Scan barcode
bill369's reviews
225 reviews
Nebe nezná vyvolených by Erich Maria Remarque
82
Nevěděla to a ani to nebylo příliš důležité. Důležité bylo, že je v Paříži, že je večer a že dýchá. Na semaforech bulváru St. Michel se objevila zelená a za Giuseppem se hnala přes most jako v divoké štvanici smečka citroenů, renaultů a náklaďáků. Lillian si nevzpomínala, že by kdy viděla tolik aut. Za války jich bylo nepatrně. Rámus byl ohlušující, ale jí zněl jako varhany, na které železné ruce hrají mohutné Te Deum.
93
Bylo skoro poledne a kaple s vysokými, barevnými okny byla celá prozářená světlem, jako by byla průhlednou věží paprsků. Zdálo se, že se skládá jen z oken, plných sytě modře, žhavě červeně, žlutě a zeleně. Světlo bylo tak intenzivní, že přímo cítila barvy na své kůži, jako by se koupala v barevném světle. Kromě Lillian bylo v kapli jen několik amerických vojáků, kteří brzy odešli. Seděla v lavici zahalena světlem jako v nejlehčím a nejkrálovštějším hávu a měla chuť se svléknout a vidět, jak jí onen průsvitný brokát klouže po kůži. Byl to vodopád světla, beztížné opojení, pád a vznášení současně; měla pocit, jako by světlo vdechovala, jako by jí v srdci hrály modř, červeň a žluť, jako by se hranice mezi tělem a vědomím rozplývaly a světlo jí protékalo tělem tak, jak toho bývala svědkem při neviditelných rentgenových paprscích, jenže tam byla kostra odhalována, kdežto tady jako by tajuplná síla způsobovala, že jí tlouklo srdce a pulsovala krev. Byl to sám život a jak tam tak seděla, tiše a nehybně, zaplavována a omývána světlem, splývala s tím vším, už nebyla izolovaným jedincem, ale světlo ji přijalo a ochraňovalo a Lillian měla náhle mystický pocit, že dokud ji bude světlo takto oblévat, nikdy nezemře a že v ní nikdy nezemře něco, co patří k tomuto magickému světlu. Bylo to hluboká útěcha a říkala si, že na to nikdy nezapomene a že by její život, ty dny, jež jí ještě zbývaly, měl být takový jako toto zde, úl, naplněný nejhezčím medově zlatým světlem – světlem bez stínů, životem bez lítosti, hořením bez popelu –
Nevěděla to a ani to nebylo příliš důležité. Důležité bylo, že je v Paříži, že je večer a že dýchá. Na semaforech bulváru St. Michel se objevila zelená a za Giuseppem se hnala přes most jako v divoké štvanici smečka citroenů, renaultů a náklaďáků. Lillian si nevzpomínala, že by kdy viděla tolik aut. Za války jich bylo nepatrně. Rámus byl ohlušující, ale jí zněl jako varhany, na které železné ruce hrají mohutné Te Deum.
93
Bylo skoro poledne a kaple s vysokými, barevnými okny byla celá prozářená světlem, jako by byla průhlednou věží paprsků. Zdálo se, že se skládá jen z oken, plných sytě modře, žhavě červeně, žlutě a zeleně. Světlo bylo tak intenzivní, že přímo cítila barvy na své kůži, jako by se koupala v barevném světle. Kromě Lillian bylo v kapli jen několik amerických vojáků, kteří brzy odešli. Seděla v lavici zahalena světlem jako v nejlehčím a nejkrálovštějším hávu a měla chuť se svléknout a vidět, jak jí onen průsvitný brokát klouže po kůži. Byl to vodopád světla, beztížné opojení, pád a vznášení současně; měla pocit, jako by světlo vdechovala, jako by jí v srdci hrály modř, červeň a žluť, jako by se hranice mezi tělem a vědomím rozplývaly a světlo jí protékalo tělem tak, jak toho bývala svědkem při neviditelných rentgenových paprscích, jenže tam byla kostra odhalována, kdežto tady jako by tajuplná síla způsobovala, že jí tlouklo srdce a pulsovala krev. Byl to sám život a jak tam tak seděla, tiše a nehybně, zaplavována a omývána světlem, splývala s tím vším, už nebyla izolovaným jedincem, ale světlo ji přijalo a ochraňovalo a Lillian měla náhle mystický pocit, že dokud ji bude světlo takto oblévat, nikdy nezemře a že v ní nikdy nezemře něco, co patří k tomuto magickému světlu. Bylo to hluboká útěcha a říkala si, že na to nikdy nezapomene a že by její život, ty dny, jež jí ještě zbývaly, měl být takový jako toto zde, úl, naplněný nejhezčím medově zlatým světlem – světlem bez stínů, životem bez lítosti, hořením bez popelu –
Latina je mrtvá, ať žije latina! by Wilfried Stroh
85
Není pochyb, že Augustus vtiskl svou pečeť literatuře po něm pojmenovaném období. Avšak doopravdy mu za tento rozkvět nevděčíme. Vergilius, Horatius a Propertius vytvořili svá díla již před dobou jeho principátu. Tibullus a Ovidius se již nenechali císařem přivlastnit, a to platí i pro velkého historika této doby Livia. Ani v saeculum Augustum (Augustově éře) nežili pouze „augustovci“, a přes množství chvály zůstal tento nesmírně úspěšný státník dodnes spornou postavou.
