Scan barcode
A review by bill369
Mlčení by Teolinda Gersão
s. 8
Například voda stékající čůrkem po zdi, říkala snová žena ležící na pláži, se nakonec dole slije v loužičku, a zvuk kapek se pomalu, nepozorovaně přenáší na okolní věci, na zářící pavučiny natažené přes citronově vonící muškáty nebo na šnečí sliz obkružující kulatý záhon před domem. Přes zeď se někdy nad brankou přehoupne kočka, hupsne přes zákony fuchsií nebo vyskočí ze zahrady na nízký okenní parapet.
s. 28
Mlčení moře, chladivé duny, opuštěná pláž, vítr za dlouhých nocí. Slova vyrovnaná na malém prostoru, pro každé písmeno jeden čtvereček, maličká síť svazující zdánlivý, jen zdánlivý chaos.
s. 38–9
Vystoupila z moře, obešla molo, vrátila se bosky po kamenech a ještě udýchaná si přisedla, voda z ní jen crčela, kousíček pod hladinou rychle proplulo černé rybí hejno, tisíc ryb, řekla a sledovala je pohledem, sto, řekl, jen sto ryb, prohrábla si rukou mokré vlasy, nechala prsty sklouznout po obličeji – tvář se jí pod rukama měnila, byla to žena ležící pod ostrým světlem lamp, špička skalpelu vymodelovala či vyhloubila v hliněném těle novou tvář, když žena procitla, byla jiná a v zrcadle si prohlížela svou podobu, žena-voda, žena-vítr, žena-list, neznala svou vlastní podobu a hledala ji prostřednictvím muže – nechci vystoupit do tvého světa ani si měnit tvář, chci zůstat taková, jaká jsem právě vystoupila z moře, zelené vlasy, oči mušle, tělo mořská řasa, ruce racci, a jestli mě takhle nemáš rád, jdi pryč a nech mě, abych si tu dál absurdní, bláznivá a sama se sebou spokojená ležela na skále – přisedla si k němu a zvedla hlavu k slunci: Těch ryb bylo tisíc, řekla, spočítala jsem je jednu po druhé a bylo jich tisíc.
s. 42–3
Lídie, řekl Afonso, vracel se a už dálky na ni volal, teď stoupal po duně, a až přijde, léto rázem skončí, vítr začne zametat listí a v rychlém podvečeru od moře foukne studený větřík, bude třeba zatáhnout závěsy, zavřít okenice, rozsvítit lustr a postavit sbalené kufry ke dveřím (prázdné židle, váza bez květin, slaměný klobouk v pootevřené skříni), pojď, ale pomaličku, prosila v duchu vykloněná z okna, pojď, jak nejpomaleji to jde, teplá vůně moře, trávy, větru, divokého rozmarýnu, té směsi věcí, co trvají jen krátce, teď tu jsou a zítra budou mrtvé, zvedá se vítr, mrak, stín, páchnoucí vlna, smrt moře, černé pláže, ptáci padající uprostřed letu, objevil se ve dveřích a po dvou krocích stál vedle ní, je pozdě, řekl a chopil se jednoho z kufrů, pojď, ale pomaličku, vůně moře, větru, divokého rozmarýnu, té směsi věcí, co trvají jen krátce, teď tu jsou a vzápětí nás opustí, písečný dům, dům z větru a pěny.
Například voda stékající čůrkem po zdi, říkala snová žena ležící na pláži, se nakonec dole slije v loužičku, a zvuk kapek se pomalu, nepozorovaně přenáší na okolní věci, na zářící pavučiny natažené přes citronově vonící muškáty nebo na šnečí sliz obkružující kulatý záhon před domem. Přes zeď se někdy nad brankou přehoupne kočka, hupsne přes zákony fuchsií nebo vyskočí ze zahrady na nízký okenní parapet.
s. 28
Mlčení moře, chladivé duny, opuštěná pláž, vítr za dlouhých nocí. Slova vyrovnaná na malém prostoru, pro každé písmeno jeden čtvereček, maličká síť svazující zdánlivý, jen zdánlivý chaos.
s. 38–9
Vystoupila z moře, obešla molo, vrátila se bosky po kamenech a ještě udýchaná si přisedla, voda z ní jen crčela, kousíček pod hladinou rychle proplulo černé rybí hejno, tisíc ryb, řekla a sledovala je pohledem, sto, řekl, jen sto ryb, prohrábla si rukou mokré vlasy, nechala prsty sklouznout po obličeji – tvář se jí pod rukama měnila, byla to žena ležící pod ostrým světlem lamp, špička skalpelu vymodelovala či vyhloubila v hliněném těle novou tvář, když žena procitla, byla jiná a v zrcadle si prohlížela svou podobu, žena-voda, žena-vítr, žena-list, neznala svou vlastní podobu a hledala ji prostřednictvím muže – nechci vystoupit do tvého světa ani si měnit tvář, chci zůstat taková, jaká jsem právě vystoupila z moře, zelené vlasy, oči mušle, tělo mořská řasa, ruce racci, a jestli mě takhle nemáš rád, jdi pryč a nech mě, abych si tu dál absurdní, bláznivá a sama se sebou spokojená ležela na skále – přisedla si k němu a zvedla hlavu k slunci: Těch ryb bylo tisíc, řekla, spočítala jsem je jednu po druhé a bylo jich tisíc.
s. 42–3
Lídie, řekl Afonso, vracel se a už dálky na ni volal, teď stoupal po duně, a až přijde, léto rázem skončí, vítr začne zametat listí a v rychlém podvečeru od moře foukne studený větřík, bude třeba zatáhnout závěsy, zavřít okenice, rozsvítit lustr a postavit sbalené kufry ke dveřím (prázdné židle, váza bez květin, slaměný klobouk v pootevřené skříni), pojď, ale pomaličku, prosila v duchu vykloněná z okna, pojď, jak nejpomaleji to jde, teplá vůně moře, trávy, větru, divokého rozmarýnu, té směsi věcí, co trvají jen krátce, teď tu jsou a zítra budou mrtvé, zvedá se vítr, mrak, stín, páchnoucí vlna, smrt moře, černé pláže, ptáci padající uprostřed letu, objevil se ve dveřích a po dvou krocích stál vedle ní, je pozdě, řekl a chopil se jednoho z kufrů, pojď, ale pomaličku, vůně moře, větru, divokého rozmarýnu, té směsi věcí, co trvají jen krátce, teď tu jsou a vzápětí nás opustí, písečný dům, dům z větru a pěny.