Take a photo of a barcode or cover
bill369's reviews
310 reviews
Neúplný čas mokré trávy by Inka Machulková
s. 18
LEŽELA JSEM V HOREČKÁCH
jak ve vysoké trávě
v horečkách zelených
zdály se mi sny…
Že stačilo jen vztáhnout dlaň
že stačilo si jen přát
ve světle severní země
Začínat
s. 20
ZAPOMNĚLA JSEM JMÉNA LIDÍ
věcí a příhod; ale to mě nezbavilo
ani zmatku, ani smutku,
který s sebou přinášeli.
s. 42
POLETUJE TU BÍLÉ LÉTO
padne v úrodnou černozem
nedopité kávy
a v příštím podletí
tu cosi vyklíčí
a vylíčí mně
tu nasetou spoušť
s. 56–7
Patřila jste svým způsobem mezi hvězdy, i když vás znali spíš dělníci, číšníci, nádražáci a básníci. A kolovaly o vás legendy – jedna z nich byla, že vám sám Gregory Corso napsal dopis; jak to bylo?
K mé (a naší) popularitě, která měla pochopitelně své dobré i negativní stránky, přispěla určitě Viola. To, že jsem se znala i s lidmi z jiných prostředí, s takzvanými obyčejnými lidmi, mi občas pomáhalo. Mezi nimi jsem nebyla hvězdou, tak jsem se nikdy necítila, ale někým, s kým pracovali a koho znali. Někdy si i přečetli nějakou mou básničku a líbila se jim.
K onomu dopisu: Gregory Corso mi odpověděl na můj dopis. Zamilovala jsem se do jeho poezie, když jsem četla Zábranovy opravdu báječné překlady ve Světovce. A když jsem uviděla jeho fotku v italském týdeníku Vie nuove, dodala jsem si odvahy a napsala mu; vím už jen, že můj dopis začínal: „Good morning, Gregory, today is a rainy blue March…“ Pak něco o mých názorech na poezii, o novém lidském vědomí, a že teprve myslet a cítit, obojí dohromady, pro mě znamená vědět. Na víc si už nevzpomenu. Kvůli doporučenému dopisu, navíc do USA, jsem na zpáteční adresu musela udat občanským průkazem doloženou Olgu. A za nějakou dobu jsem dostala odpověď: „Dear Olga…“ Byla jsem pochopitelně k nepopsání šťastná, dopis jsem nosila s sebou, a protože byl plný krásných myšlenek, podobných mým vlastním názorům, ale tak krásně vyjádřených, ukazovala jsem ho i kamarádům. Takže asi vznikala nějaká legenda, ale já jsem neměla čas se o ni starat. Nevím už, kdo dopis ofotil, a tak se ocitl opět v Budějovicích. Boris Jachnin o něm věděl, a když v prosinci 1965 uváděl budějovický Klub GC pořad Krabice bláznivých hraček Gregory Corsa v režii Jiřího Černého, jako frontispis programového sešitku použili obálky Corsova dopisu.
Odpověděla jsem Corsovi nejdřív koláží, do níž bylo vmontováno i trochu textu, ale ještě jsem neposlala žádné básně v angličtině, jak Gregory chtěl. To jsem chtěla udělat až v dalším dopise. Gregory se však, nevím už proč, nikdy neozval, a tak jsem zůstala jen jeho „dream girl“.
s. 66
Domov pro mě znamenal především maminku; spoustu dopisů, hlavně jejích…
LEŽELA JSEM V HOREČKÁCH
jak ve vysoké trávě
v horečkách zelených
zdály se mi sny…
Že stačilo jen vztáhnout dlaň
že stačilo si jen přát
ve světle severní země
Začínat
s. 20
ZAPOMNĚLA JSEM JMÉNA LIDÍ
věcí a příhod; ale to mě nezbavilo
ani zmatku, ani smutku,
který s sebou přinášeli.
s. 42
POLETUJE TU BÍLÉ LÉTO
padne v úrodnou černozem
nedopité kávy
a v příštím podletí
tu cosi vyklíčí
a vylíčí mně
tu nasetou spoušť
s. 56–7
Patřila jste svým způsobem mezi hvězdy, i když vás znali spíš dělníci, číšníci, nádražáci a básníci. A kolovaly o vás legendy – jedna z nich byla, že vám sám Gregory Corso napsal dopis; jak to bylo?
K mé (a naší) popularitě, která měla pochopitelně své dobré i negativní stránky, přispěla určitě Viola. To, že jsem se znala i s lidmi z jiných prostředí, s takzvanými obyčejnými lidmi, mi občas pomáhalo. Mezi nimi jsem nebyla hvězdou, tak jsem se nikdy necítila, ale někým, s kým pracovali a koho znali. Někdy si i přečetli nějakou mou básničku a líbila se jim.
K onomu dopisu: Gregory Corso mi odpověděl na můj dopis. Zamilovala jsem se do jeho poezie, když jsem četla Zábranovy opravdu báječné překlady ve Světovce. A když jsem uviděla jeho fotku v italském týdeníku Vie nuove, dodala jsem si odvahy a napsala mu; vím už jen, že můj dopis začínal: „Good morning, Gregory, today is a rainy blue March…“ Pak něco o mých názorech na poezii, o novém lidském vědomí, a že teprve myslet a cítit, obojí dohromady, pro mě znamená vědět. Na víc si už nevzpomenu. Kvůli doporučenému dopisu, navíc do USA, jsem na zpáteční adresu musela udat občanským průkazem doloženou Olgu. A za nějakou dobu jsem dostala odpověď: „Dear Olga…“ Byla jsem pochopitelně k nepopsání šťastná, dopis jsem nosila s sebou, a protože byl plný krásných myšlenek, podobných mým vlastním názorům, ale tak krásně vyjádřených, ukazovala jsem ho i kamarádům. Takže asi vznikala nějaká legenda, ale já jsem neměla čas se o ni starat. Nevím už, kdo dopis ofotil, a tak se ocitl opět v Budějovicích. Boris Jachnin o něm věděl, a když v prosinci 1965 uváděl budějovický Klub GC pořad Krabice bláznivých hraček Gregory Corsa v režii Jiřího Černého, jako frontispis programového sešitku použili obálky Corsova dopisu.
Odpověděla jsem Corsovi nejdřív koláží, do níž bylo vmontováno i trochu textu, ale ještě jsem neposlala žádné básně v angličtině, jak Gregory chtěl. To jsem chtěla udělat až v dalším dopise. Gregory se však, nevím už proč, nikdy neozval, a tak jsem zůstala jen jeho „dream girl“.
s. 66
Domov pro mě znamenal především maminku; spoustu dopisů, hlavně jejích…
Vymírající Evropané by Karl-Markus Gauß
5.0
s. 14–5
Válka začala onoho 5. dubna 1992, když stovky lidí nastoupily před barikádami, jimiž strana Radovana Karadžiće přes noc uzavřela část Grbavica. Z jednoho domu poblíž židovského hřbitova kdosi vystřelil na pokojný průvod, který právě přecházel přes most Vrbanja, a zasáhl studentku medicíny Suadu Dilberovićovou. Byla to zlá náhoda, že se právě ona stala první obětí války, války proti městu Sarajevu, mnoho lidí však tvrdí, že náhoda tu mladou ženu vybrala ne zcela náhodně.
Rodina této studentky medicíny se totiž přistěhovala z Dalmácie, oběť tedy pocházela z Chorvatska, nebyla však katolička, nýbrž muslimka, nikoli však taková, jaké mají všichni křesťanští fundamentalisté nejraději – na ulici zahalená nebo alespoň se šátkem na hlavě –, nýbrž krásná světlovlasá sebevědomá žena, která chtěla být lékařkou a se vším všudy ztělesňovala takové Sarajevo, jaké váleční zastánci etnické separace nenáviděli: byla to osoba nevyhraněné etnické příslušnosti, žena z města. Tak Suada Dilberovićová v neděli 5. dubna 1992 vykrvácela na mostě Vrbanja, jenž dnes nese její jméno, a stala se první obětí války, kterou přenášely všechny televizní stanice světa.
s. 47–8
Tři vesnice se jmény vypovídajícími o bídě (Verderb znamená „zkáza“) patřily dříve k obci Mozelj, do níž jsme se lesem vraceli. Během celé cesty jsme nepotkali jediného člověka. Nicméně je Mozelj, bývalý Mösel, dosud obydlený, i když jsme na ulici nikoho neviděli. Psi si nás však všimli a dali se do štěkotu, když jsme stoupali ke kostelu, jenž stojí i se svou výraznou zvonicí uprostřed zeleninových záhonů pár metrů nad obcí. Je to jeden z 27 evidovaných kostelů, které lze ještě najít v Kočevje, v místech na kostely dříve tak bohatých. Kostel byl zavřený, ale když jsme ho obešli, našli jsme otevřený postranní vchod a v půvabném vnitřku starou křtitelnici. V tu chvíli se psi všude kolem znovu rozštěkali. Podle kočevských lidových pověr ohlašují smrt dvě události: když někdo zčistajasna dokáže číst bez brýlí a když psi v nějaké vesnici začnou bezdůvodně výt. Proto jsme se rozhodli, že smrt navštívíme, ale u nového hřbitova, asi kilometr za vsí, jsme nepotkali smrt, nýbrž konečně zase lidi, dva mladíky ve sportovním. Přihnali se po silnici jediným autem, které tu během poslední půlhodiny projelo, a řidič zabrzdil před hřbitovem tak prudce, až pneumatiky zasvištěly. Vtrhli na hřbitov, zarazili se, překvapeni naší přítomností, pokývli na pozdrav a pak rychle zamířili ke hrobu s černou leštěnou mramorovou deskou. Sotva před ním stanuli, hlasitě se rozvzlykali, po chvíli si otřeli slzy, zapálili na hrobě světlo, pokřižovali se a opustili hřbitov stejně kvapně, jak přišli. Motor zavyl, vůz se obrátil a řítil se směrem na Mozelj. Na oné náhrobní desce byla vyryta jména tří příslušníků rodiny: jeden muž padl ve věku 22 let u partyzánů, manželský pár zemřel ve vysokém stáří v osmdesátých letech. Ani jedno z úmrtních dat se mi nepodařilo uvést do žádné souvislosti s oním 18. srpnem 1999, kdy oba mladíci u hrobu tak chvatně i okázale truchlili a kdy jsem já našel v lese vesnice a na hřbitově živé.
