Scan barcode
A review by bill369
Blízko divokého srdce života by Clarice Lispector
5.0
16–17
Ten den se nelišil od ostatních, a snad proto se v něm nahromadilo tolik života. Probudila se zalitá denním světlem. Ještě v posteli se jí zachtělo písku a moře, pít mořskou vodu před domem mrtvé tety, a cítit, hlavně cítit. Chvíli čekala v posteli, a když se nic nestalo, prožila všední den. Dosud nepřestala toužit po zázraku, jako za mala. Tolikrát už se jí to splnilo: cítit něco, aniž se toho zmocnila. Je jen třeba, aby jí všecko pomáhalo, aby zůstala lehká a čistá a aby nalačno přijala imaginaci. Je to stejně těžké jako létat a bez opory mohou vzít do náručí něco nesmírně vzácného, třeba dítě. Ale i tak se jen v určitém bodu hry zbaví potichu, že lže — a má strach, že není přítomna ve všech svých myšlenkách. Chtěla mít moře a cítila ložní prádlo. Den šel dál a nechal ji vzadu samotnou.
27
Joana přiložila pravý spánek k lavici a nechávala se unášet nevtíravým rachocením kol, které k ní ospale doléhalo skrz dřevo.
37
Objevy nemají žádný řád. Ale i to má svůj půvab. Jak si má třeba vysvětlit, že ostré dlouhé čáry mají zcela zřetelné znamení? Jsou jemné a tenké. V daném okamžiku ustanou a jsou to pořád stejné čáry jako na začátku. Přerušené, stále přerušované ne proto, že by končily, ale proto, že je nikdo nemůže dovést ke konci. Kruhy jsou dokonalejší, méně tragické a nedotýkají se jí tolik. Kruh je lidská práce dokončená před příchodem smrti, a ani Bůh by ji líp nedodělal. Ovšem jemné, volné přímky — jsou jako myšlenky.
40
Taky lze čekat na okamžik, který se blíží… blíží… a najednou je z něho přítomnost a náhle se rozpadá… a blíží se další… další…
59–60
— Rozebírat okamžik za okamžikem, chápat jádro všeho, co probíhá v čase nebo v prostoru. Zmocnit se každé chvíle, upnout k nim své vědomí téměř nepostřehnutelnými, ale pevnými vlákny. Je to život? I tak by mi unikl. Jiný způsob, jak jej zachytit, je žít. Sen však je úplnější než skutečnost, která mě drží v nevědomosti. Co je důležitější: žít, nebo vědět, že žijeme? — Přečistá slova křišťálové kapky.
61
Možná, že nejsem stvořena pro širé čisté vody, ale pro malé, snadno přístupné praménky.
61
Copak ale nedokazují vzácné chvíle soběstačnosti, slepého žití, radosti stejně silné a pokojné jako hlas varhan, že jsem s to ukojit své hledání a že žízeň celé mé bytosti není pouhou ideou? A kromě toho idea je pravda!, křičím. Jsou to vzácné chvíle.
62–63
Seděla jsem v chrámě plna nejasného očekávání. Stísněně jsem vdechovala chladnou purpurovou vůni soch. A najednou, dřív než jsem pochopila, co se děje, se jako příval vyřinuly plné, rozechvělé a čisté zvuky neviditelných varhan. Bez melodie a málem bez hudby, pouhé chvění. Dlouhé stěny a vysoké klenby kostela přijímaly tóny a vracely je zpět zvučné, nahé a mocné. Pronikaly mě, křížily se ve mně, rozechvívaly mi nervy a naplňovaly mozek zvuky. Nemyslela jsem v myšlenkách, ale hudbou. Nepozorovatelně jsem pod tíhou hymnu sklouzla s lavice, klečela jsem zdolána beze slova modlitby. Varhany oněměly stejně náhle jako začaly, jako vnuknutí. Tiše jsem oddechovala a tělo se mi ještě zachvívalo posledními zvuky, které se teple a průzračně nesly prostorem. A ta chvíle byla tak dokonalá, že jsem necítila strach ani vděčnost, a nic mi nevnuklo myšlenku Boha. Chci teď umřít, volalo cosi, co se ve mně osvobodilo, co sahalo nad utrpení. Všechno, co nastane potom, bude nízké a prázdné. Chci jít výš a jenom smrt jako konec mě může dovést k vrcholu bez pádu. Kolem vstávali lidé k odchodu. Zvedla jsem se a bledá a slabá jsem se ubírala k východu.
