You need to sign in or sign up before continuing.
Take a photo of a barcode or cover
A sedmého dne došly symboly…
S románem pod názvem Včely se český čtenář setkává v poměrně krátké době již podruhé. V roce 2015 vydalo nakladatelství Práh mrazivý příběh o životě včel v totalitním společenství, ne nepodobnému těm lidským, který napsala britská autorka Laline Paullová. Nakladatelství dybbuk vydalo o rok později stejnojmennou knihu estonského teologa a historika Meelise Friedenthala. Jejím tématem i středobodem je člověk – vzdělaný mladý muž.
Laurentius Hylas přijíždí po studiích na Univerzitě v Leidenu na stipendium do livonského města Tartu. Na konci 17. století, kdy se román odehrává, ještě Livonsko patřilo Švédsku – za několik desetiletí už po prohrané Severní válce připadne Rusku. Vavřince Hyláse, jak by se náš mladík jmenoval česky, stihne na barvitě vylíčené cestě dostavníkem dotěrná nemoc – trudnomyslnost a malátnost, zkrátka melancholie, která je symbolicky a doslovně vyjádřena všudypřítomnou černou žlučí (melas cholé). Žluč spolu s hnilobou a puchem proniká ovzduším, jídlem, pitím i místními lidmi a zaměstnává myšlenky mladého studenta. V Tartu je totiž na první pohled všechno, všecičko depresivní a strašné, strašlivé jsou cesty a nedýchatelný vzduch, strašný je hrozivý hlad, strašlivě podivný je celý tehdejší svět.
Během šesti dnů se Laurentius seznamuje s životem ve městě a na univerzitě i s několika spolužáky, profesory a hostinskými a neustále přemýšlí. Přemítá v dostavníku, v hostincích i v posteli; přemítá v noci, kdy jeho sny okupují bizarnosti, podivné představy a postavy a kdy čtenáře osvěží aspoň nějaký, třebaže bizarní děj; přemítá na svých cestách městem, na přednáškách i na univerzitním banketu – jiné činnosti totiž zjevně není schopen. Proč se rozhodl pro studium na zapadlé, byť pouhé půlstoletí staré univerzitě, však zůstává skryto; kam spěje a co chce od života – kromě poživatelného jídla a pití – se nedozvíme.
Zato se dosyta poučíme o filozofii a vědě 17. století. Neslučitelnost stále velebené scholastiky a vznikající „nové filozofie“, která už okolní svět vysvětluje nově, v jiných souvislostech, je totiž pro Meelise Friedenthala zřejmě natolik zásadní, že toto téma své dizertační práce přetavil v poučený výklad dobových názorů ošperkovaný výstižnými a názornými popisy reálií a společenské situace v časech velké neúrody a následného hladomoru. I proto v jeho románu jako duchové vystupují filozof Aristotelés, chemik Robert Boyle či teolog George Berkeley, proto se v něm objevují zápisy disputací a odkazy na antická díla a snad proto v něm chybí to, co čtenář od románu obvykle očekává – skutečný příběh. Čtení této knihy není věru pro prosťáčky – ti totiž zcela jistě netuší, že Laurentiovo příjmení inspirovaly Berkeleyho Tři dialogy mezi Hyladem a Filonem. Nebo snad odkazuje na jednoho ze ztracených Argonautů, Héraklova panoše a štítonoše, jenž rovněž zval se Hylás? Kdoví.
Ostatní postavy v knize – pokud promluví a vyjádří nějaký postoj – slouží jen jako oživlá stafáž pro hrdinovy sebestředné úvahy. Většina z nich nemá příjmení, některé jsou bezejmenné docela, žádná z nich nemá osobní historii ani výrazné vlastnosti a žádná nemluví estonsky. Estonci, viděni očima studenta Laurentia, jsou nevzdělaní burani s předsudky, kteří se bojí čarodějnic. Cloumá jimi hněv a trápí je krutý hlad. Tvoří kompars bez nároku na slušnou repliku, lidskou krajinu bez vlastní vůle.
Život v Tartu je pak z pohledu hrdiny románu sledem záblesků a náznaků: zatčení koželužského učně, umlácení ženy podezřelé z čarodějnictví, řev klátících se vojáků, to vše jen dokresluje celkový pocit prázdnoty a marnosti. Friedenthalův román tak připomíná pohlednici ze starých, zašlých časů nebo fotografii pořízenou s dlouhou expozicí – snímek města a krajiny posedlé tmou a nepříjemnými pachy, kde musí být každý výraznější a rychlejší pohyb nutně nejasný a rozmazaný. Samotné vyprávění a líčení děje-neděje je slabé a hladové jako mdlý Laurentius – chybí zápletka a vtip, vývojka i ustalovač. Naivnímu čtenáři, který by je hledal, nezbývá než s povzdechem vzpomenout na Jméno růže.
A včely z názvu knihy? Ty se v románu objevují jen v podobě odkazů (jak také jinak) na čtvrtou knihu Vergiliových Zpěvů rolnických věnovanou včelařství – jako metafora „toho nejdůležitějšího“, co však autor vlastně nikdy neukáže ani nepojmenuje. Snad právě tento „tajem“ způsobil, že Meelis Friedenthal za svůj krátký opus získal v roce 2013 Cenu za evropskou literaturu.
