Take a photo of a barcode or cover
bill369's reviews
310 reviews
Ianus tří tváří by Věra Linhartová
s. 9
Konečně jsou slova jednoduchá
ne nesložitá
ale jednoho ducha
s. 13
Uprostřed noci psa
náhle jal žal
(tak jako: jímati vězniti žalářovati želeti)
žalem pes jal se výti
psem žal pak vyl
s. 17
Stín nad vodou stín bílých bříz
pavoučích vláken jemná síť
stříbrná mříž
Síť nad vodou síť jemná mříž
stříbrný pavouk vlákna stín
co prýští z bříz
Lesk čirých vod břízami stmín
krajkoví hadů hebká příz
hořkosti hlín
Břízovím tmy zřít hadí stín
stříbrný lesk co prýští z vod
rybou být jmín
s. 69
Dnes už ovšem zdaleka tolik neopovrhuji moudrými radami, anebo i jen rozumným slovem, jako řekněme před desíti lety. Ale právě tehdy jsem přijala za svou jednu moudrou radu, jedinou, která (i když vlastně nebyla dána přímo mně) mi kdy byla k užitku: „Nemůžete-li psát, pište o tom, že (jak, proč) nemůžete psát.“
s. 89
Ticho – zmínila jsem se již o tom –má pro mne dnes jiný význam, než jen význam hluchého prostoru za zdí, přes niž nemohou slova proniknout. Ticho se mi stává – alespoň čas od času, za předpokladu přesného a přísného soustředění a záměrného sebeumlčení – zárodečným a bytovým prostorem, tedy prostorem, kde obývám a z něhož se rodí (podobně jako ze zrcadla či z upřeně pozorované bílé plochy vystupují tváře, nebo z dlouhé osamělosti či v poušti halucinace) přízraky a zvuky nevídané naléhavosti a nepochybné přítomnosti, o jejichž skutečnosti, ať už je jakéhokoli druhu, by bylo bezúčelné pochybovat, protože nejsem jejich počátkem. – Ovšemže jsou tato údobí disponibility k tichu jen krátká a vzácná; a ovšemže jsou nesmírné a tísnivé rozlohy hluchého mlčení. Ale krom z ticha ke mně nic nemluví.
Konečně jsou slova jednoduchá
ne nesložitá
ale jednoho ducha
s. 13
Uprostřed noci psa
náhle jal žal
(tak jako: jímati vězniti žalářovati želeti)
žalem pes jal se výti
psem žal pak vyl
s. 17
Stín nad vodou stín bílých bříz
pavoučích vláken jemná síť
stříbrná mříž
Síť nad vodou síť jemná mříž
stříbrný pavouk vlákna stín
co prýští z bříz
Lesk čirých vod břízami stmín
krajkoví hadů hebká příz
hořkosti hlín
Břízovím tmy zřít hadí stín
stříbrný lesk co prýští z vod
rybou být jmín
s. 69
Dnes už ovšem zdaleka tolik neopovrhuji moudrými radami, anebo i jen rozumným slovem, jako řekněme před desíti lety. Ale právě tehdy jsem přijala za svou jednu moudrou radu, jedinou, která (i když vlastně nebyla dána přímo mně) mi kdy byla k užitku: „Nemůžete-li psát, pište o tom, že (jak, proč) nemůžete psát.“
s. 89
Ticho – zmínila jsem se již o tom –má pro mne dnes jiný význam, než jen význam hluchého prostoru za zdí, přes niž nemohou slova proniknout. Ticho se mi stává – alespoň čas od času, za předpokladu přesného a přísného soustředění a záměrného sebeumlčení – zárodečným a bytovým prostorem, tedy prostorem, kde obývám a z něhož se rodí (podobně jako ze zrcadla či z upřeně pozorované bílé plochy vystupují tváře, nebo z dlouhé osamělosti či v poušti halucinace) přízraky a zvuky nevídané naléhavosti a nepochybné přítomnosti, o jejichž skutečnosti, ať už je jakéhokoli druhu, by bylo bezúčelné pochybovat, protože nejsem jejich počátkem. – Ovšemže jsou tato údobí disponibility k tichu jen krátká a vzácná; a ovšemže jsou nesmírné a tísnivé rozlohy hluchého mlčení. Ale krom z ticha ke mně nic nemluví.