69
„Osobnost, která se nezná, se realizuje úplněji.“ Pravda, nebo lež? Do jisté míry se však pomstila tím, že mrštila po ženě zduřelé životem svou chladnou a inteligentní myšlenku.
70
Je tak zranitelná. Nenávidí se kvůli tomu? Ne, nenáviděla by se víc, kdyby byla kmenem až do smrti neměnným, schopným nést plody, ale ne růst dál v sobě. Přála si ještě víc: ustavičně se obrozovat, přetnout všecko, čemu se naučila, co viděla, a začít na nové půdě, kde by každý malý čin měl svůj význam, kde by se vdechoval vzduch vždy jako poprvé. Měla pocit, že život se v ní valí hustý a pomalý jako vroucí koberec lávy. Snad kdyby milovala…
120
Zahlédla nahoře na zhasnuté lampě samu sebe, ztracenou a nepatrnou, zalitou měsícem, vedle muže schopného kdykoliv ožít.
122–123
V nejasném lehkém víru podobném náhlé závrati nabyla vědomí světa, svého vlastního života, minulosti sahající za její zrození, budoucnosti přesahující její tělo. Ano, ztracená jako bod, bod bez rozměrů, jedinkrát jediná myšlenky. Narodila se, zemře, země… Bleskový hluboký pocit: slepé pohroužení do barvy — rudé, klidné a širé jako pláň. Totéž prudké bezprostřední vědomí, které ji někdy přepadlo ve velikých chvílích lásky jako tonoucího, jenž vidí naposled.
123
Vzpomněla si: jsem lehká vlna, jež nezná jiné prostranství než moře, zmítám se, splývám, letím, směju se, dívám, spím, ale běda, stále jen sama v sobě, v sobě.
124
Byla sama jako tikot hodin v prázdném domě. Seděla na posteli a čekala s rozevřenýma očima, chlad blížícího se rána jí pronikal tenkou košilí. sama na světě, zdrcená přebytkem života, hudbou příliš hlasitou pro pouhé tělo.
129
Vím, co se se mnou děje, nebo aspoň co mi hrozí: znenadání, jediným pohybem se mohu proměnit v čáru. Ano, ve světelnou čáru, a lidé stojí vedle mne a nemohou se mě chytit, v tom je má vada.
133
Něco se se mnou točí, točí, až na mě jdou mrákoty, a pak mě to klidně složí na stejném místě.
160
Ne, nejít: zůstat připoutána k okamžiku jako pohled, který lne k vzduchoprázdnu, tichá a zakotvená v povětří…
170
Oba se pohřížili do osamělého a klidného mlčení. Uplynuly možná celé roky. Všecko bylo čisté jako věčná hvězda a oni se vznášeli tak tiše, že mohli cítit jasnou budoucnost, valící se v nich s hutností dlouhé minulosti, kterou každým okamžikem opouštěli.
174
A co teď… Snad se naučila mluvit, nic víc. Jenže slova plují po svém moři nerozpustná a tvrdá. Dřív bylo moře čiré. A z minulosti zbyl jen pramének dávné vody, který v ní rozechvěle proudí mezi oblázky, tmavý a svěží pod korunami stromů, břehy vystlané zvadlým hnědým listím. Jak sladce se propadá do nepochopení sebe samé. A oč poddajněji se může odevzdat silnému a hebkému odlivu. A vracet se. Jednou musí se sebou splynout, bez tvrdých a samotářských slov… Musí splynout a být zas mořem němým dravým silným širým nehybným slepým živým. Smrt ji spojí s dětstvím.
182
De profundis. Bože, čekám tě, Bože, přijď ke mě, Bože, vytryskni mi v prsou, nejsem nic a naštěstí padá na mou hlavu, a já umím zacházet jen se slovy a slova jsou lživá a já trpím dál, konečně pramének na temné zdi, Bože, přijď ke mně, nemám žádné radosti, a můj život je temný jako bezhvězdná noc. Bože, proč nejsi ve mně?, proč jsi mě stvořil odloučenou od sebe?