/Psáno pro TVAR 7/2017
S románem pod názvem Včely se český čtenář setkává v poměrně krátké době již podruhé. V roce 2015 vydalo nakladatelství Práh mrazivý příběh o životě včel v totalitním společenství, ne nepodobnému těm lidským, který napsala britská autorka Laline Paullová. Nakladatelství dybbuk vydalo o rok později stejnojmennou knihu estonského teologa a historika Meelise Friedenthala. Jejím tématem i středobodem je člověk – vzdělaný mladý muž.
Laurentius Hylas přijíždí po studiích na Univerzitě v Leidenu na stipendium do livonského města Tartu. Na konci 17. století, kdy se román odehrává, ještě Livonsko patřilo Švédsku – za několik desetiletí už po prohrané Severní válce připadne Rusku. Vavřince Hyláse, jak by se náš mladík jmenoval česky, stihne na barvitě vylíčené cestě dostavníkem dotěrná nemoc – trudnomyslnost a malátnost, zkrátka melancholie, která je symbolicky a doslovně vyjádřena všudypřítomnou černou žlučí (melas cholé). Žluč spolu s hnilobou a puchem proniká ovzduším, jídlem, pitím i místními lidmi a zaměstnává myšlenky mladého studenta. V Tartu je totiž na první pohled všechno, všecičko depresivní a strašné, strašlivé jsou cesty a nedýchatelný vzduch, strašný je hrozivý hlad, strašlivě podivný je celý tehdejší svět.
Během šesti dnů se Laurentius seznamuje s životem ve městě a na univerzitě i s několika spolužáky, profesory a hostinskými a neustále přemýšlí. Přemítá v dostavníku, v hostincích i v posteli; přemítá v noci, kdy jeho sny okupují bizarnosti, podivné představy a postavy a kdy čtenáře osvěží aspoň nějaký, třebaže bizarní děj; přemítá na svých cestách městem, na přednáškách i na univerzitním banketu – jiné činnosti totiž zjevně není schopen. Proč se rozhodl pro studium na zapadlé, byť pouhé půlstoletí staré univerzitě, však zůstává skryto; kam spěje a co chce od života – kromě poživatelného jídla a pití – se nedozvíme.
Zato se dosyta poučíme o filozofii a vědě 17. století. Neslučitelnost stále velebené scholastiky a vznikající „nové filozofie“, která už okolní svět vysvětluje nově, v jiných souvislostech, je totiž pro Meelise Friedenthala zřejmě natolik zásadní, že toto téma své dizertační práce přetavil v poučený výklad dobových názorů ošperkovaný výstižnými a názornými popisy reálií a společenské situace v časech velké neúrody a následného hladomoru. I proto v jeho románu jako duchové vystupují filozof Aristotelés, chemik Robert Boyle či teolog George Berkeley, proto se v něm objevují zápisy disputací a odkazy na antická díla a snad proto v něm chybí to, co čtenář od románu obvykle očekává – skutečný příběh. Čtení této knihy není věru pro prosťáčky – ti totiž zcela jistě netuší, že Laurentiovo příjmení inspirovaly Berkeleyho Tři dialogy mezi Hyladem a Filonem. Nebo snad odkazuje na jednoho ze ztracených Argonautů, Héraklova panoše a štítonoše, jenž rovněž zval se Hylás? Kdoví.
Ostatní postavy v knize – pokud promluví a vyjádří nějaký postoj – slouží jen jako oživlá stafáž pro hrdinovy sebestředné úvahy. Většina z nich nemá příjmení, některé jsou bezejmenné docela, žádná z nich nemá osobní historii ani výrazné vlastnosti a žádná nemluví estonsky. Estonci, viděni očima studenta Laurentia, jsou nevzdělaní burani s předsudky, kteří se bojí čarodějnic. Cloumá jimi hněv a trápí je krutý hlad. Tvoří kompars bez nároku na slušnou repliku, lidskou krajinu bez vlastní vůle.
Život v Tartu je pak z pohledu hrdiny románu sledem záblesků a náznaků: zatčení koželužského učně, umlácení ženy podezřelé z čarodějnictví, řev klátících se vojáků, to vše jen dokresluje celkový pocit prázdnoty a marnosti. Friedenthalův román tak připomíná pohlednici ze starých, zašlých časů nebo fotografii pořízenou s dlouhou expozicí – snímek města a krajiny posedlé tmou a nepříjemnými pachy, kde musí být každý výraznější a rychlejší pohyb nutně nejasný a rozmazaný. Samotné vyprávění a líčení děje-neděje je slabé a hladové jako mdlý Laurentius – chybí zápletka a vtip, vývojka i ustalovač. Naivnímu čtenáři, který by je hledal, nezbývá než s povzdechem vzpomenout na Jméno růže.
A včely z názvu knihy? Ty se v románu objevují jen v podobě odkazů (jak také jinak) na čtvrtou knihu Vergiliových Zpěvů rolnických věnovanou včelařství – jako metafora „toho nejdůležitějšího“, co však autor vlastně nikdy neukáže ani nepojmenuje. Snad právě tento „tajem“ způsobil, že Meelis Friedenthal za svůj krátký opus získal v roce 2013 Cenu za evropskou literaturu.
/Psáno pro TVAR 7/2017