Masožravé portréty/Portraits carnivores by Věra Linhartová
s. 15
Neboť byť znovu a znovu uvrhována do bahna, opovrhována, vysmívána, pomlouvána, nikdy si patrně nepřiznala, že je poražena. Nikdy toho hrdého ducha ani ve snu nenapadlo, že se mýlí.
s. 17
Měla si velmi za zlé, že se zamilovala do člověka, kterého pokládala za průměrné stvoření.
s. 59
Odvrátil oči a upřel je na neviditelný bod, kde vládlo ticho tak hluboké, že je mohl každým okamžikem uslyšet.
s. 69
Tak tohle je exil: to obrovské pozadí lhostejnosti a celá má zpřevracená a zároveň nezměněná existence.
Neboť byť znovu a znovu uvrhována do bahna, opovrhována, vysmívána, pomlouvána, nikdy si patrně nepřiznala, že je poražena. Nikdy toho hrdého ducha ani ve snu nenapadlo, že se mýlí.
s. 17
Měla si velmi za zlé, že se zamilovala do člověka, kterého pokládala za průměrné stvoření.
s. 59
Odvrátil oči a upřel je na neviditelný bod, kde vládlo ticho tak hluboké, že je mohl každým okamžikem uslyšet.
s. 69
Tak tohle je exil: to obrovské pozadí lhostejnosti a celá má zpřevracená a zároveň nezměněná existence.
Lístky by Bohumila Grögerová
5.0
s. 9
Adorno – Theodor W. Adorno
Selbstverständlich ist, daß nichts selbstverständlich ist.
(Je samozřejmé, že samozřejmé není nic.)
s. 10
Andělé – Judaismus
Andělé nemají klouby.
(Henoch si zachoval jisté lidské vlastnosti, např. má klouby.)
s. 13
Aristokracie – Fernando Pessoa
Aristokrat je ten, kdo nezapomíná, že nikdy není sám; proto také k aristokracii patří etiketa a protokol.
. – B. Grögerová
Nikdy nejsi sama: jsi divadlem pro oči andělů.
Asociace – Siegfried J. Schmidt
Kdo není vystaven teroru asociací?
s. 14
Báseň – Christopher Fry
Báseň je jazyk, jímž člověk zkoumá svůj vlastní úžas.
Baudelaire – Charles Baudelaire
Příliš časté podávání ruky kazí charakter.
s. 15
Bisexualita – B. Grögerová
Zenovým znakem je dvojbřitá sekyra, symbol sexuality.
Bolest – B. Grögerová
Bolest je prožitek, který spojuje lidské bytosti se zvířaty, ta jazyk nepoužívají. Oběti krutosti, trpící lidé, nemají proto v jazykovém vyjádření velké možnosti. – Jazyk, který oběti užívaly, dnes již nefunguje a ony trpí tolik, že nedokážou dát dohromady nová slova.
.
Bolest není lingvistická.
s. 22
Čiladze – Othar Čiladze: Půjdu za svým hněvem
V zemi, která je předem smířená se svým pádem, je každý hlas, který burcuje k bdělosti, hlasem blázna.
s. 24
Člověk – Marcel Proust
Náš včerejšek bude udiven naším zítřkem, neboť bytí duše je stálý růst, stálá změna.
s. 26
Domov – B. Grögerová
Mám-li se cítit doma, musím se převléct do domácího; nesnesu chodit doma v těch šatech a botách jako venku – to bych pak ztratila prožitek z toho být doma a prožitek být venku.
Jako děvče jsem měla šaty do školy, na svátek – do kostela a na doma. V patnácti k nim přibyly taneční. Striktně a posvátně jsem dodržovala jejich účel.
s. 32
Gombrowicz – B. Grögerová
Deníky: str. 141–144, str. 145, str, 159–160, str. 231–232
Výborně napsané!
Handke, Peter – Peter Handke
Es ist, als ob man sich bücken mußte, um weiterleben. (Jako by se člověk musel hrbit, aby mohl dál žít.)
.
Ohne Gepäck sein wollen, das Glück der freien Hände (Snaha být bez zavazadel, štěstí prázdných rukou.)
.
Die größte Widerstandswaffe: Geistesabwesenheit (Nejlepší zbraň odporu: duchanepřítomnost)
s. 33
Herodot – B. Grögerová
Nedělní vydání New York Times má 630 stran, prům. 3500 slov à strana, asi 2,2 milionů slov. U Herodota je 9 slov na řádku, 37 řádků na stránce, celkem 210 456 slov.
