Scan barcode
A review by bill369
Filosofická zkoumání by Ludwig Wittgenstein
s. 20
Na naši řeč se lze dívat jako na nějaké staré město: spleť uliček a náměstí, starých a nových domů, a domů s přístavbami z různých dob; a to vše obklopeno množstvím nových předměstí s novými a pravidelnými ulicemi a s uniformními domy.
s. 43
59. „Jména označují jen to, co je prvkem skutečnosti. Co se nedá zničit; co při vší proměně zůstává stejné.“ – Ale co je to? – Zatímco jsme tuto větu říkali, měli jsme to přece už v duchu před sebou! Dávali jsme už výraz zcela určité představě. Určitému obrazu, který chceme použít. Neboť zkušenost nám ovšem tyto prvky neukazuje. Vidíme součásti něčeho složeného (např. nějaké židle). Říkáme, že opěradlo je součástí židle, ale částí, která je sama zase složena z různých kusů dřeva; zatímco noha židle je jednoduchou součástí. Vidíme také nějaký celek, který se mění (je zničen), zatímco jeho součásti zůstávají nezměněné. Toto je onen materiál, z kterého vytváříme onen obraz skutečnosti.
s. 50
76. Jestliže by někdo vymezil určitou ostrou hranici, tak bych ji nemohl uznat jako takovou, kterou jsem sám také vždycky už chtěl vést, nebo v duchu vedl. Žádnou jsem totiž vést nechtěl. Může se potom říci: jeho pojem není stejný jako můj, ale je s ním příbuzný. A tato příbuznost dvou obrázků, z nichž jeden je tvořen neostře ohraničenými barevnými skvrnami, a druhý skvrnami podobně utvářenými a podobně rozvrženými, ale ostře ohraničenými. Příbuznost je tu pak právě tak nepopiratelná jako rozdílnost.
s. 51
78. Srovnej: vědět a říci:
kolik m je vysoký Mont Blanc –
jak se používá slova „hra“ –
jak zní klarinet.
Ten, kdo se diví, že člověk může něco vědět a nemůže to říci, myslí asi na nějaký případ, jako je onen první. Jistě na na takový, jako je onen třetí.
s. 56
Může se snadno zdát, jako by každá pochybnost jenom ukazovala určitou existující mezeru v příslušném základu; takže spolehlivé porozumění je možné jen tehdy, když nejprve pochybujeme o všem, o čem se pochybovat může, a potom všechny tyto pochybnosti odstraníme.
s. 58
Augustinus (Conf. XI/14): „quid est ergo tempus? si nemo ex me quaerat scio; si quaerenti explicare velim, nescio.“ [Co je tedy čas? Jestliže se mě nikdo neptá, vím to; jestliže bych to chtěl dotazujícímu se vysvětlit, nevím.] – Toto by nemohlo být řečeno o nějaké otázce přírodních věd (třeba o otázce týkající se specifické váhy vodíku). To, co víme, když se nás nikdo neptá, ale nevíme ž, když to máme vysvětlit, je něco, na co se musíme upamatovat. (A zjevně něco, na co se člověk z nějakého důvodu upamatovává nesnadno.)
s. 65
115. Byli jsme drženi v zajetí určitým obrazem. A z toho jsme se nemohli vymanit, neboť tkvěl v naší řeči, a ta jako by nám ho jen neúprosně opakovala.
s. 66
122. Hlavním zdrojem našeho nepochopení je to, že význam slov nevidíme přehledně. – Naší gramatice se nedostává přehlednosti. – Přehledný popis umožňuje pochopení, které spočívá právě v tom, že ,vidíme souvislosti'. Odtud důležitost nacházení a vynalézání mezičlánků.
Pojem přehledného popisu má pro nás základní význam. Označuje naši zobrazovací formu, způsob, jak věci vidíme. (Je to ,světový názor'?)
123. Filosofický problém má formu: „Nevyznám se v tom.“
s. 103
203. Řeč je jakési bludiště cest. Přijdeš z jedné strany a vyznáš se tu; přijdeš na totéž místo z jiné strany, a už se tu nevyznáš.
s. 113
249. Ukvapujeme se snad při předpokladu, že usmívání kojence není přetvářkou? – A na jaké zkušenosti se zakládá náš předpoklad?