143
A tak jsme opět u našeho klíčového slova. Je nezpochybnitelné, že moderní výraz „humanismus“ je právě dědicem pojmu studia humanitatis, který po Brunim razil jako programatické heslo zejména florentský kancléř a filolog Coluccio Salutati. Humanistae, tak nazývali v pozdním patnáctém století učitele latinské literatury a morální filosofie na italských universitách. Co se tím přesně myslelo? Co má antika společného s „člověkem“, co s humanitou (humanitas)?
185
Již v antice se konsituoval podnes diskutovaný problém, proč Cicero a ostatní označovali „vzdělání“ a „lidskost“ jediným výrazem humanitas. Melanchthon věřil, že nalezl odpověď: protože převážně prostřednictvím jazykového vzdělání se lidskost dostavuje sama od sebe. Přitom Melanchthon soudí, že toto etické školení je spojeno především s rozvojem intelektu: „neboť péče o dobrou řeč sama o sobě činí ducha čilejším“ (quod bene dicendi cura per sese vegetiorem animum reddit). Tedy: rétorika školí ducha, což působí pozitivně i na charakter. Nebudeme to dále analyzovat nebo kritizovat, jen učiníme závěr, že velký didaktik Melanchthon zde zcela mimochodem objevil princip „formálního vzdělání“.
222
Také ostatní filosofové tohoto století jsou i dnes citováni latinsky: Scientia est potentia (Vědění je moc) – Francis Bacon; Homo homini lupus (člověk člověku vlkem) nebo Bellum omnium contra omnes (válka všech proti všem) – Thomas Hobbes; Sub specie aeternitatis (z hlediska věčnosti) – Brauch Spinoza. Přes Descartův počin se ve filosofii drží latina ještě dlouho jako hlavní řeč. Gottfried Wilhelm Leibniz, jenž se v některých článcích, které byly uveřejněny až po jeho smrti, přimlouvá za němčinu jako vědecký jazyk, sám píše většinou latinsky, zčásti též francouzsky.
228
Zásadu latinského učení prostřednictvím mluvené latiny zastával k užitku německé literatury i otec Johanna Wolfganga Goetha: učil se latinsky „pouze z potřeby, bez pravidel a pojmů“, především s pomocí drobných stručných Rozhovorů (Colloquia), jež se nám zachovaly, a také rannou četbou Ovidiových Metamorfóz. Tak ho latina i nová latina po celý život inspirovaly. Ostatně již v šestnácti letech toužil i po tom, stát se profesorem Latiny. Vlastně je to škoda, že z toho nic nebylo.
Není pochyb, že Augustus vtiskl svou pečeť literatuře po něm pojmenovaném období. Avšak doopravdy mu za tento rozkvět nevděčíme. Vergilius, Horatius a Propertius vytvořili svá díla již před dobou jeho principátu. Tibullus a Ovidius se již nenechali císařem přivlastnit, a to platí i pro velkého historika této doby Livia. Ani v saeculum Augustum (Augustově éře) nežili pouze „augustovci“, a přes množství chvály zůstal tento nesmírně úspěšný státník dodnes spornou postavou.
143
A tak jsme opět u našeho klíčového slova. Je nezpochybnitelné, že moderní výraz „humanismus“ je právě dědicem pojmu studia humanitatis, který po Brunim razil jako programatické heslo zejména florentský kancléř a filolog Coluccio Salutati. Humanistae, tak nazývali v pozdním patnáctém století učitele latinské literatury a morální filosofie na italských universitách. Co se tím přesně myslelo? Co má antika společného s „člověkem“, co s humanitou (humanitas)?