Herodot na svém díle pracoval celý život, procestoval velký kus tehdy známého světa, byl spřátelen se Sofoklem a předčítal na jedné z olympiád.
Nedělní vydání NY Times má 10x víc slov než celé zachované Herodotovo dílo, které znamenalo souhrn vědomostí o světě, souhrn Herodotova života a zkoumání, souhrn kultury celé jedné epochy. NY Times (nedělní) váží 2 kg, vychází 52x do roka v milionových nákladech (za Herodotova života by vyšly cca 3000x); dnes není jednotlivec schopen zvládnout písemné zprávy o světě stejně tak, jak za Herodota jednotlivec nebyl s to zvládnout svět jako takový.
Adorno – Theodor W. Adorno
Selbstverständlich ist, daß nichts selbstverständlich ist.
(Je samozřejmé, že samozřejmé není nic.)
s. 10
Andělé – Judaismus
Andělé nemají klouby.
(Henoch si zachoval jisté lidské vlastnosti, např. má klouby.)
s. 13
Aristokracie – Fernando Pessoa
Aristokrat je ten, kdo nezapomíná, že nikdy není sám; proto také k aristokracii patří etiketa a protokol.
. – B. Grögerová
Nikdy nejsi sama: jsi divadlem pro oči andělů.
Asociace – Siegfried J. Schmidt
Kdo není vystaven teroru asociací?
s. 14
Báseň – Christopher Fry
Báseň je jazyk, jímž člověk zkoumá svůj vlastní úžas.
Baudelaire – Charles Baudelaire
Příliš časté podávání ruky kazí charakter.
s. 15
Bisexualita – B. Grögerová
Zenovým znakem je dvojbřitá sekyra, symbol sexuality.
Bolest – B. Grögerová
Bolest je prožitek, který spojuje lidské bytosti se zvířaty, ta jazyk nepoužívají. Oběti krutosti, trpící lidé, nemají proto v jazykovém vyjádření velké možnosti. – Jazyk, který oběti užívaly, dnes již nefunguje a ony trpí tolik, že nedokážou dát dohromady nová slova.
.
Bolest není lingvistická.
s. 22
Čiladze – Othar Čiladze: Půjdu za svým hněvem
V zemi, která je předem smířená se svým pádem, je každý hlas, který burcuje k bdělosti, hlasem blázna.
s. 24
Člověk – Marcel Proust
Náš včerejšek bude udiven naším zítřkem, neboť bytí duše je stálý růst, stálá změna.
s. 26
Domov – B. Grögerová
Mám-li se cítit doma, musím se převléct do domácího; nesnesu chodit doma v těch šatech a botách jako venku – to bych pak ztratila prožitek z toho být doma a prožitek být venku.
Jako děvče jsem měla šaty do školy, na svátek – do kostela a na doma. V patnácti k nim přibyly taneční. Striktně a posvátně jsem dodržovala jejich účel.
s. 32
Gombrowicz – B. Grögerová
Deníky: str. 141–144, str. 145, str, 159–160, str. 231–232
Výborně napsané!
Handke, Peter – Peter Handke
Es ist, als ob man sich bücken mußte, um weiterleben. (Jako by se člověk musel hrbit, aby mohl dál žít.)
.
Ohne Gepäck sein wollen, das Glück der freien Hände (Snaha být bez zavazadel, štěstí prázdných rukou.)
.
Die größte Widerstandswaffe: Geistesabwesenheit (Nejlepší zbraň odporu: duchanepřítomnost)
s. 33
Herodot – B. Grögerová
Nedělní vydání New York Times má 630 stran, prům. 3500 slov à strana, asi 2,2 milionů slov. U Herodota je 9 slov na řádku, 37 řádků na stránce, celkem 210 456 slov.
Herodot na svém díle pracoval celý život, procestoval velký kus tehdy známého světa, byl spřátelen se Sofoklem a předčítal na jedné z olympiád.