s. 84–5
Celá jižní Itálie je zemí emigrantů, kteří odjížděli za prací, a zvláště Kalábrijci jsou po celé generace vyháněni do zemí na severu, k nimž počítají také Itálii bohatých od Benátek po Piemont. V dobrých třiceti albánských vesnicích v Kalábrii se sotva najdou mladí lidé. Tyto oblasti patří starcům, kteří si chtějí své skrovné peníze užít doma, tady v horských zapadlých vesnicích, do nichž se navrátili z velkých měst. Dřeli se v Torontu nebo v Curychu, ale teď jim stačí deset uliček, obydlených lidmi, kteří jsou současně kosmopolity velkoměsta i albánskými venkovany.
s. 95
Don Trupo mi trpělivě vysvětloval, proč jsou Arbešové v dějinách katolické církve takovou zvláštností. Když přišli Albánci v 15. a 16. století do Itálie, přinesli si do exilu veškeré bohatství byzantských forem, s nimiž jejich křesťanství za staletí na Balkáně srostlo. Katolická vrchnost tuto tradici od samého začátku respektovala, občas s nevolí, ale přece jen spolehlivě, a jejich stará zvláštní práva formálně jako poslední stvrdil i jinak tak příšerný papež Pavel IV. Tak se stalo, že jsou Arberešové katolíci, kteří slouží mši podle řecko-ortodoxního ritu, mají katolické kněze, kteří se žení, a přesto uznávají papeže jako svou hlavu, a navíc nepřijímají hostii, nýbrž chléb. Zvláštnosti v ortodoxním ritu, jakož i to, že se faráři, nikoli však biskupové, smějí ženit, byly schváleny již v roce 325 na nicejském koncilu. Byzantská okázalost, s níž se konají mše, svatby, s níž se slaví Velikonoce a která provází pohřby, byla pro Arbereše čímsi natolik nepostradatelným, že by spíš vypověděli poslušnost papeži, než aby se zřekli těchto tradic a opustili známý rituál, který si přinesli ze ztracené vlasti.
s. 122
Věčnost zde trvá jen 25 let, ale zato má tvar dokonalé pravidelnosti. S matematickou přesností se řadí jeden hrob vedle druhého a žádný nesmí nevhodně vyčnívat. Řady jsou rovné jako podle šňůry, každý náhrobní kříž je ze stejného bíle natřeného dřeva, a tak když se opona zamračeného dopoledne roztáhla, hřbitov z dálky zářil jako spící březový hájek. A na každém dřevěném kříži byl zlatými a černými písmeny vyveden stejný nápis: „Ó Pane, dej mu klid!“ Pak je každému povoleno již jen jméno, datum narození a úmrtí, aby se i na místě dočasné věčnosti odlišil od ostatních. Takže komunismus zvítězil aspoň zde, na ralbickém hřbitově, nadhodil jsem starší ženě, která se ke mně blížila v tmavém kroji s konví v ruce a s tak vybízivým úsměvem, že bylo nezdvořilé ji neoslovit. „Proto to s ním taky tak dopadlo, protože se hodí jen pro onen svět.“ Šibalsky se na mne zpod čepce podívala a v té chvíli se nedalo poznat, jak byla její poslední slova o komunismu míněna. V každém případě to bylo – jak se na takovémto místě sluší – poslední slovo, které o komunismu řekla; přece jen tu vládl dlouhých 45 let, jako kdyby to bylo určeno pro jinou věčnost. Na celém hřbitově jsem nedokázal najít jediný náhrobní kámen, proto jsem se chtěl od této ochotné paní dozvědět, proč tomu tak je. „Na to se mě už jednou kdosi ptal, jeden evangelík odshora, z Dolní Lužice, ten nás chtěl trochu pozlobit. Tomu jsem řekla, že člověk musí za život unést až dost těžkých břemen, proto by neměl mít i po smrti na hlavě kámen.“ Tím pro ni rozhovor, který sama vyprovokovala, v podstatě skončil. Ani se mě nezeptala, odkud jsem a co tu pohledávám, jen dodala, že tohle je lužickosrbský hřbitov, i když tu leží i nejeden Němec.
s. 142
Přitom právě v NDR došlo k tomu, že Lužičtí Srbové byli poprvé ve své historii uznáni za národnostní menšinu a jejich zvyky byly podporovány. Avšak o finanční prostředky, které na svou kulturní seberealizaci dostali, je kombináty připravily tím, že je zbavily reálné podstaty jejich existence. Trpěni a uznáváni byli v NDR především tehdy, když měli demonstrovat toleranci systému svými vystoupeními v pestrých a neškodných folklórních slavnostech. Jestliže žádali víc, byli brzy nařčeni z reakčního nacionalismu. Tehdy začal Jurij Koch popisovat pustošení Lužice v chmurných reportážích. Velmi brzy se mu vyjevila souvislost mezi ochranou životního prostředí a národnostním odporem. Neboť podobně jako gigantické povrchové doly Lužici doslova rozleptávaly, podkopávaly krajinu, měnily louky ve stepi a vyháněly zvěř, tak ohrožovaly i národní existenci Lužických Srbů.
V krajině vřesovišť je krása i pustošení hned vedle sebe, za střechami zasněných dřevěných domků vyčnívají v dálce obrovská korečková rypadla, bagry a těžební stroje povrchových dolů. Hned za mnohotvárnou kultivovanou krajinou začíná step, na mnoha kilometrech zají hluboké jámy výsypek. Kam oko dohlédne, nevidí nic, co by kvetlo: všude jen písek, pustina, krátery. Boxberg, Reichwalde, Nochten, tyto měsíční krajiny jsou hned vedle starých vesnic Schleife, Rohne, Mulkwitz, které jako by se zachovaly z pohádkových časů.
s. 149
Ve Sprévském lese našlo toto iluzorní drama svou nádhernou přírodní kulisu. Malebný les protkaný nesčetnými malými říčkami, leží na samém okraji Lužice, od Berlína vzdálený jen osmdesát kilometrů. Berlíňané již v minulém století zabrali Sprévský les pro sebe jako romantickou rekreační oblast a kvůli dvěma milionům návštěvníků, kteří sem každý rok přicházejí, se číšníci, majitelé penzionů, obchodníci se suvenýry a lodníci, kteří vozí turisty v malých člunech po síti kanálů, zase jednou vydávají za poslední Lužické Srby. Jsou to domorodci, kteří si už nic nepamatují, ale živí se minulostí, jíž se důkladně odcizili. Jsou nadití do falešných krojů, naučili se několika lužickosrbským pozdravům, aby se vlichotili těm, které omámila touha po domově, kteří hledají vlastní kořeny a nalézají je neomylně tam, kde byly důkladně zničeny, ať už je turistický průmysl dopravil kamkoli.
s. 158
Arumuni jsou jedním z nejstarších národů v Evropě, a i když nikdo neví, kolik jich je, protože téměř nikde, kde žili, nebyli uznáni jako menšina, určitě jich bude nejméně půl milionu; pravděpodobně je však mnohem víc těch, kteří se k nim počítají. Arumuni kdysi žili na celém Balkánu a ještě dnes jich mnoho žije v Řecku, Makedonii, Albánii a v Rumunsku, v menším množství i v Srbsku a Bulharsku, rozptýleni jsou po všech světadílech. Avšak jediná Makedonie, mladý stát, který nepožívá právě velký mezinárodní respekt, dosud projevila ochotu uznat je za národnostní skupinu. Přitom Arumuni byli řečtí ministři, srbští akademici, bulharští nositelé státní ceny, albánští národní hrdinové, hvězdy rumunského fotbalu i vídeňští bankovní ředitelé. Jen o tom nikdo nesměl vědět. Nebo to aspoň nesměli příliš zdůrazňovat. Třeba to už ani sami nevěděli. Anebo, jako kapitán rumunského národního fotbalového mužstva George Hagi, to veřejně řekli až později. Arumuni totiž, jimž středověké prameny připisují bohatství a vyspělou kulturu, kteří hráli po staletí v evropském obchodu důležitou roli a jejichž přínos k politickému emancipačnímu hnutí na Balkáně je dosud nedoceněn, byli ve 20. století pozapomenuti.
s. 177
Bitola, historický Monastir, je hezké velké město, které neinformovaného návštěvníka ze Západu překvapí. Zde v jižní Makedonii nachází živé, čilé univerzitní město, jehož jméno dříve neznal a které mu svými elegantními obchody, bary a restauracemi připomíná ona italská města, jež, jak se domnívá, nejlépe reprezentují městskou lehkost a středomořské umění žít. Místní korzo stále ještě nese jméno maršála Tita a ožívá kolem dvaadvacáté hodiny; ještě dlouho po půlnoci se tu procházejí mladí i staří. V době, kdy středoevropská velkoměsta v neděli umírají nudou, sem proudili lidé bůhvíodkud, během několika minut jich tu byly tisíce, procházeli se po promenádě, plnili restaurace v postranních ulicích, cikánské kapely vyhrávaly v zahradních restauracích a mezi tím vším se na pěší zóně proháněli na mopedech blázniví kluci. Skončilo to těsně před jednou, kdy celé to velkoměstské hemžení ustalo.
