Take a photo of a barcode or cover
5
Nápis na odsouzenou knihu
Můj dobrý, klidný, bukolický
a prostoduchý čtenáři,
krev žene se ti do tváří,
pryč s tímto svazkem, není lidský.
Už odbyl sis svůj rétorický
kurs? Chodils v pekle k vikáři?
Nic nepochopíš, taškaři,
a řekneš, že jsem hysterický.
Však jestli nebudeš se bát,
že zlákám tě, patř do propasti,
čti, nauč se mě milovat;
ty duše, která nemáš vlasti
a hledáš ráj jak poeta,
lituj mne! Ne? Buď prokleta!
62
Mrcha
Má duše, vybav si věc, která pokazila
nám letní ranní procházku,
tu hnusnou zdechlinu, jež ležela a hnila
na stezce plné oblázků,
své nohy ve vzduchu jak prostopášná žena
a vypocujíc ostrý jed
si s klidem, jsouc polootevřena,
hrob břicha, páchnoucí jak vřed.
A slunce třpytilo se v štěrku na hnilobě,
jak chtělo by ji upéci
a vrátit přírodě, co dala kdysi k sobě,
i s úrokem a utéci.
A nebo vidělo ten zázrak kostry těla,
jenž podobal se květině,
a které páchlo tak, že div jste neomdlela
na smaragdové mýtině.
Roj much, jež bzučely v tom břiše plném barev
a odkud tekl hustý proud,
v němž pohybovaly se milióny larev,
ti nedovolil usednout.
Jak vlna zvedal se a klesal obrys břicha,
v němž vřelo to jak zaživa,
a zdálo by se vám, že toto tělo dýchá,
že žije, že jej přibývá.
Ten neobvyklý svět měl prapodivné zvuky
jak vítr, když se rozjásá,
jak zrno v řešetu, když prudký pohyb ruky
jím monotónně potřásá.
Pak rozplynul se tvar jak oblak, který pluje,
jak skica, již je viděti
na starém obraze, jejž malíř dokončuje
už jenom podle paměti.
A fena, skrývajíc se za nízkými vrchy,
kde zlostně si nás měřila,
se třásla na chvíli, kdy urve z této mrchy
kus masa, který pustila.
„A přece budete se také podobati
té hrůzyplné hnilobě,
vy jasná zorničko mých nocí, jež se krátí,
vy hvězdo v lidské podobě!
Ach moje královno, až na smrtelném loži
kněz udělí vám svátosti,
až odeberete se pod trní a hloží
hnít, rozpadnout se na kosti.
A potom řekněte, má sladká krásko krásek,
těm červům, již vás přepadli,
že zachoval jsem si tvar bývalých svých lásek
i když se zcela rozpadly!“
96
Jed
Moc vína okrášlí i nejhnusnější doupě
kouzlem svého zraku
a často postaví jak slunce do mraků,
vypařujíc se jak poupě,
hrad plný sloupoví a bílých přízraků.
Opium zveličí vše to, co nemá míru,
prohlubuje prostor, čas,
dá vášním pulsaci a zesiluje hlas,
plní duši nocí vírů,
jak povalilo by v ní obmezenou hráz.
To nepřekoná jed tvých zelenavých očí,
žhavých očí Hekuby,
těch velkých jezer, v nichž se vidím naruby…
Mé sny kráčí po úbočí
a nalézají v nich svůj pramen záhuby.
To všecko nepředčí však hroznou aureolu
kousavých tvých slin,
já ztrácím vědomí, já necítím svých vin,
¨závrať strhuje mne dolů,
tam, kde věčná smrt, tam, kde je věčný stín!
105
Vyznání na cestu
Drahá sestro, pojď,
vyberem si loď,
ujet dolů, žít tam spolu!
Všechno užíti,
žít a umříti
v zemi, jež má tvoji aureolu!
Slunce zmoklý pták
dojímá mne tak
jako půvaby tvé tváře, jak tvé zorničky,
v nichž jsou slzičky,
z kterých crčí zrádná záře.
V onom kraji budeš mít
rozkoš, krásu, přepych, klid.
Skříně plné váz, které otřel čas,
brokátové otomany,
vzácné kytice,
které voníce
splývaly by s pižmem vany,
zlatá zrcadla,
lustry, kyvadla,
nádhera, jež Východ předčí,
celé ovzudší
vhodné pro duši
mluvilo by rodnou řečí.
V onom kraji budeš mít
rozkoš, krásu, přepych, klid.
Což tě nevábí
spící koráby
na průplavech v záři léta?
Abys mohla mít
vše, co budeš chtít,
plují sem až z konce světa.
– Západ krvácí,
mys se vrací,
soumrak podobá se metle;
slunce zhasíná,
všecko usíná
s hyacinty v teplém světle.
V onom kraji budeš mít
rozkoš, krásu, přepych, klid.
