala jediná jizva. Pak kocour tlapami oprášil konferenciérův frak i náprsenku a krvavé skvrny zmizely. Fagot pomohl sedícímu vstát, zasunul mu do fraku svazek bankovek a vyprovodil ho ze scény se slovy:
„Běžte, bez vás je to veselejší!“
88
„Hm…,“ znejistěl najednou host, „doufám, že nevyvádíte? Víte, já totiž nesnáším rámus, povyk, násilí a podobné věci. Zejména nenávidím lidský křik, ať už vyjadřuje bolest, zuřivost nebo cokoliv jiného. Řekněte – abych se uklidnil – že nevyvádíte?“
„Včera v restauraci jsem dal jednomu chlapovi po hubě,“ přiznal se hrdinně jakoby vyměněný básník.
„Důvod?“ vyptával se přísně neznámý.
„Bohužel bez důvodu,“ zapípal rozpačitě Ivan.
„To je ale barbarství,“ odsoudil ho společník a dodal: „A vůbec, jak se to vyjadřujete: dal jsem mu po hubě… Neví se jistě, co vlastně člověk má: jestli jen hubu, nebo taky tvář. Ale přece jen, myslím, má i tvář. Takže takové poučení pěstí… Ne, už to nikdy nedělejte.“
118–119
Nejlíp se dařilo Ješuovi. Hned první hodinu ho obestřely mrákoty, upadl do bezvědomí a hlava v rozvázané čalmě poklesla. Mouchy a ovádi ho obsypali tak hustě, až se mu obličej ztrácel pod černou pohyblivou maskou. Ve slabinách, na břiše a pod paždím se usadili vypasení ovádi a vysávali žluté, obnažené tělo.
Na pokyn muže v kápi jeden kat zvedl kopí a druhý přinášel vědro a houbu. První poklepal vztyčeným kopím Ješuovi nejdřív po jedné, pak po druhé ruce, vypjaté a přivázané ke kříži. Tělo s vystouplými žebry se zachvělo. Kat mu přejel tupým koncem kopí po břiše. Ješua zvedl hlavu, mouchy s bzukotem odlétly a objevila se tvář opuchlá od tisícerých muších bodnutí, s naběhlými víčky, změněná k nepoznání.
123
„Nebo jinej případ za Zubovskou. Chlap mi vrazí pětku a já mu dám nazpátek. Odejde, mrknu do peněženky a vtom vám odtud vylítne včela a píchne mě do prstu. Krucinál fagot…,“ taxikář znovu zaklel. „A pětka je v čudu. Prej včera v tomhletom Varieté (následovala neslušná slova) nějakej kouzelník, syčák jeden, prováděl kouzla s desetirublovkami (neslušná slova)…“
151
Krém nezpůsobil jen vnější změny. Markétka pociťovala intenzivně každou částečkou svého já radost, která se jí šířila po celém těle jako svědivé puchýře. Připadala si naprosto svobodná a nezávislá. Kromě toho si jasně uvědomila, že se splnilo její jitřní podvědomé očekávání a že navždycky opouští svou vilu i svůj dřívější život. Z minulosti jí uvízla jediná myšlenka na nesplněný úkol, který ještě zbývá vykonat, než se vrhne vstříc neznámému dobrodružství. Táhlo ji to nahoru, do povětří. Jak byla, nahá běžela z ložnice do mužovy pracovny, téměř se nedotýkala nohama země, tady rozsvítila a zamířila k psacímu stolu. Na vytržený list ze zápisníku napsala kvapně tužkou, velkým písemem a bez škrtů: [...]
229
„Vy ale nejste Dostojevskij,“ namítala žena, kterou se Korovjejv snažil zmást.
„Kdoví, kdoví,“ odpověděl.
„Dostojevskij dávno umřel,“ prohlásila, ale už ne tak přesvědčivě.
„Protestuju!“ zvolal vášnivě Kňour. „Dostojevskij je nesmrtelný!“