(Lhaní je řečová hra, které se člověk musí učit tak jako každé jiné.)
s. 123
286. Ale není absurdní říct o nějakém těle, že má bolesti? – A proč v tom cítíme něco absurdního? V jaké míře je pravda, že bolesti necítí moje ruka, nýbrž já ve své ruce?
Co je to vlastně za spornou otázku: Je tím, co cítí bolesti, tělo? – Jak má být rozhodnuta? Jak se projevuje to, že to není tělo? – Ina, asi takto: Jestliže někdo má bolesti v ruce, tak to neříká ruka (ledaže to píše), a útěšná slova se neříkají ruce, nýbrž trpícímu; hledíme mu do očí.
s. 127
300. K řečové hře se slovy „má bolesti“ patří – chtělo by se říci – nejen obraz chování, ale také obraz bolesti. Nebo: nejenom paradigma chování, nýbrž také paradigma bolesti. – Říci: „Obraz bolesti vstupuje do řečové hry spolu se slovem „bolest“ je nedorozuměním. Představa bolesti není žádný obraz, a tato představa také není něčím, co bychom označili jako obraz, v řečové hře nahraditelná. – Představa bolesti zajisté v určitém smyslu do řečové hry vstupuje; jenomže ne jako obraz.
s. 131
317. Matoucí paralela: výkřik jako výraz bolesti – věta jako výraz myšlenky!
Jako kdyby bylo účelem věty dát někomu vědět, jak nám je: jenomže ne v žaludku, nýbrž aby se tak řeklo, v našem myšlenkovém ústrojí.
s. 147
384. Pojmu ,bolest' jsi se naučil spolu s řečí.
s. 183
546. Mohl bych říci, že slova „Kéž by přece přišel!“ jsou takto prosycena mým přáním. A slova z nás mohou bezděčně vyrazit – jako nějaký výkřik. Slova může být zatěžko vyslovit: např. taková, kterými se člověk něčeho vzdává, nebo přiznává nějakou slabost. (Také slova jsou činy.)
s. 225
Lidské tělo je nejlepší obraz lidské duše.
s. 239
Problémem je toto: Výkřik, který nijak nelze označit jako popis, který je primitivnější něž každý popis, dělá nicméně tutéž službu jako nějaká popis duševního života.
Na naši řeč se lze dívat jako na nějaké staré město: spleť uliček a náměstí, starých a nových domů, a domů s přístavbami z různých dob; a to vše obklopeno množstvím nových předměstí s novými a pravidelnými ulicemi a s uniformními domy.
s. 43
59. „Jména označují jen to, co je prvkem skutečnosti. Co se nedá zničit; co při vší proměně zůstává stejné.“ – Ale co je to? – Zatímco jsme tuto větu říkali, měli jsme to přece už v duchu před sebou! Dávali jsme už výraz zcela určité představě. Určitému obrazu, který chceme použít. Neboť zkušenost nám ovšem tyto prvky neukazuje. Vidíme součásti něčeho složeného (např. nějaké židle). Říkáme, že opěradlo je součástí židle, ale částí, která je sama zase složena z různých kusů dřeva; zatímco noha židle je jednoduchou součástí. Vidíme také nějaký celek, který se mění (je zničen), zatímco jeho součásti zůstávají nezměněné. Toto je onen materiál, z kterého vytváříme onen obraz skutečnosti.
s. 50
76. Jestliže by někdo vymezil určitou ostrou hranici, tak bych ji nemohl uznat jako takovou, kterou jsem sám také vždycky už chtěl vést, nebo v duchu vedl. Žádnou jsem totiž vést nechtěl. Může se potom říci: jeho pojem není stejný jako můj, ale je s ním příbuzný. A tato příbuznost dvou obrázků, z nichž jeden je tvořen neostře ohraničenými barevnými skvrnami, a druhý skvrnami podobně utvářenými a podobně rozvrženými, ale ostře ohraničenými. Příbuznost je tu pak právě tak nepopiratelná jako rozdílnost.
s. 51
78. Srovnej: vědět a říci:
kolik m je vysoký Mont Blanc –
jak se používá slova „hra“ –
jak zní klarinet.