Válka začala onoho 5. dubna 1992, když stovky lidí nastoupily před barikádami, jimiž strana Radovana Karadžiće přes noc uzavřela část Grbavica. Z jednoho domu poblíž židovského hřbitova kdosi vystřelil na pokojný průvod, který právě přecházel přes most Vrbanja, a zasáhl studentku medicíny Suadu Dilberovićovou. Byla to zlá náhoda, že se právě ona stala první obětí války, války proti městu Sarajevu, mnoho lidí však tvrdí, že náhoda tu mladou ženu vybrala ne zcela náhodně.
Rodina této studentky medicíny se totiž přistěhovala z Dalmácie, oběť tedy pocházela z Chorvatska, nebyla však katolička, nýbrž muslimka, nikoli však taková, jaké mají všichni křesťanští fundamentalisté nejraději – na ulici zahalená nebo alespoň se šátkem na hlavě –, nýbrž krásná světlovlasá sebevědomá žena, která chtěla být lékařkou a se vším všudy ztělesňovala takové Sarajevo, jaké váleční zastánci etnické separace nenáviděli: byla to osoba nevyhraněné etnické příslušnosti, žena z města. Tak Suada Dilberovićová v neděli 5. dubna 1992 vykrvácela na mostě Vrbanja, jenž dnes nese její jméno, a stala se první obětí války, kterou přenášely všechny televizní stanice světa.
s. 47–8
Tři vesnice se jmény vypovídajícími o bídě (Verderb znamená „zkáza“) patřily dříve k obci Mozelj, do níž jsme se lesem vraceli. Během celé cesty jsme nepotkali jediného člověka. Nicméně je Mozelj, bývalý Mösel, dosud obydlený, i když jsme na ulici nikoho neviděli. Psi si nás však všimli a dali se do štěkotu, když jsme stoupali ke kostelu, jenž stojí i se svou výraznou zvonicí uprostřed zeleninových záhonů pár metrů nad obcí. Je to jeden z 27 evidovaných kostelů, které lze ještě najít v Kočevje, v místech na kostely dříve tak bohatých. Kostel byl zavřený, ale když jsme ho obešli, našli jsme otevřený postranní vchod a v půvabném vnitřku starou křtitelnici. V tu chvíli se psi všude kolem znovu rozštěkali. Podle kočevských lidových pověr ohlašují smrt dvě události: když někdo zčistajasna dokáže číst bez brýlí a když psi v nějaké vesnici začnou bezdůvodně výt. Proto jsme se rozhodli, že smrt navštívíme, ale u nového hřbitova, asi kilometr za vsí, jsme nepotkali smrt, nýbrž konečně zase lidi, dva mladíky ve sportovním. Přihnali se po silnici jediným autem, které tu během poslední půlhodiny projelo, a řidič zabrzdil před hřbitovem tak prudce, až pneumatiky zasvištěly. Vtrhli na hřbitov, zarazili se, překvapeni naší přítomností, pokývli na pozdrav a pak rychle zamířili ke hrobu s černou leštěnou mramorovou deskou. Sotva před ním stanuli, hlasitě se rozvzlykali, po chvíli si otřeli slzy, zapálili na hrobě světlo, pokřižovali se a opustili hřbitov stejně kvapně, jak přišli. Motor zavyl, vůz se obrátil a řítil se směrem na Mozelj. Na oné náhrobní desce byla vyryta jména tří příslušníků rodiny: jeden muž padl ve věku 22 let u partyzánů, manželský pár zemřel ve vysokém stáří v osmdesátých letech. Ani jedno z úmrtních dat se mi nepodařilo uvést do žádné souvislosti s oním 18. srpnem 1999, kdy oba mladíci u hrobu tak chvatně i okázale truchlili a kdy jsem já našel v lese vesnice a na hřbitově živé.
s. 84–5
Celá jižní Itálie je zemí emigrantů, kteří odjížděli za prací, a zvláště Kalábrijci jsou po celé generace vyháněni do zemí na severu, k nimž počítají také Itálii bohatých od Benátek po Piemont. V dobrých třiceti albánských vesnicích v Kalábrii se sotva najdou mladí lidé. Tyto oblasti patří starcům, kteří si chtějí své skrovné peníze užít doma, tady v horských zapadlých vesnicích, do nichž se navrátili z velkých měst. Dřeli se v Torontu nebo v Curychu, ale teď jim stačí deset uliček, obydlených lidmi, kteří jsou současně kosmopolity velkoměsta i albánskými venkovany.
s. 95
Don Trupo mi trpělivě vysvětloval, proč jsou Arbešové v dějinách katolické církve takovou zvláštností. Když přišli Albánci v 15. a 16. století do Itálie, přinesli si do exilu veškeré bohatství byzantských forem, s nimiž jejich křesťanství za staletí na Balkáně srostlo. Katolická vrchnost tuto tradici od samého začátku respektovala, občas s nevolí, ale přece jen spolehlivě, a jejich stará zvláštní práva formálně jako poslední stvrdil i jinak tak příšerný papež Pavel IV. Tak se stalo, že jsou Arberešové katolíci, kteří slouží mši podle řecko-ortodoxního ritu, mají katolické kněze, kteří se žení, a přesto uznávají papeže jako svou hlavu, a navíc nepřijímají hostii, nýbrž chléb. Zvláštnosti v ortodoxním ritu, jakož i to, že se faráři, nikoli však biskupové, smějí ženit, byly schváleny již v roce 325 na nicejském koncilu. Byzantská okázalost, s níž se konají mše, svatby, s níž se slaví Velikonoce a která provází pohřby, byla pro Arbereše čímsi natolik nepostradatelným, že by spíš vypověděli poslušnost papeži, než aby se zřekli těchto tradic a opustili známý rituál, který si přinesli ze ztracené vlasti.
s. 122
Věčnost zde trvá jen 25 let, ale zato má tvar dokonalé pravidelnosti. S matematickou přesností se řadí jeden hrob vedle druhého a žádný nesmí nevhodně vyčnívat. Řady jsou rovné jako podle šňůry, každý náhrobní kříž je ze stejného bíle natřeného dřeva, a tak když se opona zamračeného dopoledne roztáhla, hřbitov z dálky zářil jako spící březový hájek. A na každém dřevěném kříži byl zlatými a černými písmeny vyveden stejný nápis: „Ó Pane, dej mu klid!“ Pak je každému povoleno již jen jméno, datum narození a úmrtí, aby se i na místě dočasné věčnosti odlišil od ostatních. Takže komunismus zvítězil aspoň zde, na ralbickém hřbitově, nadhodil jsem starší ženě, která se ke mně blížila v tmavém kroji s konví v ruce a s tak vybízivým úsměvem, že bylo nezdvořilé ji neoslovit. „Proto to s ním taky tak dopadlo, protože se hodí jen pro onen svět.“ Šibalsky se na mne zpod čepce podívala a v té chvíli se nedalo poznat, jak byla její poslední slova o komunismu míněna. V každém případě to bylo – jak se na takovémto místě sluší – poslední slovo, které o komunismu řekla; přece jen tu vládl dlouhých 45 let, jako kdyby to bylo určeno pro jinou věčnost. Na celém hřbitově jsem nedokázal najít jediný náhrobní kámen, proto jsem se chtěl od této ochotné paní dozvědět, proč tomu tak je. „Na to se mě už jednou kdosi ptal, jeden evangelík odshora, z Dolní Lužice, ten nás chtěl trochu pozlobit. Tomu jsem řekla, že člověk musí za život unést až dost těžkých břemen, proto by neměl mít i po smrti na hlavě kámen.“ Tím pro ni rozhovor, který sama vyprovokovala, v podstatě skončil. Ani se mě nezeptala, odkud jsem a co tu pohledávám, jen dodala, že tohle je lužickosrbský hřbitov, i když tu leží i nejeden Němec.
s. 142
Přitom právě v NDR došlo k tomu, že Lužičtí Srbové byli poprvé ve své historii uznáni za národnostní menšinu a jejich zvyky byly podporovány. Avšak o finanční prostředky, které na svou kulturní seberealizaci dostali, je kombináty připravily tím, že je zbavily reálné podstaty jejich existence. Trpěni a uznáváni byli v NDR především tehdy, když měli demonstrovat toleranci systému svými vystoupeními v pestrých a neškodných folklórních slavnostech. Jestliže žádali víc, byli brzy nařčeni z reakčního nacionalismu. Tehdy začal Jurij Koch popisovat pustošení Lužice v chmurných reportážích. Velmi brzy se mu vyjevila souvislost mezi ochranou životního prostředí a národnostním odporem. Neboť podobně jako gigantické povrchové doly Lužici doslova rozleptávaly, podkopávaly krajinu, měnily louky ve stepi a vyháněly zvěř, tak ohrožovaly i národní existenci Lužických Srbů.