Nedělní vydání NY Times má 10x víc slov než celé zachované Herodotovo dílo, které znamenalo souhrn vědomostí o světě, souhrn Herodotova života a zkoumání, souhrn kultury celé jedné epochy. NY Times (nedělní) váží 2 kg, vychází 52x do roka v milionových nákladech (za Herodotova života by vyšly cca 3000x); dnes není jednotlivec schopen zvládnout písemné zprávy o světě stejně tak, jak za Herodota jednotlivec nebyl s to zvládnout svět jako takový.
s. 34
Historie – Leszek Kołakowski
Historii se učíme nikoli proto, abychom věděli, jak si počínat a jak uspět, nýbrž proto, abychom poznali, kdo jsme.
s. 43
Jazyk – B. Grögerová
Jazyk jako médium lidského vědomí vždycky přispíval a působil na změny v něm. Možná si to dnes uvědomujeme víc než jindy.
s. 46
Klasicismus – John Middleton Murry
Katolicismus ztělesňuje princip nedotknutelné duchovní autority mimo jednotlivce; to je také princip klasicismu v literatuře.
s. 47
Kultura – Alfred North Whitehead
Osobní kultura je myšlenková aktivita a vnímavost ke kráse a lidskému cítění. Zlomky informací nemají s tím nic společného. Pouze povšechně informovaný člověk je nejneužitečnější otrava na zemi. Co má být naším cílem, je člověk, který má jako osobní kulturu, tak odbornou znalost v určité oblasti.
Kultura – Thomas Stearns Eliot
Autarkie v kultuře neplatí jako obecný zákon. Kultura určité země má naději na přežití jedině tehdy, neuzavře-li se před kulturou jiných zemí. Jestliže se však separace jednotlivých národních kultur v rámci Evropy jeví jako nebezpečí, pak stejným nebezpečím by bylo i sjednocení vedoucí k jednotvárnosti. Rozrůzněnost je stejně důležitá jako jednota.
s. 50
Literatura – B. Grögerová
Úkolem literatury je říci to, co jazyk říci nedovede, ale o čem píšící předpokládá, že to má být schopen říci. Musí do jazyka vnést idiom, který tento jazyk dosud neznal, prodloužit linii tělesnosti v linii literárního výrazu.
s. 53–4
Miller, Henry– Herny Miller
Ich habe große Ehrfurcht von dem Wort, weil dahinter etwas steckt, das ich Magie nenne. – Übrigens können Worte eine Handlung, einen Gedanken nach sich ziehen anstatt umgekehrt. (Cítím velkou úctu ke slovu, protože se za ním skrývá cosi, co nazývám magie. – Slova ostatně za sebou mohou přitáhnout nějaké jednání, nějakou myšlenku, nikoli naopak.)
.
Ich schreibe, das ist das Wichtige. Nicht was ich, sondern daß ich geschrieben habe. Weil das mein Leben ist, zu schreiben. Am wichtigsten ist der Akt selbst. – Habe ich aufgedeckt, was in mir war? Darum geht es. Und natürlich weiß ich nicht, was in mir ist. (Píšu, a to je důležité. Nikoli co, ale to, že jsem psal. Protože psát je můj život. Nejdůležitější je akt sám. – Odkryl jsem, co ve mně bylo? O to jde. A přirozeně nevím, co ve mně je.)
.
Ich sehe den Künstler als einen Menschen, der die Dinge nur neu ordent. Arthur Rimbaud sagt: „Kein Mensch hat jemals etwas erschaffen.“ Der Mensch ist kein Schöpfer. Er stellt die Dinge nur um, ordnet sie neu, mehr nicht. (Umělec je pro mě člověk, který věci pouze nově pořádá. Arthur Rimbaud říká: „Žádný člověk nikdy nic nestvořil.“ Věci jen předělává, nově je pořádá, víc nic.)
.
Kein Mensch brächte ein Wort zu Papier, wenn er den Mut hätte, seiner Überzeugung entsprechend zu leben. – Bücher sind tote menschliche Hanglungen,“ sagte Balzac. (Nikdo by nesvěřil papíru jediné slovo, kdyby měl odvahu žít ve shodě se svým přesvědčením. – „Knihy jsou mrtvé lidské činy,“ řekl Balzac.)
.