185
Již v antice se konsituoval podnes diskutovaný problém, proč Cicero a ostatní označovali „vzdělání“ a „lidskost“ jediným výrazem humanitas. Melanchthon věřil, že nalezl odpověď: protože převážně prostřednictvím jazykového vzdělání se lidskost dostavuje sama od sebe. Přitom Melanchthon soudí, že toto etické školení je spojeno především s rozvojem intelektu: „neboť péče o dobrou řeč sama o sobě činí ducha čilejším“ (quod bene dicendi cura per sese vegetiorem animum reddit). Tedy: rétorika školí ducha, což působí pozitivně i na charakter. Nebudeme to dále analyzovat nebo kritizovat, jen učiníme závěr, že velký didaktik Melanchthon zde zcela mimochodem objevil princip „formálního vzdělání“.
222
Také ostatní filosofové tohoto století jsou i dnes citováni latinsky: Scientia est potentia (Vědění je moc) – Francis Bacon; Homo homini lupus (člověk člověku vlkem) nebo Bellum omnium contra omnes (válka všech proti všem) – Thomas Hobbes; Sub specie aeternitatis (z hlediska věčnosti) – Brauch Spinoza. Přes Descartův počin se ve filosofii drží latina ještě dlouho jako hlavní řeč. Gottfried Wilhelm Leibniz, jenž se v některých článcích, které byly uveřejněny až po jeho smrti, přimlouvá za němčinu jako vědecký jazyk, sám píše většinou latinsky, zčásti též francouzsky.
228
Zásadu latinského učení prostřednictvím mluvené latiny zastával k užitku německé literatury i otec Johanna Wolfganga Goetha: učil se latinsky „pouze z potřeby, bez pravidel a pojmů“, především s pomocí drobných stručných Rozhovorů (Colloquia), jež se nám zachovaly, a také rannou četbou Ovidiových Metamorfóz. Tak ho latina i nová latina po celý život inspirovaly. Ostatně již v šestnácti letech toužil i po tom, stát se profesorem Latiny. Vlastně je to škoda, že z toho nic nebylo.
Neplačte láskou by Jiří Wolker, Jindřich Hořejší, Konstantin Biebl, František Halas, Jaroslav Seifert, František Hrubín, Vítězslav Nezval, Josef Hora, Vilém Závada, Stanislav Kostka Neumann, Jiří Orten, Vladimír Holan
Z doslovu:
Když do tohoto světa umění vstoupíte, málo se v něm zpočátku vyznáte. Bude se vám zdát nepřehledný a někdy i málo srozumitelný. Jednoho malíře či sochaře, básníka nebo hudebníka sotva rozeznáte od druhého, jejich obrazy, sochy i verše vám budou připadat stejné nebo velmi podobné. Není tomu jinak než ve světě přírody, kdy zprvu také pro les nevidíte stromy a pro bujnost vegetace jednotlivé druhy obilovin, květů a trav. Teprve za čas budete v hejnech ptáků vidět zvlášť vlaštovky, kosy drozdy, sýkorky, čížky, stehlíky a všechny ostatní. Poznáte je podle velikosti, barvy peří, tvaru hlavy, podle hlasu i podle letu.
Když do tohoto světa umění vstoupíte, málo se v něm zpočátku vyznáte. Bude se vám zdát nepřehledný a někdy i málo srozumitelný. Jednoho malíře či sochaře, básníka nebo hudebníka sotva rozeznáte od druhého, jejich obrazy, sochy i verše vám budou připadat stejné nebo velmi podobné. Není tomu jinak než ve světě přírody, kdy zprvu také pro les nevidíte stromy a pro bujnost vegetace jednotlivé druhy obilovin, květů a trav. Teprve za čas budete v hejnech ptáků vidět zvlášť vlaštovky, kosy drozdy, sýkorky, čížky, stehlíky a všechny ostatní. Poznáte je podle velikosti, barvy peří, tvaru hlavy, podle hlasu i podle letu.
Jsem město by Pavel Brycz
13
Praha je malá Paříž. Kdykoliv přijedete na Champs‑Élysées, můžete tam potkat Prahu. Je malá, ztracená, pláče, chytá se vás za ruku a chce domů.
Praha je malá Paříž. Kdykoliv přijedete na Champs‑Élysées, můžete tam potkat Prahu. Je malá, ztracená, pláče, chytá se vás za ruku a chce domů.
Zbožný tanec by Klaus Mann
Život je parketem a my jsme jeho tanečníci. Je jen na nás, zdali budeme bezhlavě tančit, anebo k němu přistoupíme jako k vážné hře, zbožnému tanci. Jak si vybere mladý Andreas?
MLADOST – RADOST, ČI STAROST?
Ani ne dvousetstránkový Zbožný tanec (Der fromme Tanz,1926) pojednává o osmnáctiletém Andreasu Magnusovi, synu bohatého a v měšťanské společnosti etablovaného George Paula Magnuse, hledajícím své místo v Německu 20. let 20. století.