V krajině vřesovišť je krása i pustošení hned vedle sebe, za střechami zasněných dřevěných domků vyčnívají v dálce obrovská korečková rypadla, bagry a těžební stroje povrchových dolů. Hned za mnohotvárnou kultivovanou krajinou začíná step, na mnoha kilometrech zají hluboké jámy výsypek. Kam oko dohlédne, nevidí nic, co by kvetlo: všude jen písek, pustina, krátery. Boxberg, Reichwalde, Nochten, tyto měsíční krajiny jsou hned vedle starých vesnic Schleife, Rohne, Mulkwitz, které jako by se zachovaly z pohádkových časů.
s. 149
Ve Sprévském lese našlo toto iluzorní drama svou nádhernou přírodní kulisu. Malebný les protkaný nesčetnými malými říčkami, leží na samém okraji Lužice, od Berlína vzdálený jen osmdesát kilometrů. Berlíňané již v minulém století zabrali Sprévský les pro sebe jako romantickou rekreační oblast a kvůli dvěma milionům návštěvníků, kteří sem každý rok přicházejí, se číšníci, majitelé penzionů, obchodníci se suvenýry a lodníci, kteří vozí turisty v malých člunech po síti kanálů, zase jednou vydávají za poslední Lužické Srby. Jsou to domorodci, kteří si už nic nepamatují, ale živí se minulostí, jíž se důkladně odcizili. Jsou nadití do falešných krojů, naučili se několika lužickosrbským pozdravům, aby se vlichotili těm, které omámila touha po domově, kteří hledají vlastní kořeny a nalézají je neomylně tam, kde byly důkladně zničeny, ať už je turistický průmysl dopravil kamkoli.
s. 158
Arumuni jsou jedním z nejstarších národů v Evropě, a i když nikdo neví, kolik jich je, protože téměř nikde, kde žili, nebyli uznáni jako menšina, určitě jich bude nejméně půl milionu; pravděpodobně je však mnohem víc těch, kteří se k nim počítají. Arumuni kdysi žili na celém Balkánu a ještě dnes jich mnoho žije v Řecku, Makedonii, Albánii a v Rumunsku, v menším množství i v Srbsku a Bulharsku, rozptýleni jsou po všech světadílech. Avšak jediná Makedonie, mladý stát, který nepožívá právě velký mezinárodní respekt, dosud projevila ochotu uznat je za národnostní skupinu. Přitom Arumuni byli řečtí ministři, srbští akademici, bulharští nositelé státní ceny, albánští národní hrdinové, hvězdy rumunského fotbalu i vídeňští bankovní ředitelé. Jen o tom nikdo nesměl vědět. Nebo to aspoň nesměli příliš zdůrazňovat. Třeba to už ani sami nevěděli. Anebo, jako kapitán rumunského národního fotbalového mužstva George Hagi, to veřejně řekli až později. Arumuni totiž, jimž středověké prameny připisují bohatství a vyspělou kulturu, kteří hráli po staletí v evropském obchodu důležitou roli a jejichž přínos k politickému emancipačnímu hnutí na Balkáně je dosud nedoceněn, byli ve 20. století pozapomenuti.
s. 177
Bitola, historický Monastir, je hezké velké město, které neinformovaného návštěvníka ze Západu překvapí. Zde v jižní Makedonii nachází živé, čilé univerzitní město, jehož jméno dříve neznal a které mu svými elegantními obchody, bary a restauracemi připomíná ona italská města, jež, jak se domnívá, nejlépe reprezentují městskou lehkost a středomořské umění žít. Místní korzo stále ještě nese jméno maršála Tita a ožívá kolem dvaadvacáté hodiny; ještě dlouho po půlnoci se tu procházejí mladí i staří. V době, kdy středoevropská velkoměsta v neděli umírají nudou, sem proudili lidé bůhvíodkud, během několika minut jich tu byly tisíce, procházeli se po promenádě, plnili restaurace v postranních ulicích, cikánské kapely vyhrávaly v zahradních restauracích a mezi tím vším se na pěší zóně proháněli na mopedech blázniví kluci. Skončilo to těsně před jednou, kdy celé to velkoměstské hemžení ustalo.
Ubírati se by Karel Šiktanc
TROCHU TOHO VÍM
Jaro, léto lásky –
podzim, zima zvyku.
Na srdci už málem nic co na jazyku
Jak by škoda mluvit.
Jak by slovo vázlo.
Jak by slzu smázlo nadobro. I nazlo.
„Je málo dřívího…,“
říká odněkud z jiného století
můj otec – ani moc nekřičí.
A tůni před našima všecko fest,
ledové kanýru,
jak by si voda vylévala zlostě.
A sladké nečitelno dětinství,
kterému i jen úsměv
přijde draho.
Jo, trochu toho vím,
trochu si pamatuju
svůj život…
I písně beze slov.
I drobná nanebevzetí řeči.
I ten věčný hlad, co slepý dřepí, kde se dá.
I ty regimenty.
Jednou nohou v nebi,
dřív než přišly z vojny.
Bože …
i jestliže nejsi!
buď svět bohabojný!
Jaro, léto lásky –
podzim, zima zvyku.
Na srdci už málem nic co na jazyku
Jak by škoda mluvit.
Jak by slovo vázlo.
Jak by slzu smázlo nadobro. I nazlo.
„Je málo dřívího…,“
říká odněkud z jiného století
můj otec – ani moc nekřičí.
A tůni před našima všecko fest,
ledové kanýru,
jak by si voda vylévala zlostě.
A sladké nečitelno dětinství,
kterému i jen úsměv
přijde draho.
Jo, trochu toho vím,
trochu si pamatuju
svůj život…
I písně beze slov.
I drobná nanebevzetí řeči.
I ten věčný hlad, co slepý dřepí, kde se dá.
I ty regimenty.
Jednou nohou v nebi,
dřív než přišly z vojny.
Bože …
i jestliže nejsi!
buď svět bohabojný!
Příslib a naplnění: Palestina 1917–1949 by Arthur Koestler
Did not finish book. Stopped at 47%.
Did not finish book. Stopped at 47%.
s. 37
Ve zprávě Královské komise je zaznamenána znalost místních jazyků v řadách britské koloniální správy k roku 1936, tedy v době, kdy byla hebrejština oficiálně i de facto již skoro dvacet let jazykem palestinských Židů. Z 270 britských úředníků prvních oddělení civilní správy jich dvacet ovládalo arabštinu i hebrejštinu, 106 mluvilo arabsky a šest hebrejsky. Tato čísl vypovídají výmluvněji než jakékoli politické argumenty o nedostatku zájmu britské byrokracie o obrodu sionismu.
s. 51
Základní fakt o židovské kolonizaci Palestiny spočívá v tom, že nebyla vynucována ani násilím, ani hrozbou násilí, nýbrž se odehrála – v rozporu se všeobecným míněním – s aktivním arabským souhlasem. Žádný Arab nebyl nikdy donucen prodat svou půdu, ať se jednalo o statek bohatého efendiho či o zemi maša, tj. kolektivní vlastnictví vesnice. Není ani přesné považovat Araby za naivní oběti, nalákané na židovské zlato. Arabská politická propaganda bez ustání brojila proti prodeji půdy Židům. O jeho eliminaci v téže době záměrně usilovala politika mandátní správy postupně se zpřísňujícími administrativními a legislativními metodami.
s. 54
Druhým hlavním zdrojem židovských nákupů byla tzv. maša, zastupující obecní majetek feláhů v arabských vesnicích. Jednalo se o půdu, kterou nebyli vesničané schopni obdělávat, jelikož jim chyběla technika nebo zavlažovací systémy, anebo pro jejich neochotu osvojit si moderní metody obdělávání půdy a nedostatek kapitálu k tomu. Když feláhové část své pusté půdy prodali, mohli zlepšit obdělávání zbývajících pozemků, anebo se začít živit jinak ve městě.
s. 56
Pokud člověk navštěvoval Palestinu jednou za pět či deset let, jak to činil autor této knihy v letech 1926 až 1948, pokaždé užasl nad zjevně prudkým pokrokem jak v obdělávání půdy, která během staletí mizerné turecké vlády ležela ladem, tak v životní úrovni obyvatelstva. Tento pokrok byl nápadnější u Arabů, kteří začínali z nižší úrovně. Přechod od hliněných chatrčí ke kamenným domům či od labyrintů křivolakých uliček staré Jaffy k prostorným třídám moderního města reprezentoval prudší kontrast než přirozenější růst Tel Avivu či rozšiřování areálu židovských zemědělských osad, které – jakkoli působivé – zůstávaly více méně věrny danému stylu a typu.