Warum ich die Chinesen und ihre Weisheit liebe? Weil das Denken und die schöpferische Arbeit für sie ein Spiel ist. (Proč miluji Číňany a jejich moudrost? Protože myšlení a tvůrčí práce pro ně představuje hru.)
s. 58
Nemoc – B. Grögerová
Nemoc otevírá bránu do skutečnosti, jež zůstává uzavřena zdravému pohledu.
s. 59
Novák, Ladislav – Ladislav Novák
Nehlásám návrat do dávných časů, jen této příliš uspěchané, přímočaré a pravoúhlé době chci připomenout půvaby křivky…
Novověk – B. Grögerová
Novověkou zaměřenost lidského života nejlépe vystihuje slovo „mít“… Snaha „mít“ neznamená nic jiného než snahu ovládnout vnější svět, který se zároveň stal téměř výlučným předmětem lidského zájmu. Podobný rys bychom ve středověku hledali marně. Středověk se spíše snažil „být“ – pečoval o duši a její spásu, čili jinak řečeno, lidem ve středověku nešlo o ovládnutí světa, nýbrž o náboženskou jistotu, o metafyzické myšlení.
s. 61
Peníze – B. Grögerová
S penězi není tak dobře,
jako je bez nich zle.
s. 62
Picasso – Pablo Picasso
Dílo, které člověk tvoří, není nic jiného než forma deníku.
s. 63
Práce – B. Grögerová
Když pracuji, to znamená, dělám to, co chci, co musím, co je víc než má povinnost, pak mne to velice chrání před nebezpečnými depresemi a propady do splínů, nejistot a kolísání.
Pravda – B. Grögerová
Jeden lotr mi řekl, že pravda řecky znamená „mrija“. (Mrija – ukrajinské slovo znační značí sen, výmysl, fantazie.)
s. 74
Text – B. Grögerová
Struktura textu se má podobat struktuře děje, jejž text popisuje.
Text – Siegfried J. Schmidt
Gefragt, welche Texte ich schreiben möchte, würde ich antworten: Texte, die aus lauter ersten Sätzen bestehen. (Na otázku, jaké texty bych chtěl psát, bych odpověděl: texty, které se skládají ze samých prvních vět.)
Tibetský buddhismus – B. Grögerová
Tibetský mnich musí vidět sám sebe jako „ohromnou svítící kostru, z níž šlehají tak velké plameny, že zaplní prázdnotu veškerenstva“.
s. 76
Umění Balijců – B. Grögerová
Obyvatelé Bali říkají: „Nemáme žádné umění. Vše, co děláme, děláme nejlíp, jak dovedeme.“
s. 77
Umění 70. let –B. Grögerová
Výtvarná aktivita umění 70. let spočívá v těchto směrech: abstraktní lyrismus (École de Paris), nový realismus (postdadaismus, realita městská a všedního dne), nová figurace (Salon mladého malířství, narativní figurace), Fluxus (umění na hraně života), následně a souběžně na konci 60. let: nová abstrakce (Supports / Surfaces a Minimal Art), art pauvre, body art (tělesné umění), koncepční umění (umění ideje, umění jako zamyšlení nad uměním), poštovní umění (umění formou korespondence), narativní umění (text spolu s obrazem) a hyperrealismus.
s. 78
Uroboros – B. Grögerová
Had zakousnutý do vlastního ocasu.
s. 81
Vliv – J. W. Goethe
Vliv nic netvoří, jenom probouzí.
s. 82
Werte – B. Grögerová
Werte gegen Werte?
Worte gegen Worte! (Významy proti významům? – Kdepak! – Slova proti slovům!)
s. 84
Žena – B. Grögerová
Žena je bránou k magickému světu. Ženy jsou zdrojem duší. V nich ustavičně dále působí proces tvoření.
s. 85
Životní perspektivy – B. Grögerová
Člověk se musí celý život snažit zvětšit si úhel životní perspektivy.
s. 88
Metafory, jichž B. Grögerová užívá, když zde mluví o své práci, zdůrazňují nejprve racionální a konstruktivní charakter tvůrčích procesů: „Pro mne je psaní jako stavění domů. Dům předpokládá plán. I moje psaní vyžaduje konstrukci, přehlednou a doslova průhlednou. Teprve při psaní ji obalím masem slov, takže surový půdorys není nápadný. Hotový text si však na něj uchovává vzpomínku. Čím zřetelnější, tím lepší. Konstrukce, tedy myšlenka a směr textu, není pochopitelně libovolná. Je dvojčetem tématu, někdy je s tématem totožná.“
Historie – Leszek Kołakowski
Historii se učíme nikoli proto, abychom věděli, jak si počínat a jak uspět, nýbrž proto, abychom poznali, kdo jsme.