Ten den se nelišil od ostatních, a snad proto se v něm nahromadilo tolik života. Probudila se zalitá denním světlem. Ještě v posteli se jí zachtělo písku a moře, pít mořskou vodu před domem mrtvé tety, a cítit, hlavně cítit. Chvíli čekala v posteli, a když se nic nestalo, prožila všední den. Dosud nepřestala toužit po zázraku, jako za mala. Tolikrát už se jí to splnilo: cítit něco, aniž se toho zmocnila. Je jen třeba, aby jí všecko pomáhalo, aby zůstala lehká a čistá a aby nalačno přijala imaginaci. Je to stejně těžké jako létat a bez opory mohou vzít do náručí něco nesmírně vzácného, třeba dítě. Ale i tak se jen v určitém bodu hry zbaví potichu, že lže — a má strach, že není přítomna ve všech svých myšlenkách. Chtěla mít moře a cítila ložní prádlo. Den šel dál a nechal ji vzadu samotnou.
27
Joana přiložila pravý spánek k lavici a nechávala se unášet nevtíravým rachocením kol, které k ní ospale doléhalo skrz dřevo.
37
Objevy nemají žádný řád. Ale i to má svůj půvab. Jak si má třeba vysvětlit, že ostré dlouhé čáry mají zcela zřetelné znamení? Jsou jemné a tenké. V daném okamžiku ustanou a jsou to pořád stejné čáry jako na začátku. Přerušené, stále přerušované ne proto, že by končily, ale proto, že je nikdo nemůže dovést ke konci. Kruhy jsou dokonalejší, méně tragické a nedotýkají se jí tolik. Kruh je lidská práce dokončená před příchodem smrti, a ani Bůh by ji líp nedodělal. Ovšem jemné, volné přímky — jsou jako myšlenky.
40
Taky lze čekat na okamžik, který se blíží… blíží… a najednou je z něho přítomnost a náhle se rozpadá… a blíží se další… další…
59–60
— Rozebírat okamžik za okamžikem, chápat jádro všeho, co probíhá v čase nebo v prostoru. Zmocnit se každé chvíle, upnout k nim své vědomí téměř nepostřehnutelnými, ale pevnými vlákny. Je to život? I tak by mi unikl. Jiný způsob, jak jej zachytit, je žít. Sen však je úplnější než skutečnost, která mě drží v nevědomosti. Co je důležitější: žít, nebo vědět, že žijeme? — Přečistá slova křišťálové kapky.
61
Možná, že nejsem stvořena pro širé čisté vody, ale pro malé, snadno přístupné praménky.
61
Copak ale nedokazují vzácné chvíle soběstačnosti, slepého žití, radosti stejně silné a pokojné jako hlas varhan, že jsem s to ukojit své hledání a že žízeň celé mé bytosti není pouhou ideou? A kromě toho idea je pravda!, křičím. Jsou to vzácné chvíle.
62–63
Seděla jsem v chrámě plna nejasného očekávání. Stísněně jsem vdechovala chladnou purpurovou vůni soch. A najednou, dřív než jsem pochopila, co se děje, se jako příval vyřinuly plné, rozechvělé a čisté zvuky neviditelných varhan. Bez melodie a málem bez hudby, pouhé chvění. Dlouhé stěny a vysoké klenby kostela přijímaly tóny a vracely je zpět zvučné, nahé a mocné. Pronikaly mě, křížily se ve mně, rozechvívaly mi nervy a naplňovaly mozek zvuky. Nemyslela jsem v myšlenkách, ale hudbou. Nepozorovatelně jsem pod tíhou hymnu sklouzla s lavice, klečela jsem zdolána beze slova modlitby. Varhany oněměly stejně náhle jako začaly, jako vnuknutí. Tiše jsem oddechovala a tělo se mi ještě zachvívalo posledními zvuky, které se teple a průzračně nesly prostorem. A ta chvíle byla tak dokonalá, že jsem necítila strach ani vděčnost, a nic mi nevnuklo myšlenku Boha. Chci teď umřít, volalo cosi, co se ve mně osvobodilo, co sahalo nad utrpení. Všechno, co nastane potom, bude nízké a prázdné. Chci jít výš a jenom smrt jako konec mě může dovést k vrcholu bez pádu. Kolem vstávali lidé k odchodu. Zvedla jsem se a bledá a slabá jsem se ubírala k východu.