s. 58
Židé způsobili v této stagnující zemi explozi. Ovládli ji, ale ne proto, že by se dopouštěli násilí či podvodů, ale jelikož vnesli dvacáté století do země, která v podstatě ještě žila ve století patnáctém. Její původní majitele nevyvlastňovali, nepronásledovali ani nevykořisťovali, nýbrž je nahradili, jak tomu chtěl osud. Nepřišli tak, jako přicházeli jiní Evropané před nimi na temné kontinenty s puškami, skleněnými korálky a ohnivou vodou, ba ani s misionáři. Nezamýšleli Arabům uškodit. Nezabývali se ale ani prospěchem, který z toho Arabové mohou mít. Přišli, jelikož byli pronásledováni a toužili po vlastní zemi. Třebaže byly metody jejich dobývání z morálního hlediska méně problematické než jakýkoli jiný výboj v minulosti, příčina spočívala spíše v objektivních okolnostech než v subjektivních zásluhách. Byli relativně slušnými a lidskými vykonavateli amorálního dějinného díla. To je vše, co jsme se rozhodli prozkoumat, v domnění, že je to nutné, o počátcích státu Izrael, a to z hlediska pokřivených stranických názorů jak židovských, tak protižidovských.
s. 62
Absence misionářského přístupu je pro sionistickou kolonizaci typická. Arabové z toho měli nemalý prospěch, ale Židé nic takového nezamýšleli, takže tento vedlejší důsledek jejich počínání ztrácí značnou část své morální hodnoty a přesvědčivosti jako politický argument. Povýšenecký tón sionistické propagandy působil proti jejímu cíli a psychologicky neutralizoval veškeré materiální výhody, které Arabové příchodem Židů získávali. Židé tvrdili a dokazovali, že rozvojem zpustlých končin Palestiny a využitím jejího průmyslového potenciálu neberou Arabům jejich domov, ale přistavují k němu další patro. Arabové odpovídali, že to tak může být, ale v každém případě odmítají, aby „nad nimi“ žil nějaký cizí národ. Židé tvrdili a dokazovali, že díky jejich přistěhovalectví a budovatelskému úsilí se Arabům vede mnohem lépe než předtím. Arabové odpovídali, že to může být pravda, ale že rozhodně nežádali na Židech, aby jim něco přinášeli, a že vše, po čem touží, je být ponecháni sami sobě.
s. 64
Přítomnost Arabů byla pouze náhodná jako přítomnost jakýchsi zapomenutých kusů nábytku v domě, ponechaném dočasně k užívání cizincům. Židé je nechtěli odstranit, pokud jim nebudou překážet. Nezamýšleli Arabům škodit, ale očekávali od nich, že budou tiše přihlížet, jak si berou jejich zemi a řídí ji svým efektivních způsobem ku všeobecnému prospěchu. Oproti jiným kolonizátorům nevykořisťovali domorodou levnou pracovní sílu; jednoduše Araby vyloučili ze své hermeticky uzavřené ekonomiky.
s. 65
Hmotný prospěch Arabů byl náhodným vedlejším produktem ekonomické expanze Židů. Jazykem židovských škol a univerzit, knih a novin byla hebrejština, které Arabové nerozuměli. Židé nevydávali arabské knihy ani časopisy. Kulturní život obou společenství se odehrával ve vodotěsných schránkách, stejně jako jejich ekonomiky. Židé se nijak nepokoušeli seznámit arabské masy s evropskou kulturou, ani se přizpůsobit oněm aspektům orientálního života, jež by obohatil jejich vlastní kulturní vzorce a současně by zredukovaly provokativní židovskou odlišnost v Palestině. Nenaučili se od Arabů stavět chladné a prostorné domy, vhodné pro palestinské podnebí a krajiny. Přinesli si svou vlastní architekturu polských městeček a německého funkcionalismu dvacátých let. Oblékání, stravování, zvyky a povšechný způsob života si přinesli jako prefabrikované modely ze zemí svého původu. Některé znamenaly pro Palestinu zlepšení, jiné se tam nehodily. Mezi oběma národy nedocházelo ke kulturní výměně. Židé přišli jako dobyvatelé. Byl to výboj férový a lidský, ale přece jen výboj.
s. 73
Existence státu Izrael je založena na kolonizačních výkonech Židů v průběhu třiceti let mezi lety 1918 a 1948.
Mystická vazba Židů k Palestině se přetransformovala do právního nároku Balfourovy deklarace a mandátu Společnosti národů. Ale oproti Shylockově nároku na slíbenou libru masa se sionistická věc zakládala, materiálně i morálně, na obětech a výkonech židovských pionýrů. Na rozdíl od dřívějších kolonizátorů nezískali Židé půdu násilím ani pod hrozbou násilí, ale koupí od svolných prodávajících. Většina takto získané půdy byla pustá. První osadníci ji museli zúrodnit vlastníma rukama, přičemž zaplatili vysokou daň tropickým nemocem a nepřátelským nájezdníkům.
s. 91
Jestliže mandátní komise, stejně jako vůdčí politici všech politických stran v samotné Británii, shledali, že Bílá kniha znamená nepochybně úpravu mandátu, mohla se nová britská politika dostat do souladu s právem pouze na základě souhlasu Rady Společnosti národů, jejž ale nikdy nezískala. Židé mohli proto právem tvrdit, že Bílá kniha není legální. Na této právní základně odmítla Židovská agentura považovat imigraci nad rámec povolený kvótami Bílé knihy za „ilegální“ nebo aktivity směřující k usnadnění záchrany k smrti odsouzených evropských Židů za nezákonné, třebaže odporovaly správním nařízením vycházejícím z Bílé knihy.
s. 120
Je málo známou skutečností, že první velitel „teroristických darebáků“ z Irgunu zemřel v britských službách a byl pohřben s vojenskými poctami.
s. 124
Ale jak prokázal i vývoj v sousedních zemích, protibritské cítění existovalo nezávisle na otázce sionismu. Bylo přirozeným výrazem touhy po nezávislosti i tradičního protievropského postoje islámu. Domněnka, že jakmile zmizí překážka v podobě sionismu, zanikne i arabské xenofobie, znamenala omyl stejně naivní, jako byla domněnka, že po „osvobození“ sudetských Němců se z nacistů stanou mírumilovní Evropané. Století britské a francouzské zkušenosti v Egyptě, Sýrii, a ostatních arabských zemích přesvědčivě dokazovalo, že i kdyby mělo půl milionu palestinských Židů zmizet z povrchu zemského, protievropského štvaní si okamžitě najde jinou záminku.
s. 163
Vládní odmítnutí žádosti povolit židovským vyhnancům vstup do Palestiny rozhněvalo americkou veřejnost a ohrozilo urgentně nutnou americkou půjčku. Na velkém shromáždění před 45 000 posluchači poradil starosta New Yorku La Guardia britskému velvyslanci lordu Halifaxovi, že „pokud Británie chce úvěr, pak nejlepší cestou, jak ho získat, je doložit, že vypůjčovatel ví, jak držet slovo“. Osud jednoho sta tisíc začal působit na světové veřejné mínění jako kámen vržený do rybníka. Zčeřená voda se záhy rozbouřila a hrozilo, že ve vlnách utone britská prestiž a hospodářská budoucnost. Britský tisk tvrdil, že celé toto pozdvižení má na svědomí sionistická propaganda. Ta v tom jistě měla prsty, ale pouze jako někdo, kdo otevřel stavidla zdymadla.
s. 164
Současně prodělaly Hagana a Židovská agentura postupný a zdráhavý přerod k terorismu. Během prvních říjnových dní vešlo ve známost, že palestinská správa hodlá deportovat asi čtyřicet orientálních Židů do zemí jejich původu – Iráku a Sýrie. V arabských zemích prudce vzrostl antisemitismus a bylo zřejmé, že tyto lidi čeká vězení nebo něco horšího. Spolu s dalšími sto sedmdesáti ilegálními přistěhovalci byli zadržováni v táboře Athlit. Dne 10. října na něj zaútočilo deset ozbrojených mužů Hagany, přemohlo posádku a vězně osvobodilo, přičemž zahynul britských konstábl. Byl to první případ Angličana usmrceného Haganou od počátku mandátu a zároveň první akt ozbrojené revolty této organizace.
s. 166
V roce, který přinesl světu mír, začaly první střety skryté války mezi britským ministerstvem zahraničních věcí a budoucím Státem Izrael.
s. 169
První důvod ministra zahraničních věcí [proti židovskému přistěhovalectví do Palestiny; pozn. Ondřeje Mazáka] ohledně dvou set milionů liber byl čistou nepravdou. Od počátku do konce britského mandátu hradili Židé transport a přesídlení imigrantů výhradně ze sionistických fondů; britské občany to nestálo ani penny. Později musel Bevin přiznat, že se v této záležitosti mýlil, ale lež již svůj účel splnila. Britská veřejnost nabyla dojmu, že bude muset zaplatit šílené sumy peněz, aby dostala Židy do Palestiny. A ti navíc, jakmile tam budou, začnou střílet po svých britských dobrodincích.