s. 43
Jazyk – B. Grögerová
Jazyk jako médium lidského vědomí vždycky přispíval a působil na změny v něm. Možná si to dnes uvědomujeme víc než jindy.
s. 46
Klasicismus – John Middleton Murry
Katolicismus ztělesňuje princip nedotknutelné duchovní autority mimo jednotlivce; to je také princip klasicismu v literatuře.
s. 47
Kultura – Alfred North Whitehead
Osobní kultura je myšlenková aktivita a vnímavost ke kráse a lidskému cítění. Zlomky informací nemají s tím nic společného. Pouze povšechně informovaný člověk je nejneužitečnější otrava na zemi. Co má být naším cílem, je člověk, který má jako osobní kulturu, tak odbornou znalost v určité oblasti.
Kultura – Thomas Stearns Eliot
Autarkie v kultuře neplatí jako obecný zákon. Kultura určité země má naději na přežití jedině tehdy, neuzavře-li se před kulturou jiných zemí. Jestliže se však separace jednotlivých národních kultur v rámci Evropy jeví jako nebezpečí, pak stejným nebezpečím by bylo i sjednocení vedoucí k jednotvárnosti. Rozrůzněnost je stejně důležitá jako jednota.
s. 50
Literatura – B. Grögerová
Úkolem literatury je říci to, co jazyk říci nedovede, ale o čem píšící předpokládá, že to má být schopen říci. Musí do jazyka vnést idiom, který tento jazyk dosud neznal, prodloužit linii tělesnosti v linii literárního výrazu.
s. 53–4
Miller, Henry– Herny Miller
Ich habe große Ehrfurcht von dem Wort, weil dahinter etwas steckt, das ich Magie nenne. – Übrigens können Worte eine Handlung, einen Gedanken nach sich ziehen anstatt umgekehrt. (Cítím velkou úctu ke slovu, protože se za ním skrývá cosi, co nazývám magie. – Slova ostatně za sebou mohou přitáhnout nějaké jednání, nějakou myšlenku, nikoli naopak.)
.
Ich schreibe, das ist das Wichtige. Nicht was ich, sondern daß ich geschrieben habe. Weil das mein Leben ist, zu schreiben. Am wichtigsten ist der Akt selbst. – Habe ich aufgedeckt, was in mir war? Darum geht es. Und natürlich weiß ich nicht, was in mir ist. (Píšu, a to je důležité. Nikoli co, ale to, že jsem psal. Protože psát je můj život. Nejdůležitější je akt sám. – Odkryl jsem, co ve mně bylo? O to jde. A přirozeně nevím, co ve mně je.)
.
Ich sehe den Künstler als einen Menschen, der die Dinge nur neu ordent. Arthur Rimbaud sagt: „Kein Mensch hat jemals etwas erschaffen.“ Der Mensch ist kein Schöpfer. Er stellt die Dinge nur um, ordnet sie neu, mehr nicht. (Umělec je pro mě člověk, který věci pouze nově pořádá. Arthur Rimbaud říká: „Žádný člověk nikdy nic nestvořil.“ Věci jen předělává, nově je pořádá, víc nic.)
.
Kein Mensch brächte ein Wort zu Papier, wenn er den Mut hätte, seiner Überzeugung entsprechend zu leben. – Bücher sind tote menschliche Hanglungen,“ sagte Balzac. (Nikdo by nesvěřil papíru jediné slovo, kdyby měl odvahu žít ve shodě se svým přesvědčením. – „Knihy jsou mrtvé lidské činy,“ řekl Balzac.)
.
Warum ich die Chinesen und ihre Weisheit liebe? Weil das Denken und die schöpferische Arbeit für sie ein Spiel ist. (Proč miluji Číňany a jejich moudrost? Protože myšlení a tvůrčí práce pro ně představuje hru.)
s. 58
Nemoc – B. Grögerová
Nemoc otevírá bránu do skutečnosti, jež zůstává uzavřena zdravému pohledu.
s. 59
Novák, Ladislav – Ladislav Novák
Nehlásám návrat do dávných časů, jen této příliš uspěchané, přímočaré a pravoúhlé době chci připomenout půvaby křivky…
Novověk – B. Grögerová
Novověkou zaměřenost lidského života nejlépe vystihuje slovo „mít“… Snaha „mít“ neznamená nic jiného než snahu ovládnout vnější svět, který se zároveň stal téměř výlučným předmětem lidského zájmu. Podobný rys bychom ve středověku hledali marně. Středověk se spíše snažil „být“ – pečoval o duši a její spásu, čili jinak řečeno, lidem ve středověku nešlo o ovládnutí světa, nýbrž o náboženskou jistotu, o metafyzické myšlení.