Nápis na odsouzenou knihu
Můj dobrý, klidný, bukolický
a prostoduchý čtenáři,
krev žene se ti do tváří,
pryč s tímto svazkem, není lidský.
Už odbyl sis svůj rétorický
kurs? Chodils v pekle k vikáři?
Nic nepochopíš, taškaři,
a řekneš, že jsem hysterický.
Však jestli nebudeš se bát,
že zlákám tě, patř do propasti,
čti, nauč se mě milovat;
ty duše, která nemáš vlasti
a hledáš ráj jak poeta,
lituj mne! Ne? Buď prokleta!
62
Mrcha
Má duše, vybav si věc, která pokazila
nám letní ranní procházku,
tu hnusnou zdechlinu, jež ležela a hnila
na stezce plné oblázků,
své nohy ve vzduchu jak prostopášná žena
a vypocujíc ostrý jed
si s klidem, jsouc polootevřena,
hrob břicha, páchnoucí jak vřed.
A slunce třpytilo se v štěrku na hnilobě,
jak chtělo by ji upéci
a vrátit přírodě, co dala kdysi k sobě,
i s úrokem a utéci.
A nebo vidělo ten zázrak kostry těla,
jenž podobal se květině,
a které páchlo tak, že div jste neomdlela
na smaragdové mýtině.
Roj much, jež bzučely v tom břiše plném barev
a odkud tekl hustý proud,
v němž pohybovaly se milióny larev,
ti nedovolil usednout.
Jak vlna zvedal se a klesal obrys břicha,
v němž vřelo to jak zaživa,
a zdálo by se vám, že toto tělo dýchá,
že žije, že jej přibývá.
Ten neobvyklý svět měl prapodivné zvuky
jak vítr, když se rozjásá,
jak zrno v řešetu, když prudký pohyb ruky
jím monotónně potřásá.
Pak rozplynul se tvar jak oblak, který pluje,
jak skica, již je viděti
na starém obraze, jejž malíř dokončuje
už jenom podle paměti.
A fena, skrývajíc se za nízkými vrchy,
kde zlostně si nás měřila,
se třásla na chvíli, kdy urve z této mrchy
kus masa, který pustila.
„A přece budete se také podobati
té hrůzyplné hnilobě,
vy jasná zorničko mých nocí, jež se krátí,
vy hvězdo v lidské podobě!
Ach moje královno, až na smrtelném loži
kněz udělí vám svátosti,
až odeberete se pod trní a hloží
hnít, rozpadnout se na kosti.
A potom řekněte, má sladká krásko krásek,
těm červům, již vás přepadli,
že zachoval jsem si tvar bývalých svých lásek
i když se zcela rozpadly!“
96
Jed
Moc vína okrášlí i nejhnusnější doupě
kouzlem svého zraku
a často postaví jak slunce do mraků,
vypařujíc se jak poupě,
hrad plný sloupoví a bílých přízraků.
Opium zveličí vše to, co nemá míru,
prohlubuje prostor, čas,
dá vášním pulsaci a zesiluje hlas,
plní duši nocí vírů,
jak povalilo by v ní obmezenou hráz.
To nepřekoná jed tvých zelenavých očí,
žhavých očí Hekuby,
těch velkých jezer, v nichž se vidím naruby…
Mé sny kráčí po úbočí
a nalézají v nich svůj pramen záhuby.
To všecko nepředčí však hroznou aureolu
kousavých tvých slin,
já ztrácím vědomí, já necítím svých vin,
¨závrať strhuje mne dolů,
tam, kde věčná smrt, tam, kde je věčný stín!
105
Vyznání na cestu
Drahá sestro, pojď,
vyberem si loď,
ujet dolů, žít tam spolu!
Všechno užíti,
žít a umříti
v zemi, jež má tvoji aureolu!
Slunce zmoklý pták
dojímá mne tak
jako půvaby tvé tváře, jak tvé zorničky,
v nichž jsou slzičky,
z kterých crčí zrádná záře.
V onom kraji budeš mít
rozkoš, krásu, přepych, klid.
Skříně plné váz, které otřel čas,
brokátové otomany,
vzácné kytice,
které voníce
splývaly by s pižmem vany,
zlatá zrcadla,
lustry, kyvadla,
nádhera, jež Východ předčí,
celé ovzudší
vhodné pro duši
mluvilo by rodnou řečí.
V onom kraji budeš mít
rozkoš, krásu, přepych, klid.
Což tě nevábí
spící koráby
na průplavech v záři léta?
Abys mohla mít
vše, co budeš chtít,
plují sem až z konce světa.
– Západ krvácí,
mys se vrací,
soumrak podobá se metle;
slunce zhasíná,
všecko usíná
s hyacinty v teplém světle.
V onom kraji budeš mít
rozkoš, krásu, přepych, klid.