Ve zprávě Královské komise je zaznamenána znalost místních jazyků v řadách britské koloniální správy k roku 1936, tedy v době, kdy byla hebrejština oficiálně i de facto již skoro dvacet let jazykem palestinských Židů. Z 270 britských úředníků prvních oddělení civilní správy jich dvacet ovládalo arabštinu i hebrejštinu, 106 mluvilo arabsky a šest hebrejsky. Tato čísl vypovídají výmluvněji než jakékoli politické argumenty o nedostatku zájmu britské byrokracie o obrodu sionismu.
s. 51
Základní fakt o židovské kolonizaci Palestiny spočívá v tom, že nebyla vynucována ani násilím, ani hrozbou násilí, nýbrž se odehrála – v rozporu se všeobecným míněním – s aktivním arabským souhlasem. Žádný Arab nebyl nikdy donucen prodat svou půdu, ať se jednalo o statek bohatého efendiho či o zemi maša, tj. kolektivní vlastnictví vesnice. Není ani přesné považovat Araby za naivní oběti, nalákané na židovské zlato. Arabská politická propaganda bez ustání brojila proti prodeji půdy Židům. O jeho eliminaci v téže době záměrně usilovala politika mandátní správy postupně se zpřísňujícími administrativními a legislativními metodami.
s. 54
Druhým hlavním zdrojem židovských nákupů byla tzv. maša, zastupující obecní majetek feláhů v arabských vesnicích. Jednalo se o půdu, kterou nebyli vesničané schopni obdělávat, jelikož jim chyběla technika nebo zavlažovací systémy, anebo pro jejich neochotu osvojit si moderní metody obdělávání půdy a nedostatek kapitálu k tomu. Když feláhové část své pusté půdy prodali, mohli zlepšit obdělávání zbývajících pozemků, anebo se začít živit jinak ve městě.
s. 56
Pokud člověk navštěvoval Palestinu jednou za pět či deset let, jak to činil autor této knihy v letech 1926 až 1948, pokaždé užasl nad zjevně prudkým pokrokem jak v obdělávání půdy, která během staletí mizerné turecké vlády ležela ladem, tak v životní úrovni obyvatelstva. Tento pokrok byl nápadnější u Arabů, kteří začínali z nižší úrovně. Přechod od hliněných chatrčí ke kamenným domům či od labyrintů křivolakých uliček staré Jaffy k prostorným třídám moderního města reprezentoval prudší kontrast než přirozenější růst Tel Avivu či rozšiřování areálu židovských zemědělských osad, které – jakkoli působivé – zůstávaly více méně věrny danému stylu a typu.
s. 58
Židé způsobili v této stagnující zemi explozi. Ovládli ji, ale ne proto, že by se dopouštěli násilí či podvodů, ale jelikož vnesli dvacáté století do země, která v podstatě ještě žila ve století patnáctém. Její původní majitele nevyvlastňovali, nepronásledovali ani nevykořisťovali, nýbrž je nahradili, jak tomu chtěl osud. Nepřišli tak, jako přicházeli jiní Evropané před nimi na temné kontinenty s puškami, skleněnými korálky a ohnivou vodou, ba ani s misionáři. Nezamýšleli Arabům uškodit. Nezabývali se ale ani prospěchem, který z toho Arabové mohou mít. Přišli, jelikož byli pronásledováni a toužili po vlastní zemi. Třebaže byly metody jejich dobývání z morálního hlediska méně problematické než jakýkoli jiný výboj v minulosti, příčina spočívala spíše v objektivních okolnostech než v subjektivních zásluhách. Byli relativně slušnými a lidskými vykonavateli amorálního dějinného díla. To je vše, co jsme se rozhodli prozkoumat, v domnění, že je to nutné, o počátcích státu Izrael, a to z hlediska pokřivených stranických názorů jak židovských, tak protižidovských.
s. 62
Absence misionářského přístupu je pro sionistickou kolonizaci typická. Arabové z toho měli nemalý prospěch, ale Židé nic takového nezamýšleli, takže tento vedlejší důsledek jejich počínání ztrácí značnou část své morální hodnoty a přesvědčivosti jako politický argument. Povýšenecký tón sionistické propagandy působil proti jejímu cíli a psychologicky neutralizoval veškeré materiální výhody, které Arabové příchodem Židů získávali. Židé tvrdili a dokazovali, že rozvojem zpustlých končin Palestiny a využitím jejího průmyslového potenciálu neberou Arabům jejich domov, ale přistavují k němu další patro. Arabové odpovídali, že to tak může být, ale v každém případě odmítají, aby „nad nimi“ žil nějaký cizí národ. Židé tvrdili a dokazovali, že díky jejich přistěhovalectví a budovatelskému úsilí se Arabům vede mnohem lépe než předtím. Arabové odpovídali, že to může být pravda, ale že rozhodně nežádali na Židech, aby jim něco přinášeli, a že vše, po čem touží, je být ponecháni sami sobě.
s. 64
Přítomnost Arabů byla pouze náhodná jako přítomnost jakýchsi zapomenutých kusů nábytku v domě, ponechaném dočasně k užívání cizincům. Židé je nechtěli odstranit, pokud jim nebudou překážet. Nezamýšleli Arabům škodit, ale očekávali od nich, že budou tiše přihlížet, jak si berou jejich zemi a řídí ji svým efektivních způsobem ku všeobecnému prospěchu. Oproti jiným kolonizátorům nevykořisťovali domorodou levnou pracovní sílu; jednoduše Araby vyloučili ze své hermeticky uzavřené ekonomiky.
s. 65
Hmotný prospěch Arabů byl náhodným vedlejším produktem ekonomické expanze Židů. Jazykem židovských škol a univerzit, knih a novin byla hebrejština, které Arabové nerozuměli. Židé nevydávali arabské knihy ani časopisy. Kulturní život obou společenství se odehrával ve vodotěsných schránkách, stejně jako jejich ekonomiky. Židé se nijak nepokoušeli seznámit arabské masy s evropskou kulturou, ani se přizpůsobit oněm aspektům orientálního života, jež by obohatil jejich vlastní kulturní vzorce a současně by zredukovaly provokativní židovskou odlišnost v Palestině. Nenaučili se od Arabů stavět chladné a prostorné domy, vhodné pro palestinské podnebí a krajiny. Přinesli si svou vlastní architekturu polských městeček a německého funkcionalismu dvacátých let. Oblékání, stravování, zvyky a povšechný způsob života si přinesli jako prefabrikované modely ze zemí svého původu. Některé znamenaly pro Palestinu zlepšení, jiné se tam nehodily. Mezi oběma národy nedocházelo ke kulturní výměně. Židé přišli jako dobyvatelé. Byl to výboj férový a lidský, ale přece jen výboj.
s. 73
Existence státu Izrael je založena na kolonizačních výkonech Židů v průběhu třiceti let mezi lety 1918 a 1948.
Mystická vazba Židů k Palestině se přetransformovala do právního nároku Balfourovy deklarace a mandátu Společnosti národů. Ale oproti Shylockově nároku na slíbenou libru masa se sionistická věc zakládala, materiálně i morálně, na obětech a výkonech židovských pionýrů. Na rozdíl od dřívějších kolonizátorů nezískali Židé půdu násilím ani pod hrozbou násilí, ale koupí od svolných prodávajících. Většina takto získané půdy byla pustá. První osadníci ji museli zúrodnit vlastníma rukama, přičemž zaplatili vysokou daň tropickým nemocem a nepřátelským nájezdníkům.
s. 91
Jestliže mandátní komise, stejně jako vůdčí politici všech politických stran v samotné Británii, shledali, že Bílá kniha znamená nepochybně úpravu mandátu, mohla se nová britská politika dostat do souladu s právem pouze na základě souhlasu Rady Společnosti národů, jejž ale nikdy nezískala. Židé mohli proto právem tvrdit, že Bílá kniha není legální. Na této právní základně odmítla Židovská agentura považovat imigraci nad rámec povolený kvótami Bílé knihy za „ilegální“ nebo aktivity směřující k usnadnění záchrany k smrti odsouzených evropských Židů za nezákonné, třebaže odporovaly správním nařízením vycházejícím z Bílé knihy.
s. 120
Je málo známou skutečností, že první velitel „teroristických darebáků“ z Irgunu zemřel v britských službách a byl pohřben s vojenskými poctami.
s. 124
Ale jak prokázal i vývoj v sousedních zemích, protibritské cítění existovalo nezávisle na otázce sionismu. Bylo přirozeným výrazem touhy po nezávislosti i tradičního protievropského postoje islámu. Domněnka, že jakmile zmizí překážka v podobě sionismu, zanikne i arabské xenofobie, znamenala omyl stejně naivní, jako byla domněnka, že po „osvobození“ sudetských Němců se z nacistů stanou mírumilovní Evropané. Století britské a francouzské zkušenosti v Egyptě, Sýrii, a ostatních arabských zemích přesvědčivě dokazovalo, že i kdyby mělo půl milionu palestinských Židů zmizet z povrchu zemského, protievropského štvaní si okamžitě najde jinou záminku.
s. 163
Vládní odmítnutí žádosti povolit židovským vyhnancům vstup do Palestiny rozhněvalo americkou veřejnost a ohrozilo urgentně nutnou americkou půjčku. Na velkém shromáždění před 45 000 posluchači poradil starosta New Yorku La Guardia britskému velvyslanci lordu Halifaxovi, že „pokud Británie chce úvěr, pak nejlepší cestou, jak ho získat, je doložit, že vypůjčovatel ví, jak držet slovo“. Osud jednoho sta tisíc začal působit na světové veřejné mínění jako kámen vržený do rybníka. Zčeřená voda se záhy rozbouřila a hrozilo, že ve vlnách utone britská prestiž a hospodářská budoucnost. Britský tisk tvrdil, že celé toto pozdvižení má na svědomí sionistická propaganda. Ta v tom jistě měla prsty, ale pouze jako někdo, kdo otevřel stavidla zdymadla.
