Scan barcode
A review by bill369
Nebe nezná vyvolených by Erich Maria Remarque
82
Nevěděla to a ani to nebylo příliš důležité. Důležité bylo, že je v Paříži, že je večer a že dýchá. Na semaforech bulváru St. Michel se objevila zelená a za Giuseppem se hnala přes most jako v divoké štvanici smečka citroenů, renaultů a náklaďáků. Lillian si nevzpomínala, že by kdy viděla tolik aut. Za války jich bylo nepatrně. Rámus byl ohlušující, ale jí zněl jako varhany, na které železné ruce hrají mohutné Te Deum.
93
Bylo skoro poledne a kaple s vysokými, barevnými okny byla celá prozářená světlem, jako by byla průhlednou věží paprsků. Zdálo se, že se skládá jen z oken, plných sytě modře, žhavě červeně, žlutě a zeleně. Světlo bylo tak intenzivní, že přímo cítila barvy na své kůži, jako by se koupala v barevném světle. Kromě Lillian bylo v kapli jen několik amerických vojáků, kteří brzy odešli. Seděla v lavici zahalena světlem jako v nejlehčím a nejkrálovštějším hávu a měla chuť se svléknout a vidět, jak jí onen průsvitný brokát klouže po kůži. Byl to vodopád světla, beztížné opojení, pád a vznášení současně; měla pocit, jako by světlo vdechovala, jako by jí v srdci hrály modř, červeň a žluť, jako by se hranice mezi tělem a vědomím rozplývaly a světlo jí protékalo tělem tak, jak toho bývala svědkem při neviditelných rentgenových paprscích, jenže tam byla kostra odhalována, kdežto tady jako by tajuplná síla způsobovala, že jí tlouklo srdce a pulsovala krev. Byl to sám život a jak tam tak seděla, tiše a nehybně, zaplavována a omývána světlem, splývala s tím vším, už nebyla izolovaným jedincem, ale světlo ji přijalo a ochraňovalo a Lillian měla náhle mystický pocit, že dokud ji bude světlo takto oblévat, nikdy nezemře a že v ní nikdy nezemře něco, co patří k tomuto magickému světlu. Bylo to hluboká útěcha a říkala si, že na to nikdy nezapomene a že by její život, ty dny, jež jí ještě zbývaly, měl být takový jako toto zde, úl, naplněný nejhezčím medově zlatým světlem – světlem bez stínů, životem bez lítosti, hořením bez popelu –
Nevěděla to a ani to nebylo příliš důležité. Důležité bylo, že je v Paříži, že je večer a že dýchá. Na semaforech bulváru St. Michel se objevila zelená a za Giuseppem se hnala přes most jako v divoké štvanici smečka citroenů, renaultů a náklaďáků. Lillian si nevzpomínala, že by kdy viděla tolik aut. Za války jich bylo nepatrně. Rámus byl ohlušující, ale jí zněl jako varhany, na které železné ruce hrají mohutné Te Deum.
93
Bylo skoro poledne a kaple s vysokými, barevnými okny byla celá prozářená světlem, jako by byla průhlednou věží paprsků. Zdálo se, že se skládá jen z oken, plných sytě modře, žhavě červeně, žlutě a zeleně. Světlo bylo tak intenzivní, že přímo cítila barvy na své kůži, jako by se koupala v barevném světle. Kromě Lillian bylo v kapli jen několik amerických vojáků, kteří brzy odešli. Seděla v lavici zahalena světlem jako v nejlehčím a nejkrálovštějším hávu a měla chuť se svléknout a vidět, jak jí onen průsvitný brokát klouže po kůži. Byl to vodopád světla, beztížné opojení, pád a vznášení současně; měla pocit, jako by světlo vdechovala, jako by jí v srdci hrály modř, červeň a žluť, jako by se hranice mezi tělem a vědomím rozplývaly a světlo jí protékalo tělem tak, jak toho bývala svědkem při neviditelných rentgenových paprscích, jenže tam byla kostra odhalována, kdežto tady jako by tajuplná síla způsobovala, že jí tlouklo srdce a pulsovala krev. Byl to sám život a jak tam tak seděla, tiše a nehybně, zaplavována a omývána světlem, splývala s tím vším, už nebyla izolovaným jedincem, ale světlo ji přijalo a ochraňovalo a Lillian měla náhle mystický pocit, že dokud ji bude světlo takto oblévat, nikdy nezemře a že v ní nikdy nezemře něco, co patří k tomuto magickému světlu. Bylo to hluboká útěcha a říkala si, že na to nikdy nezapomene a že by její život, ty dny, jež jí ještě zbývaly, měl být takový jako toto zde, úl, naplněný nejhezčím medově zlatým světlem – světlem bez stínů, životem bez lítosti, hořením bez popelu –