Ten, kdo se diví, že člověk může něco vědět a nemůže to říci, myslí asi na nějaký případ, jako je onen první. Jistě na na takový, jako je onen třetí.
s. 56
Může se snadno zdát, jako by každá pochybnost jenom ukazovala určitou existující mezeru v příslušném základu; takže spolehlivé porozumění je možné jen tehdy, když nejprve pochybujeme o všem, o čem se pochybovat může, a potom všechny tyto pochybnosti odstraníme.
s. 58
Augustinus (Conf. XI/14): „quid est ergo tempus? si nemo ex me quaerat scio; si quaerenti explicare velim, nescio.“ [Co je tedy čas? Jestliže se mě nikdo neptá, vím to; jestliže bych to chtěl dotazujícímu se vysvětlit, nevím.] – Toto by nemohlo být řečeno o nějaké otázce přírodních věd (třeba o otázce týkající se specifické váhy vodíku). To, co víme, když se nás nikdo neptá, ale nevíme ž, když to máme vysvětlit, je něco, na co se musíme upamatovat. (A zjevně něco, na co se člověk z nějakého důvodu upamatovává nesnadno.)
s. 65
115. Byli jsme drženi v zajetí určitým obrazem. A z toho jsme se nemohli vymanit, neboť tkvěl v naší řeči, a ta jako by nám ho jen neúprosně opakovala.
s. 66
122. Hlavním zdrojem našeho nepochopení je to, že význam slov nevidíme přehledně. – Naší gramatice se nedostává přehlednosti. – Přehledný popis umožňuje pochopení, které spočívá právě v tom, že ,vidíme souvislosti'. Odtud důležitost nacházení a vynalézání mezičlánků.
Pojem přehledného popisu má pro nás základní význam. Označuje naši zobrazovací formu, způsob, jak věci vidíme. (Je to ,světový názor'?)
123. Filosofický problém má formu: „Nevyznám se v tom.“
s. 103
203. Řeč je jakési bludiště cest. Přijdeš z jedné strany a vyznáš se tu; přijdeš na totéž místo z jiné strany, a už se tu nevyznáš.
s. 113
249. Ukvapujeme se snad při předpokladu, že usmívání kojence není přetvářkou? – A na jaké zkušenosti se zakládá náš předpoklad?
(Lhaní je řečová hra, které se člověk musí učit tak jako každé jiné.)
s. 123
286. Ale není absurdní říct o nějakém těle, že má bolesti? – A proč v tom cítíme něco absurdního? V jaké míře je pravda, že bolesti necítí moje ruka, nýbrž já ve své ruce?
Co je to vlastně za spornou otázku: Je tím, co cítí bolesti, tělo? – Jak má být rozhodnuta? Jak se projevuje to, že to není tělo? – Ina, asi takto: Jestliže někdo má bolesti v ruce, tak to neříká ruka (ledaže to píše), a útěšná slova se neříkají ruce, nýbrž trpícímu; hledíme mu do očí.
s. 127
300. K řečové hře se slovy „má bolesti“ patří – chtělo by se říci – nejen obraz chování, ale také obraz bolesti. Nebo: nejenom paradigma chování, nýbrž také paradigma bolesti. – Říci: „Obraz bolesti vstupuje do řečové hry spolu se slovem „bolest“ je nedorozuměním. Představa bolesti není žádný obraz, a tato představa také není něčím, co bychom označili jako obraz, v řečové hře nahraditelná. – Představa bolesti zajisté v určitém smyslu do řečové hry vstupuje; jenomže ne jako obraz.
s. 131
317. Matoucí paralela: výkřik jako výraz bolesti – věta jako výraz myšlenky!
Jako kdyby bylo účelem věty dát někomu vědět, jak nám je: jenomže ne v žaludku, nýbrž aby se tak řeklo, v našem myšlenkovém ústrojí.
s. 147
384. Pojmu ,bolest' jsi se naučil spolu s řečí.
s. 183
546. Mohl bych říci, že slova „Kéž by přece přišel!“ jsou takto prosycena mým přáním. A slova z nás mohou bezděčně vyrazit – jako nějaký výkřik. Slova může být zatěžko vyslovit: např. taková, kterými se člověk něčeho vzdává, nebo přiznává nějakou slabost. (Také slova jsou činy.)
s. 225
Lidské tělo je nejlepší obraz lidské duše.
s. 239
Problémem je toto: Výkřik, který nijak nelze označit jako popis, který je primitivnější něž každý popis, dělá nicméně tutéž službu jako nějaká popis duševního života.