s. 164
Současně prodělaly Hagana a Židovská agentura postupný a zdráhavý přerod k terorismu. Během prvních říjnových dní vešlo ve známost, že palestinská správa hodlá deportovat asi čtyřicet orientálních Židů do zemí jejich původu – Iráku a Sýrie. V arabských zemích prudce vzrostl antisemitismus a bylo zřejmé, že tyto lidi čeká vězení nebo něco horšího. Spolu s dalšími sto sedmdesáti ilegálními přistěhovalci byli zadržováni v táboře Athlit. Dne 10. října na něj zaútočilo deset ozbrojených mužů Hagany, přemohlo posádku a vězně osvobodilo, přičemž zahynul britských konstábl. Byl to první případ Angličana usmrceného Haganou od počátku mandátu a zároveň první akt ozbrojené revolty této organizace.
s. 166
V roce, který přinesl světu mír, začaly první střety skryté války mezi britským ministerstvem zahraničních věcí a budoucím Státem Izrael.
s. 169
První důvod ministra zahraničních věcí [proti židovskému přistěhovalectví do Palestiny; pozn. Ondřeje Mazáka] ohledně dvou set milionů liber byl čistou nepravdou. Od počátku do konce britského mandátu hradili Židé transport a přesídlení imigrantů výhradně ze sionistických fondů; britské občany to nestálo ani penny. Později musel Bevin přiznat, že se v této záležitosti mýlil, ale lež již svůj účel splnila. Britská veřejnost nabyla dojmu, že bude muset zaplatit šílené sumy peněz, aby dostala Židy do Palestiny. A ti navíc, jakmile tam budou, začnou střílet po svých britských dobrodincích.
Nejmenší společný násobek by Pirkko Saisio
s. 63
Hluboko v lese se nachází modročerné jezírko, pod jehož zledovatělou hladinou se zračí ženská tvář.
Žena má oči dokořán a pod vodou není vidět nic víc než tato useknutá, živá hlava.
A z ní vyrůstají obrovské tmavomodré okvětní lístky violek.
s. 65–6
Hnědá je barva domácího piva, rzi, prámů, čokolády a jednotvárně se táhnoucí, bezpečné každodennosti.
Rez má ráda.
Rez změkčuje přísný hřbitovní kříž a dveře díky ní domácky vržou.
Hrubě hnědé tečky rzi zmírňují nabubřelou hrozbu nože.
Hnědá barva rzi vypráví o minulém i budoucím zároveň.
Hnědý rákos už není živý, ale ještě ani mrtvý.
Hnědá je konejšivá barva vlastní pozvolnému umírání.
Hluboko v lese se nachází modročerné jezírko, pod jehož zledovatělou hladinou se zračí ženská tvář.
Žena má oči dokořán a pod vodou není vidět nic víc než tato useknutá, živá hlava.
A z ní vyrůstají obrovské tmavomodré okvětní lístky violek.
s. 65–6
Hnědá je barva domácího piva, rzi, prámů, čokolády a jednotvárně se táhnoucí, bezpečné každodennosti.
Rez má ráda.
Rez změkčuje přísný hřbitovní kříž a dveře díky ní domácky vržou.
Hrubě hnědé tečky rzi zmírňují nabubřelou hrozbu nože.
Hnědá barva rzi vypráví o minulém i budoucím zároveň.
Hnědý rákos už není živý, ale ještě ani mrtvý.
Hnědá je konejšivá barva vlastní pozvolnému umírání.
Auta vjíždějí do lodí by Petr Hruška
Alky
v ty dny kdy
vlhký beton byl pořád zasviněn
kousky z odkvétajících stromů
jsme se několikrát sešli
v nezvyklé denní době
v nějakém bistru nebo baru
nedaleko od našeho společného bytu
přicházeli jsme každý
odjinud
sedávali naproti sobě
pozorovali své vystupující tváře
dnem nasvícené
poslouchali svá slova
odkud se berou
odkud v malých hejnech
stále přelétají
jako alky z nepřístupných útesů
u severních moří
dávali jsme si další
a další schůzky
v těch dnech zasviněných
kousíčky odkvétajících stromů
Čaj
Toto je čaj ze sněhu.
Nevím, jak to bude dál.
Jsou vraždy a obchody,
ohromné těžařské společnosti,
bílý smích poslanců,
oddělený život při velkých dětech.
Teď vypij ten čaj,
co jsem uvařil
ze spousty sněhu.
Něva
Za řeznictvím je Něva
a je stříbrná jako řeka vodky —
přišel s tím domů
a vidí jak se sype písek světla
písek hlasů
jak se sype písek ženiny ruky
do písku světla
a vidí
že tam Něva
už není
v ty dny kdy
vlhký beton byl pořád zasviněn
kousky z odkvétajících stromů
jsme se několikrát sešli
v nezvyklé denní době
v nějakém bistru nebo baru
nedaleko od našeho společného bytu
přicházeli jsme každý
odjinud
sedávali naproti sobě
pozorovali své vystupující tváře
dnem nasvícené
poslouchali svá slova
odkud se berou
odkud v malých hejnech
stále přelétají
jako alky z nepřístupných útesů
u severních moří
dávali jsme si další
a další schůzky
v těch dnech zasviněných
kousíčky odkvétajících stromů
Čaj
Toto je čaj ze sněhu.
Nevím, jak to bude dál.
Jsou vraždy a obchody,
ohromné těžařské společnosti,
bílý smích poslanců,
oddělený život při velkých dětech.
Teď vypij ten čaj,
co jsem uvařil
ze spousty sněhu.
Něva
Za řeznictvím je Něva
a je stříbrná jako řeka vodky —
přišel s tím domů
a vidí jak se sype písek světla
písek hlasů
jak se sype písek ženiny ruky
do písku světla
a vidí
že tam Něva
už není
Vyhoření by Petr Šesták
5.0
ÚRYVEK 1
Ekonomickým vztahům, do kterých ses narodil a které sám reprodukuješ, vládne těžařská mentalita.
ÚRYVEK 2
Já zapínám aplikaci Platformy, přesedlám na pracovní kolo a vyrážím. Čekáš na jídlo, které sis objednal, můj čas je pro tebe levný. Mě stojí všechno.
ÚRYVEK 3
Zrušit automobily a muže by bylo zapotřebí na celém světě současně.
Ekonomickým vztahům, do kterých ses narodil a které sám reprodukuješ, vládne těžařská mentalita.
ÚRYVEK 2
Já zapínám aplikaci Platformy, přesedlám na pracovní kolo a vyrážím. Čekáš na jídlo, které sis objednal, můj čas je pro tebe levný. Mě stojí všechno.
ÚRYVEK 3
Zrušit automobily a muže by bylo zapotřebí na celém světě současně.
Podobojí by Daniela Hodrová
5.0
s. 10
Nechte maličkých přijíti ke mně. Jsem komora prznitelů venkovských husiček, jsem komora tetelících se zlodějíčků a onanujících mladíčků, jsem komora sebevrahů a komora snílků. Patřím všem, kteří do mne vstupují a třísní mě svým tajným hříchem, svou trapnou neřestí. Ty všechny bez rozdílu přijímám do své sešlé náruče, tisku je k svému hermafroditnímu tělu, neboť jsem ve svém stáří ztratila půvaby ženskosti, můj pramen ženství dávno vyschl. Jsem pustina. Můj živel je světlíkový prach, ukládající se v mých útrobách až do té doby, kdy dojde k novému vrásnění země. Jsem tím, co ze mne učiní moji návštěvníci, přicházejí mě oblažit jako zestárlou děvku jen ve chvílích své bezmoci a úzkosti. Jsem paměť snů, vršených v prachu u mých nohou a měnících se v prach a jiných snů z prachu povstávajících. A pták, jenž spí u stropu hlavou dolů, se tehdy probouzí a přelétá, pleská křídly o stěny, o okýnko do světlíku, o tvář dítěte svítící v polotmě. A jindy se mění v myš či spíše v krysu.
s. 28
Je to Jurova nejdelší výprava do světa, který se rozkládá od pohovky k stříbrnému nálevnímu pultu, na němž může Jura oči nechat. A také sodovka Juru do hloubi duše vzrušuje, přikládá si chladnou sklenici k uchu a poslouchá, jak voda šumí, a přitom pokradmu pozoruje, jak v ní bublinky vystupují ode dna vzhůru k hladině a tam se vytrácejí. Jura prodlužuje co nejdéle ten závratný okamžik plný šumění a bublání a mizení, než zázračnou vodu spolyká několika chvatnými doušky a popálí si hrdlo. Otálí i proto, že se mu líbí pozorovat vlastní matný obraz v lesklé desce pultu. A někdy, když Jura váhá příliš dlouho, bublinky vyprchají a vodní oheň už v krku nepálí. V osudu sodovky poznává Jura pomíjivost věcí. Cítí se oklamán a přičítá vinu Alici.
s. 43
Jsem kůže. Nejsem však kůže jako taková, ale kůže lidská. Jsem ochrannou slupkou, kůrou, jež chrání tělo jako vzácný plod před světlem. Nebýt mne, byl by člověk ve své pošetilosti s to nechat své tělo rozplynout ve světě. Jsem mezí, která tělo drží v jeho tělesnosti. Dokud jsem, tělo trvá, rozpadám-li se, i tělo je odsouzeno k rozpadu. Jsem kůže. Skrze mne se na okamžik setkávají bytosti, které hned vzápětí půjdou zasněženou pěšinkou, každý sám, ponechávajíce za sebou dohořívající Babylón neporozumění. Tření kůže o kůži, jež se nazývá rozkoš, nemá nic společného s duší, kterou chráním a která je všude a nikde.
s. 122
Jsem národ. Bydlím v bytě proti Olšanskému hřbitovu, v bytě po Židech a Němcích. Živí v něm postupují místo mrtvým, kterým je už těsno v komoře. Poslední živý, Diviš Paskal, bude jako Dionýsos a Orfeus rozsápán, je to Diviš Zagreus, ten, jenž ve světlíku, či vlastně v sobě objevil svět. Jaká troufalost a jaká domýšlivost! Jsem nový Davidovič, který se narodil a jehož osud je předem zpečetěn.