V první ze čtyř částí jsme vhození do buržoazního prostředí Andreasovy rodiny, ve kterém potkáváme protagonistu jako neúspěšného umělce vyšší střední třídy, jenž neví kdo je a co chce, a proto se rozhodne najít sám sebe v berlínském ruchu velkoměsta.
77
Berlín byl velký.
I když ho Andreas nenáviděl z celé své duše, i když si ho hnusil už od toho rána, kdy na něj zaútočil svou nemilosrdnou ošklivostí blížící se až noční můře – bloudil jím stejně každý den i každou noc pln úcty a pokory k jeho neprozkoumatelné, tajuplné, nevyčerpatelné velikosti.
Okouzlen Berlínem se dostává do alternativní společnosti kabaretů, hospod a barů. Čtenář tedy dostává unikátní vhled do berlínského „podsvětí“ dvacátých let a je střetnut s nejrůznějšími pochybnými i strhujícími charaktery. Mimo jiné je zde věnován prostor homosexuální tematice, což jej činí jedním z prvních německy psaných homosexuálních románů.
Později se přesouváme například na šlechtické panství nebo do Paříže Autor blíže zkoumá témata touhy, závislosti, drog či přátelství. Vše je pak zakončeno meditací nad životem a naší rolí v něm, která rovněž odkazuje k názvu knihy.
185
Život je zráním k smrti. Jsme tanečníci bez cíle, kteří oslavují život jako zbožný svátek a nepřemýšlejí, jak by jej mohli změnit v dobrý, správný a řádný? Budiž nám odpuštěno, protože v tyto dny není lehké sloužit nějakému řádu. Slavnost nemusí být pouze lehkomyslná, zběsilá a bezmyšlenkovitá. Smysl svátku zůstane uchován v našem srdci. Zdá se mi, že to není vrtoch ani dětská zábava, spíše je to vážná hra, zbožné dobrodružství.
HODNOCENÍ
Zbožný tanec považuji za jedinečnou sondu do berlínské bohémy předválečného Německa. Osobně jsem se ještě s podobných tématem nestřetl, a tak mi publikace zase o něco víc rozšířila obzory.
Líbilo se mi vykreslení atmosféry nočního života velkoměsta, při jehož čtení jsem dostával pocit, jako bych byl na kolotoči, a zobrazení široké škály lidských povah. Také mě mile překvapilo napětí, které po celou dobu hezky eskalovalo a vyústilo poněkud překvapivě.
Na druhou stranu se mi vždy nelíbily myšlenkové pochody postavy, které byly často povrchní či těžko čitelné, což se asi dá vysvětlit zvolenou er-formou. Osobně bych uvítal, kdyby se text více soustředil buď na atmosféru a posílil tak odosobnění er-formy, anebo kdyby byl příběh psán v ich-formě a větší pozornost byla věnována postavě Andrease.
Na závěr hodnocení bych snad jen řekl, že ji sice hodnotím pozitivně, ale určitě znám i lepší knihy. Doporučil bych ji všem, které zajímá některá z výše uvedených tématik.
O AUTOROVI
Klaus Mann (1906–1949) byl spisovatel, dramatik i novinář. Svá dvacátá léta prožil mezi berlínskou bohémou, následně odešel do Paříže, pak do Amsterdamu. Nakonec roku 1936 – rok po získání československého občanství – emigroval do USA. Účastnil se jak španělské občanské války, tak i druhé světové války. Pár let po válce spáchal sebevraždu za jejíž důvody se uvádí: nespokojnost s poválečným vývojem, nevyrovnanost s vlastní homosexualitou a finanční závislost na svém otci, slavném spisovateli Thomasu Mannovi.
Dnes je známý především pro svůj román Mefisto, jemuž filmovému zpracování z 80. let byla udělena Nobelova cena za nejlepší cizojazyčný film.
ČESKÉ VYDÁNÍ
Debutový román Klause Manna, Zbožný tanec, byl v českém prostoru vydán jen jednou a to celkem nedávno. Jedná se o: MANN, Klaus. Zbožný tanec. Přeložila Lenka Housková. Praha: Mladá fronta, 2006. ISBN 80-204-1306-5.
Třetí dekáda: O životě, politice a lidech mezi Bruselem a Gazpromem by Martin Ehl
79
Ještě balkánštější je historie názvu pohoří Balkán, protože pro Bulhary to není Balkán, ale Stará planina. Balkan s krátkým „a“ začali říkat pohoří, připomínajícímu zahnutou šavli, až osmanští Turci, kteří poloostrov ovládli v patnáctém století. A tento název nejspíše vznikl z tureckého slova balkan, které znamená kámen nebo skálu či útes.