69
„Osobnost, která se nezná, se realizuje úplněji.“ Pravda, nebo lež? Do jisté míry se však pomstila tím, že mrštila po ženě zduřelé životem svou chladnou a inteligentní myšlenku.
70
Je tak zranitelná. Nenávidí se kvůli tomu? Ne, nenáviděla by se víc, kdyby byla kmenem až do smrti neměnným, schopným nést plody, ale ne růst dál v sobě. Přála si ještě víc: ustavičně se obrozovat, přetnout všecko, čemu se naučila, co viděla, a začít na nové půdě, kde by každý malý čin měl svůj význam, kde by se vdechoval vzduch vždy jako poprvé. Měla pocit, že život se v ní valí hustý a pomalý jako vroucí koberec lávy. Snad kdyby milovala…
120
Zahlédla nahoře na zhasnuté lampě samu sebe, ztracenou a nepatrnou, zalitou měsícem, vedle muže schopného kdykoliv ožít.
122–123
V nejasném lehkém víru podobném náhlé závrati nabyla vědomí světa, svého vlastního života, minulosti sahající za její zrození, budoucnosti přesahující její tělo. Ano, ztracená jako bod, bod bez rozměrů, jedinkrát jediná myšlenky. Narodila se, zemře, země… Bleskový hluboký pocit: slepé pohroužení do barvy — rudé, klidné a širé jako pláň. Totéž prudké bezprostřední vědomí, které ji někdy přepadlo ve velikých chvílích lásky jako tonoucího, jenž vidí naposled.
123
Vzpomněla si: jsem lehká vlna, jež nezná jiné prostranství než moře, zmítám se, splývám, letím, směju se, dívám, spím, ale běda, stále jen sama v sobě, v sobě.
124
Byla sama jako tikot hodin v prázdném domě. Seděla na posteli a čekala s rozevřenýma očima, chlad blížícího se rána jí pronikal tenkou košilí. sama na světě, zdrcená přebytkem života, hudbou příliš hlasitou pro pouhé tělo.
129
Vím, co se se mnou děje, nebo aspoň co mi hrozí: znenadání, jediným pohybem se mohu proměnit v čáru. Ano, ve světelnou čáru, a lidé stojí vedle mne a nemohou se mě chytit, v tom je má vada.
133
Něco se se mnou točí, točí, až na mě jdou mrákoty, a pak mě to klidně složí na stejném místě.
160
Ne, nejít: zůstat připoutána k okamžiku jako pohled, který lne k vzduchoprázdnu, tichá a zakotvená v povětří…
170
Oba se pohřížili do osamělého a klidného mlčení. Uplynuly možná celé roky. Všecko bylo čisté jako věčná hvězda a oni se vznášeli tak tiše, že mohli cítit jasnou budoucnost, valící se v nich s hutností dlouhé minulosti, kterou každým okamžikem opouštěli.
174
A co teď… Snad se naučila mluvit, nic víc. Jenže slova plují po svém moři nerozpustná a tvrdá. Dřív bylo moře čiré. A z minulosti zbyl jen pramének dávné vody, který v ní rozechvěle proudí mezi oblázky, tmavý a svěží pod korunami stromů, břehy vystlané zvadlým hnědým listím. Jak sladce se propadá do nepochopení sebe samé. A oč poddajněji se může odevzdat silnému a hebkému odlivu. A vracet se. Jednou musí se sebou splynout, bez tvrdých a samotářských slov… Musí splynout a být zas mořem němým dravým silným širým nehybným slepým živým. Smrt ji spojí s dětstvím.
182
De profundis. Bože, čekám tě, Bože, přijď ke mě, Bože, vytryskni mi v prsou, nejsem nic a naštěstí padá na mou hlavu, a já umím zacházet jen se slovy a slova jsou lživá a já trpím dál, konečně pramének na temné zdi, Bože, přijď ke mně, nemám žádné radosti, a můj život je temný jako bezhvězdná noc. Bože, proč nejsi ve mně?, proč jsi mě stvořil odloučenou od sebe?