Ale možná jsem jen pták Komorník, který spí hlavou dolů, anebo krysa Komornice, která se tře o nohy z vděčnosti za chlebové drobty.
s. 148
A všude samá slova, slova slova…
s. 162
Dušičky se upínají k životu skrze věci či spíš skrze ostatky věcí. Tyto ostatky jako by byly jakýmsi příslibem znovuzrození, zástavou nového života. Je tu přece ona aura, ono prazvláštní fluidum, které věci obklopuje a oživuje a které mrtví vnímají mnohem citlivěji než živí. Dotýkat se věcí je téměř jako dotýkat se samého života.
s. 168–9
Kdybych byla raději kamenným andělem, povzdychne si Alice Davidovičová, když jde kolem hrobky, kterou obývá pan Turek, takový anděl nemá vzpomínky ani naděje, ten jenom pomíjí a rozpadá se, kámen je mrtvý.
Melancholický anděl se pousměje Alicině bláhovosti. On že jen pomíjí a rozpadá se? Kámen že je dočista mrtvý? Kdyby jen Alice tušila, jak v něm všechno pracuje k proměně, jak procitá, pomalu, běda, velmi pomalu. Ale jednou přijde ten den, možná už je blízko, všichni hřbitovní andělé, snící svůj kamenný hřbitovní sen, obživnou, sestoupí z náhrobků a opustí morovou vinici. A v týž den obživnou i všichni krejčovští panáci. Až jednou…
s. 169–70
VÝBORNÁ KAPITOLA MELANCHOLICKÝ ANDĚL!!!!
Nechte maličkých přijíti ke mně. Jsem komora prznitelů venkovských husiček, jsem komora tetelících se zlodějíčků a onanujících mladíčků, jsem komora sebevrahů a komora snílků. Patřím všem, kteří do mne vstupují a třísní mě svým tajným hříchem, svou trapnou neřestí. Ty všechny bez rozdílu přijímám do své sešlé náruče, tisku je k svému hermafroditnímu tělu, neboť jsem ve svém stáří ztratila půvaby ženskosti, můj pramen ženství dávno vyschl. Jsem pustina. Můj živel je světlíkový prach, ukládající se v mých útrobách až do té doby, kdy dojde k novému vrásnění země. Jsem tím, co ze mne učiní moji návštěvníci, přicházejí mě oblažit jako zestárlou děvku jen ve chvílích své bezmoci a úzkosti. Jsem paměť snů, vršených v prachu u mých nohou a měnících se v prach a jiných snů z prachu povstávajících. A pták, jenž spí u stropu hlavou dolů, se tehdy probouzí a přelétá, pleská křídly o stěny, o okýnko do světlíku, o tvář dítěte svítící v polotmě. A jindy se mění v myš či spíše v krysu.
s. 28
Je to Jurova nejdelší výprava do světa, který se rozkládá od pohovky k stříbrnému nálevnímu pultu, na němž může Jura oči nechat. A také sodovka Juru do hloubi duše vzrušuje, přikládá si chladnou sklenici k uchu a poslouchá, jak voda šumí, a přitom pokradmu pozoruje, jak v ní bublinky vystupují ode dna vzhůru k hladině a tam se vytrácejí. Jura prodlužuje co nejdéle ten závratný okamžik plný šumění a bublání a mizení, než zázračnou vodu spolyká několika chvatnými doušky a popálí si hrdlo. Otálí i proto, že se mu líbí pozorovat vlastní matný obraz v lesklé desce pultu. A někdy, když Jura váhá příliš dlouho, bublinky vyprchají a vodní oheň už v krku nepálí. V osudu sodovky poznává Jura pomíjivost věcí. Cítí se oklamán a přičítá vinu Alici.
s. 43
Jsem kůže. Nejsem však kůže jako taková, ale kůže lidská. Jsem ochrannou slupkou, kůrou, jež chrání tělo jako vzácný plod před světlem. Nebýt mne, byl by člověk ve své pošetilosti s to nechat své tělo rozplynout ve světě. Jsem mezí, která tělo drží v jeho tělesnosti. Dokud jsem, tělo trvá, rozpadám-li se, i tělo je odsouzeno k rozpadu. Jsem kůže. Skrze mne se na okamžik setkávají bytosti, které hned vzápětí půjdou zasněženou pěšinkou, každý sám, ponechávajíce za sebou dohořívající Babylón neporozumění. Tření kůže o kůži, jež se nazývá rozkoš, nemá nic společného s duší, kterou chráním a která je všude a nikde.
s. 122
Jsem národ. Bydlím v bytě proti Olšanskému hřbitovu, v bytě po Židech a Němcích. Živí v něm postupují místo mrtvým, kterým je už těsno v komoře. Poslední živý, Diviš Paskal, bude jako Dionýsos a Orfeus rozsápán, je to Diviš Zagreus, ten, jenž ve světlíku, či vlastně v sobě objevil svět. Jaká troufalost a jaká domýšlivost! Jsem nový Davidovič, který se narodil a jehož osud je předem zpečetěn.
Ale možná jsem jen pták Komorník, který spí hlavou dolů, anebo krysa Komornice, která se tře o nohy z vděčnosti za chlebové drobty.
s. 148
A všude samá slova, slova slova…
s. 162
Dušičky se upínají k životu skrze věci či spíš skrze ostatky věcí. Tyto ostatky jako by byly jakýmsi příslibem znovuzrození, zástavou nového života. Je tu přece ona aura, ono prazvláštní fluidum, které věci obklopuje a oživuje a které mrtví vnímají mnohem citlivěji než živí. Dotýkat se věcí je téměř jako dotýkat se samého života.
s. 168–9
Kdybych byla raději kamenným andělem, povzdychne si Alice Davidovičová, když jde kolem hrobky, kterou obývá pan Turek, takový anděl nemá vzpomínky ani naděje, ten jenom pomíjí a rozpadá se, kámen je mrtvý.
Melancholický anděl se pousměje Alicině bláhovosti. On že jen pomíjí a rozpadá se? Kámen že je dočista mrtvý? Kdyby jen Alice tušila, jak v něm všechno pracuje k proměně, jak procitá, pomalu, běda, velmi pomalu. Ale jednou přijde ten den, možná už je blízko, všichni hřbitovní andělé, snící svůj kamenný hřbitovní sen, obživnou, sestoupí z náhrobků a opustí morovou vinici. A v týž den obživnou i všichni krejčovští panáci. Až jednou…
s. 169–70
VÝBORNÁ KAPITOLA MELANCHOLICKÝ ANDĚL!!!!
Já, robot by Isaac Asimov
s. 77
Za jiných okolností by to mohla být úchvatná podívaná. Proud zrychlených elektronů narážejících na paprsek energie sršivě světélkoval oslňující září a paprsek, mizící kdesi v nekonečné prázdnotě, jiskřil v třpytivém tanci částic.
Za jiných okolností by to mohla být úchvatná podívaná. Proud zrychlených elektronů narážejících na paprsek energie sršivě světélkoval oslňující září a paprsek, mizící kdesi v nekonečné prázdnotě, jiskřil v třpytivém tanci částic.
Tohle jsem měla napsat v přítomném čase by Helle Helle
s. 151–2
Seděla jsem na prahu. Rozrušením jsem byla bez sebe. Polobotka ležela na rohožce, druhou jsem měla pořád na noze. Takhle jsem seděla dlouho. Pokoušela jsem si utřídit myšlenky. Kdybych kouřila, byla bych kouřila. Chtěla jsem vidět Søndermarken.
s. 160
Spousta věcí zní krásně, spousta věcí by tam klidně být mohla. Můžete tam dát skoro všechno. Ale musí to mít nějaký důvod. Každý blb dokáže na scénu uvést srandovního chlapíka v klobouku.
Seděla jsem na prahu. Rozrušením jsem byla bez sebe. Polobotka ležela na rohožce, druhou jsem měla pořád na noze. Takhle jsem seděla dlouho. Pokoušela jsem si utřídit myšlenky. Kdybych kouřila, byla bych kouřila. Chtěla jsem vidět Søndermarken.
s. 160
Spousta věcí zní krásně, spousta věcí by tam klidně být mohla. Můžete tam dát skoro všechno. Ale musí to mít nějaký důvod. Každý blb dokáže na scénu uvést srandovního chlapíka v klobouku.