A review by bill369
S bolestí druhých před očima by Susan Sontag

5.0

 Krev. Popravy. Hromady mrtvol. Intenzita, kterou nám jsou dnes tyto obrazy médii prezentovány, je na svém pomyslném vrcholu. Setkávám se s nimi v novinách, ve zprávách, ve filmech,v seriálech. Jaký to má na nás dopad? 

Susan Sontag (1933–2004) byla prominentní americká esejistka, teoretička fotografie, aktivistka za lidská práva, kritička společenských poměrů v USA. U nás jí vyšlo pět publikací: dvojice esejů zabývajících se fenoménem nemoci „Nemoc jako metafora / AIDS a jeho metafory“ (1997), širokou veřejností nejprotěžovanější sbírka esejů – vyhrála National Book Critics Circle Award – „O fotografii“ (2002), historický román „Vulkán“ (2002), výbor nejlepších esejů sedmdesátých let „Ve znamení Saturna“ (2011) a konečně soubor esejů zaměřující se na přehršel obrazů utrpení v médiích „S bolestí druhých před očima“ (2011).

Nicméně představit autorčino dílo bez fenomenálního souboru esejů „Against Interpretation“ (1966) zabývajících se soudobou kulturou a uměním, by byl zločin. Obsahuje totiž esej „Notes on ,Camp’“, který představil mainstreamový pojem camp: umělecký styl, který je spjatý s extravagancí, ironií, humorem a nadsázkou – kvůli obecné definici doporučuji vyhledat obrázky tohoto stylu pro lepší pochopení.

76
Lidé plakat chtějí. Patos ve formě vyprávění se nikdy nevyčerpá.

78
Veškerá paměť je individuální a nereprodukovatelná – umírá společně s každým člověkem. To, čemu se říká kolektivní paměť, není formou vzpomínání, nýbrž stanovením dohody, že právě toto je důležité a takto se to událo – včetně obrazů, jež daný příběh zakotvují v naší mysli.

92
Pokud pociťujeme soucit, cítíme také, že nejsme spoluviníky toho, co dané utrpení způsobilo. Náš soucit dosvědčuje naši nevinnost stejně jako naši nemohoucnost. V tomto smyslu může jít (navzdory našim dobrým úmyslům) o nemístnou, ne-li přímo nevhodnou reakci. Odložit soucit, který vztahujeme na druhé sužované válkou a vražednou politikou, a nahradit ho přemítáním o tom, že naše výsady se nacházejí na stejné mapě jako jejich utrpení a že možná – způsobem, který si možná ani nechceme představovat – mají s jejich utrpením souvislost (stejně jako bohatství některých může znamenat bídu pro jiné), to je úkol, k němuž bolestné, strhující obrazy zažehnou poze prvotní jiskru.

100
Člověka velmi popouzí, spojí-li někdo jeho vlastní utrpení s utrpením jiného.

Výňatek ze stran 89–90:
Obyvatelka Sarajeva, žena dokonale oddaná jugoslávskému ideálu, se kterou jsem se seznámila po svém prvním příjezdu do města v dubnu 1993, mi vyprávěla: „V říjnu 1991, kdy Srbové napadli Chorvatsko, jsem byla tady v tomhle hezkém bytě v poklidném Sarajevu, a vzpomínám si, že když ve večerních zprávách ukazovali záběry ničení Vukovaru, který se nachází jen pár stovek kilometrů odtud, pomyslela jsem si jen, jak je to příšerné, a přepnula na jiný program. Jak mě potom může pobouřit, když nějaký člověk ve Francii, Itálii nebo Německu ve svých večerních zprávách vidí každodenní vraždění tady v Sarajevu, a než si najde jiný pořad, řekne si jenom: ,To je ale hrůza.’ Je to úplně normální. A je to lidské.“ Tam, kde se lidé cítí v bezpečí – tak zněl její argument plný hořkosti a sebeobviňování –, budou zcela lhostejní. Ve srovnání s těmi, kteří se v cizině obraceli Sarajevu zády, mohla ovšem obyvatelka tohoto města mít odlišný motiv k tomu, aby se vyhýbala obrazům příšerných událostí odehrávajících se na území, jež tehdy koneckonců bylo součástí její vlasti. Lhostejnost ze strany cizinců, k nimž byla tak shovívavá, byla rovněž důsledkem pocitu, že v dané věci nelze nic udělat. Její neochota věnovat pozornost varovným obrazům nedaleké války byla výrazem bezmoci a strachu.

Kniha čítá devět esejů, které se od historicky prvních válečných obrazů dostávají přes válečnou žurnalistiku až k moderním televizním novinám. Pracuje s esejemi týkajících se válečné tématiky – např. Tři guineje V. Woolf – , vysvětluje myšlenky na konkrétních obrazech či fotografiích a systematicky tak poskytuje ucelený výklad vývoje těchto obrazů.

Hodnotím velmi pozitivně. Obecně mi připadá, že čím privilegovanějšími se stáváme, tím více ztrácíme schopnost kritického myšlení a necháváme se manipulovat. Právě proto jsou publikace jako je tato tak důležité. Vyzývají čtenáře k zapojení svých mozkových závitů a staví je mimo jejich komfortní zónu: nutí je ke střetu s realitou. Paní Sontag splnila má očekávání a v budoucnu si určitě plánuji přečíst další její práce. Jediné co bych vytknul je absence obrazových příloh: v textu totiž hovoří o konkrétních dílech, avšak ne vždy čtenář ví, jak dílo vypadá, a ne vždy se mu podaří snímek na internetu vyhledat.

V českém překladu je kniha pouze v jediném vydání: SONTAG, Susan. S bolestí druhých před očima. Přeložil Petr Fantys. Praha: Paseka, 2011. ISBN 978-80-7432-092-7.