157
Co je tedy ten POSTKOMUNISMUS? A hlavně, kdy TO skončí?
Postkomunismus je porevoluční nadšení, kdy je třeba zasednout ke každodenní práci, kdy je třeba začít opravovat padesát let roztříštěnou omítku. Zároveň je to doba, kdy se hekticky přerozděluje majetek, moc a vliv, kdy se vytvářejí a posléze stabilizují (v ideálním případě) nové politické systémy, kdy je změna režimu u konce.
Ještě balkánštější je historie názvu pohoří Balkán, protože pro Bulhary to není Balkán, ale Stará planina. Balkan s krátkým „a“ začali říkat pohoří, připomínajícímu zahnutou šavli, až osmanští Turci, kteří poloostrov ovládli v patnáctém století. A tento název nejspíše vznikl z tureckého slova balkan, které znamená kámen nebo skálu či útes.
157
Co je tedy ten POSTKOMUNISMUS? A hlavně, kdy TO skončí?
Postkomunismus je porevoluční nadšení, kdy je třeba zasednout ke každodenní práci, kdy je třeba začít opravovat padesát let roztříštěnou omítku. Zároveň je to doba, kdy se hekticky přerozděluje majetek, moc a vliv, kdy se vytvářejí a posléze stabilizují (v ideálním případě) nové politické systémy, kdy je změna režimu u konce.
Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou by Elena Ferrante
XY
Co jsem mohla dělat. Zkusit znovu psát. Možná nemám tu správnou vášeň, jen jsem plnila úkol. Takže už nepsat. Najít si jakoukoli práci. Nebo si žít jako v bavlnce, jak říkala máma. Uzavřít se v kruhu rodiny. Nebo všechno vyhodit do povětří. Domov. Dcery. Manžela.
Co jsem mohla dělat. Zkusit znovu psát. Možná nemám tu správnou vášeň, jen jsem plnila úkol. Takže už nepsat. Najít si jakoukoli práci. Nebo si žít jako v bavlnce, jak říkala máma. Uzavřít se v kruhu rodiny. Nebo všechno vyhodit do povětří. Domov. Dcery. Manžela.
Filosofická zkoumání by Ludwig Wittgenstein
s. 20
Na naši řeč se lze dívat jako na nějaké staré město: spleť uliček a náměstí, starých a nových domů, a domů s přístavbami z různých dob; a to vše obklopeno množstvím nových předměstí s novými a pravidelnými ulicemi a s uniformními domy.
s. 43
59. „Jména označují jen to, co je prvkem skutečnosti. Co se nedá zničit; co při vší proměně zůstává stejné.“ – Ale co je to? – Zatímco jsme tuto větu říkali, měli jsme to přece už v duchu před sebou! Dávali jsme už výraz zcela určité představě. Určitému obrazu, který chceme použít. Neboť zkušenost nám ovšem tyto prvky neukazuje. Vidíme součásti něčeho složeného (např. nějaké židle). Říkáme, že opěradlo je součástí židle, ale částí, která je sama zase složena z různých kusů dřeva; zatímco noha židle je jednoduchou součástí. Vidíme také nějaký celek, který se mění (je zničen), zatímco jeho součásti zůstávají nezměněné. Toto je onen materiál, z kterého vytváříme onen obraz skutečnosti.
s. 50
76. Jestliže by někdo vymezil určitou ostrou hranici, tak bych ji nemohl uznat jako takovou, kterou jsem sám také vždycky už chtěl vést, nebo v duchu vedl. Žádnou jsem totiž vést nechtěl. Může se potom říci: jeho pojem není stejný jako můj, ale je s ním příbuzný. A tato příbuznost dvou obrázků, z nichž jeden je tvořen neostře ohraničenými barevnými skvrnami, a druhý skvrnami podobně utvářenými a podobně rozvrženými, ale ostře ohraničenými. Příbuznost je tu pak právě tak nepopiratelná jako rozdílnost.
s. 51
78. Srovnej: vědět a říci:
kolik m je vysoký Mont Blanc –
jak se používá slova „hra“ –
jak zní klarinet.
Ten, kdo se diví, že člověk může něco vědět a nemůže to říci, myslí asi na nějaký případ, jako je onen první. Jistě na na takový, jako je onen třetí.
s. 56
Může se snadno zdát, jako by každá pochybnost jenom ukazovala určitou existující mezeru v příslušném základu; takže spolehlivé porozumění je možné jen tehdy, když nejprve pochybujeme o všem, o čem se pochybovat může, a potom všechny tyto pochybnosti odstraníme.
s. 58
Augustinus (Conf. XI/14): „quid est ergo tempus? si nemo ex me quaerat scio; si quaerenti explicare velim, nescio.“ [Co je tedy čas? Jestliže se mě nikdo neptá, vím to; jestliže bych to chtěl dotazujícímu se vysvětlit, nevím.] – Toto by nemohlo být řečeno o nějaké otázce přírodních věd (třeba o otázce týkající se specifické váhy vodíku). To, co víme, když se nás nikdo neptá, ale nevíme ž, když to máme vysvětlit, je něco, na co se musíme upamatovat. (A zjevně něco, na co se člověk z nějakého důvodu upamatovává nesnadno.)
s. 65
115. Byli jsme drženi v zajetí určitým obrazem. A z toho jsme se nemohli vymanit, neboť tkvěl v naší řeči, a ta jako by nám ho jen neúprosně opakovala.
s. 66
122. Hlavním zdrojem našeho nepochopení je to, že význam slov nevidíme přehledně. – Naší gramatice se nedostává přehlednosti. – Přehledný popis umožňuje pochopení, které spočívá právě v tom, že ,vidíme souvislosti'. Odtud důležitost nacházení a vynalézání mezičlánků.
Pojem přehledného popisu má pro nás základní význam. Označuje naši zobrazovací formu, způsob, jak věci vidíme. (Je to ,světový názor'?)
123. Filosofický problém má formu: „Nevyznám se v tom.“
s. 103
203. Řeč je jakési bludiště cest. Přijdeš z jedné strany a vyznáš se tu; přijdeš na totéž místo z jiné strany, a už se tu nevyznáš.
s. 113
249. Ukvapujeme se snad při předpokladu, že usmívání kojence není přetvářkou? – A na jaké zkušenosti se zakládá náš předpoklad?
(Lhaní je řečová hra, které se člověk musí učit tak jako každé jiné.)
s. 123
286. Ale není absurdní říct o nějakém těle, že má bolesti? – A proč v tom cítíme něco absurdního? V jaké míře je pravda, že bolesti necítí moje ruka, nýbrž já ve své ruce?
Co je to vlastně za spornou otázku: Je tím, co cítí bolesti, tělo? – Jak má být rozhodnuta? Jak se projevuje to, že to není tělo? – Ina, asi takto: Jestliže někdo má bolesti v ruce, tak to neříká ruka (ledaže to píše), a útěšná slova se neříkají ruce, nýbrž trpícímu; hledíme mu do očí.
s. 127
300. K řečové hře se slovy „má bolesti“ patří – chtělo by se říci – nejen obraz chování, ale také obraz bolesti. Nebo: nejenom paradigma chování, nýbrž také paradigma bolesti. – Říci: „Obraz bolesti vstupuje do řečové hry spolu se slovem „bolest“ je nedorozuměním. Představa bolesti není žádný obraz, a tato představa také není něčím, co bychom označili jako obraz, v řečové hře nahraditelná. – Představa bolesti zajisté v určitém smyslu do řečové hry vstupuje; jenomže ne jako obraz.
s. 131
317. Matoucí paralela: výkřik jako výraz bolesti – věta jako výraz myšlenky!
Jako kdyby bylo účelem věty dát někomu vědět, jak nám je: jenomže ne v žaludku, nýbrž aby se tak řeklo, v našem myšlenkovém ústrojí.
s. 147
384. Pojmu ,bolest' jsi se naučil spolu s řečí.
s. 183
546. Mohl bych říci, že slova „Kéž by přece přišel!“ jsou takto prosycena mým přáním. A slova z nás mohou bezděčně vyrazit – jako nějaký výkřik. Slova může být zatěžko vyslovit: např. taková, kterými se člověk něčeho vzdává, nebo přiznává nějakou slabost. (Také slova jsou činy.)
s. 225
Lidské tělo je nejlepší obraz lidské duše.
s. 239
Problémem je toto: Výkřik, který nijak nelze označit jako popis, který je primitivnější něž každý popis, dělá nicméně tutéž službu jako nějaká popis duševního života.
Na naši řeč se lze dívat jako na nějaké staré město: spleť uliček a náměstí, starých a nových domů, a domů s přístavbami z různých dob; a to vše obklopeno množstvím nových předměstí s novými a pravidelnými ulicemi a s uniformními domy.
s. 43
59. „Jména označují jen to, co je prvkem skutečnosti. Co se nedá zničit; co při vší proměně zůstává stejné.“ – Ale co je to? – Zatímco jsme tuto větu říkali, měli jsme to přece už v duchu před sebou! Dávali jsme už výraz zcela určité představě. Určitému obrazu, který chceme použít. Neboť zkušenost nám ovšem tyto prvky neukazuje. Vidíme součásti něčeho složeného (např. nějaké židle). Říkáme, že opěradlo je součástí židle, ale částí, která je sama zase složena z různých kusů dřeva; zatímco noha židle je jednoduchou součástí. Vidíme také nějaký celek, který se mění (je zničen), zatímco jeho součásti zůstávají nezměněné. Toto je onen materiál, z kterého vytváříme onen obraz skutečnosti.
s. 50
76. Jestliže by někdo vymezil určitou ostrou hranici, tak bych ji nemohl uznat jako takovou, kterou jsem sám také vždycky už chtěl vést, nebo v duchu vedl. Žádnou jsem totiž vést nechtěl. Může se potom říci: jeho pojem není stejný jako můj, ale je s ním příbuzný. A tato příbuznost dvou obrázků, z nichž jeden je tvořen neostře ohraničenými barevnými skvrnami, a druhý skvrnami podobně utvářenými a podobně rozvrženými, ale ostře ohraničenými. Příbuznost je tu pak právě tak nepopiratelná jako rozdílnost.
s. 51
78. Srovnej: vědět a říci:
kolik m je vysoký Mont Blanc –
jak se používá slova „hra“ –
jak zní klarinet.
Ten, kdo se diví, že člověk může něco vědět a nemůže to říci, myslí asi na nějaký případ, jako je onen první. Jistě na na takový, jako je onen třetí.
s. 56
Může se snadno zdát, jako by každá pochybnost jenom ukazovala určitou existující mezeru v příslušném základu; takže spolehlivé porozumění je možné jen tehdy, když nejprve pochybujeme o všem, o čem se pochybovat může, a potom všechny tyto pochybnosti odstraníme.
s. 58
Augustinus (Conf. XI/14): „quid est ergo tempus? si nemo ex me quaerat scio; si quaerenti explicare velim, nescio.“ [Co je tedy čas? Jestliže se mě nikdo neptá, vím to; jestliže bych to chtěl dotazujícímu se vysvětlit, nevím.] – Toto by nemohlo být řečeno o nějaké otázce přírodních věd (třeba o otázce týkající se specifické váhy vodíku). To, co víme, když se nás nikdo neptá, ale nevíme ž, když to máme vysvětlit, je něco, na co se musíme upamatovat. (A zjevně něco, na co se člověk z nějakého důvodu upamatovává nesnadno.)
s. 65
115. Byli jsme drženi v zajetí určitým obrazem. A z toho jsme se nemohli vymanit, neboť tkvěl v naší řeči, a ta jako by nám ho jen neúprosně opakovala.
s. 66
122. Hlavním zdrojem našeho nepochopení je to, že význam slov nevidíme přehledně. – Naší gramatice se nedostává přehlednosti. – Přehledný popis umožňuje pochopení, které spočívá právě v tom, že ,vidíme souvislosti'. Odtud důležitost nacházení a vynalézání mezičlánků.
Pojem přehledného popisu má pro nás základní význam. Označuje naši zobrazovací formu, způsob, jak věci vidíme. (Je to ,světový názor'?)
123. Filosofický problém má formu: „Nevyznám se v tom.“
s. 103
203. Řeč je jakési bludiště cest. Přijdeš z jedné strany a vyznáš se tu; přijdeš na totéž místo z jiné strany, a už se tu nevyznáš.
s. 113
249. Ukvapujeme se snad při předpokladu, že usmívání kojence není přetvářkou? – A na jaké zkušenosti se zakládá náš předpoklad?
(Lhaní je řečová hra, které se člověk musí učit tak jako každé jiné.)
s. 123
286. Ale není absurdní říct o nějakém těle, že má bolesti? – A proč v tom cítíme něco absurdního? V jaké míře je pravda, že bolesti necítí moje ruka, nýbrž já ve své ruce?
Co je to vlastně za spornou otázku: Je tím, co cítí bolesti, tělo? – Jak má být rozhodnuta? Jak se projevuje to, že to není tělo? – Ina, asi takto: Jestliže někdo má bolesti v ruce, tak to neříká ruka (ledaže to píše), a útěšná slova se neříkají ruce, nýbrž trpícímu; hledíme mu do očí.
s. 127
300. K řečové hře se slovy „má bolesti“ patří – chtělo by se říci – nejen obraz chování, ale také obraz bolesti. Nebo: nejenom paradigma chování, nýbrž také paradigma bolesti. – Říci: „Obraz bolesti vstupuje do řečové hry spolu se slovem „bolest“ je nedorozuměním. Představa bolesti není žádný obraz, a tato představa také není něčím, co bychom označili jako obraz, v řečové hře nahraditelná. – Představa bolesti zajisté v určitém smyslu do řečové hry vstupuje; jenomže ne jako obraz.
s. 131
317. Matoucí paralela: výkřik jako výraz bolesti – věta jako výraz myšlenky!
Jako kdyby bylo účelem věty dát někomu vědět, jak nám je: jenomže ne v žaludku, nýbrž aby se tak řeklo, v našem myšlenkovém ústrojí.
s. 147
384. Pojmu ,bolest' jsi se naučil spolu s řečí.
s. 183
546. Mohl bych říci, že slova „Kéž by přece přišel!“ jsou takto prosycena mým přáním. A slova z nás mohou bezděčně vyrazit – jako nějaký výkřik. Slova může být zatěžko vyslovit: např. taková, kterými se člověk něčeho vzdává, nebo přiznává nějakou slabost. (Také slova jsou činy.)
s. 225
Lidské tělo je nejlepší obraz lidské duše.
s. 239
Problémem je toto: Výkřik, který nijak nelze označit jako popis, který je primitivnější něž každý popis, dělá nicméně tutéž službu jako nějaká popis duševního života.
Básně / Poèmes by Samuel Beckett
ó hudbo lhostejnosti
čas srdce oheň vzduch
písek ticha suť lásek
pohřbi už jejich hlasy
a ať už neslyším
ani své mlčení
JAK TO ŘÍCT
šílenství –
šílenství takhle –
takhle si –
jak to říct –
šílenství takhle si –
když –
když přece –
protože –
šílenství protože přece –
poněvadž –
šílenství poněvadž takhle –
to –
jak to říct –
toto –
tohle –
tohleto –
tohleto všechno –
šílenství protože to –
poněvadž –
šílenství poněvadž tohleto všechno přece –
takhle –
jak to říct –
myslet si –
mít tušení –
mít za to –
mít za to mít tušení –
šílenství takhle mít za to mít tušení –
něčeho –
jak to říct –
někde –
takhle mít za to mít tušení něčeho někde –
někde kde –
jak to říct –
tam –
tam někde –
daleko –
tam někde daleko –
úplně –
tam někde daleko něčeho úplně –
něčeho co –
jak to říct –
poněvadž tohle všechno –
šílenství takhle si myslet –
mít tušení –
mít za to –
mít za to mít tušení –
tam někde daleko něčeho úplně –
šílenství takhle mít za to mít tušení něčeho –
něčeho co –
jak to říct –
jak to říct
čas srdce oheň vzduch
písek ticha suť lásek
pohřbi už jejich hlasy
a ať už neslyším
ani své mlčení
JAK TO ŘÍCT
šílenství –
šílenství takhle –
takhle si –
jak to říct –
šílenství takhle si –
když –
když přece –
protože –
šílenství protože přece –
poněvadž –
šílenství poněvadž takhle –
to –
jak to říct –
toto –
tohle –
tohleto –
tohleto všechno –
šílenství protože to –
poněvadž –
šílenství poněvadž tohleto všechno přece –
takhle –
jak to říct –
myslet si –
mít tušení –
mít za to –
mít za to mít tušení –
šílenství takhle mít za to mít tušení –
něčeho –
jak to říct –
někde –
takhle mít za to mít tušení něčeho někde –
někde kde –
jak to říct –
tam –
tam někde –
daleko –
tam někde daleko –
úplně –
tam někde daleko něčeho úplně –
něčeho co –
jak to říct –
poněvadž tohle všechno –
šílenství takhle si myslet –
mít tušení –
mít za to –
mít za to mít tušení –
tam někde daleko něčeho úplně –
šílenství takhle mít za to mít tušení něčeho –
něčeho co –
jak to říct –
jak to říct
Mrtvý muž by Bianca Bellová
xy
Vzpomněla jsem si na babi, když jsme za ní s řevem přiběhli, že nám někdo dal pupendo nebo pěstí, když jsme si rozbili čelo, a ona vzala kapesník, naslinila ho, aby nám vyčistila špinavé tváře, a řekla, že když jsi úplně na dně, když si myslíš, že reješ obličejem v hlíně, tak máš v sobě pořád ještě půlku sil, tak se koukejte sebrat, holoto!
Vzpomněla jsem si na babi, když jsme za ní s řevem přiběhli, že nám někdo dal pupendo nebo pěstí, když jsme si rozbili čelo, a ona vzala kapesník, naslinila ho, aby nám vyčistila špinavé tváře, a řekla, že když jsi úplně na dně, když si myslíš, že reješ obličejem v hlíně, tak máš v sobě pořád ještě půlku sil, tak se koukejte sebrat, holoto!