s. 61
Peníze – B. Grögerová
S penězi není tak dobře,
jako je bez nich zle.
s. 62
Picasso – Pablo Picasso
Dílo, které člověk tvoří, není nic jiného než forma deníku.
s. 63
Práce – B. Grögerová
Když pracuji, to znamená, dělám to, co chci, co musím, co je víc než má povinnost, pak mne to velice chrání před nebezpečnými depresemi a propady do splínů, nejistot a kolísání.
Pravda – B. Grögerová
Jeden lotr mi řekl, že pravda řecky znamená „mrija“. (Mrija – ukrajinské slovo znační značí sen, výmysl, fantazie.)
s. 74
Text – B. Grögerová
Struktura textu se má podobat struktuře děje, jejž text popisuje.
Text – Siegfried J. Schmidt
Gefragt, welche Texte ich schreiben möchte, würde ich antworten: Texte, die aus lauter ersten Sätzen bestehen. (Na otázku, jaké texty bych chtěl psát, bych odpověděl: texty, které se skládají ze samých prvních vět.)
Tibetský buddhismus – B. Grögerová
Tibetský mnich musí vidět sám sebe jako „ohromnou svítící kostru, z níž šlehají tak velké plameny, že zaplní prázdnotu veškerenstva“.
s. 76
Umění Balijců – B. Grögerová
Obyvatelé Bali říkají: „Nemáme žádné umění. Vše, co děláme, děláme nejlíp, jak dovedeme.“
s. 77
Umění 70. let –B. Grögerová
Výtvarná aktivita umění 70. let spočívá v těchto směrech: abstraktní lyrismus (École de Paris), nový realismus (postdadaismus, realita městská a všedního dne), nová figurace (Salon mladého malířství, narativní figurace), Fluxus (umění na hraně života), následně a souběžně na konci 60. let: nová abstrakce (Supports / Surfaces a Minimal Art), art pauvre, body art (tělesné umění), koncepční umění (umění ideje, umění jako zamyšlení nad uměním), poštovní umění (umění formou korespondence), narativní umění (text spolu s obrazem) a hyperrealismus.
s. 78
Uroboros – B. Grögerová
Had zakousnutý do vlastního ocasu.
s. 81
Vliv – J. W. Goethe
Vliv nic netvoří, jenom probouzí.
s. 82
Werte – B. Grögerová
Werte gegen Werte?
Worte gegen Worte! (Významy proti významům? – Kdepak! – Slova proti slovům!)
s. 84
Žena – B. Grögerová
Žena je bránou k magickému světu. Ženy jsou zdrojem duší. V nich ustavičně dále působí proces tvoření.
s. 85
Životní perspektivy – B. Grögerová
Člověk se musí celý život snažit zvětšit si úhel životní perspektivy.
s. 88
Metafory, jichž B. Grögerová užívá, když zde mluví o své práci, zdůrazňují nejprve racionální a konstruktivní charakter tvůrčích procesů: „Pro mne je psaní jako stavění domů. Dům předpokládá plán. I moje psaní vyžaduje konstrukci, přehlednou a doslova průhlednou. Teprve při psaní ji obalím masem slov, takže surový půdorys není nápadný. Hotový text si však na něj uchovává vzpomínku. Čím zřetelnější, tím lepší. Konstrukce, tedy myšlenka a směr textu, není pochopitelně libovolná. Je dvojčetem tématu, někdy je s tématem totožná.“
Kůže by Jevgenija Igorevna Nekrasova
5.0
s. 7
Moje kůže je ruská. Středoruská. Je bílá, bledá a z nedostatku vitamínu D má namodralý odstín. Na náhodnou nebo záměrnou ránu je připravená reagovat rychle a na dlouho fialovo-žlutou modřinou. Po štípnutí komáří samičky může rudě naběhnout. Moje kůže bývá kluzká od mastnoty, kterou vylučuje. V jejích širokých pórech rychle zrají hnisavé pupínky a rostou tlusté černé chlupy. Často mě svědí a já se v ní svíjím a zmítám. Vnímám ji jako zvláštní živý pytel, ve kterém vězím a přebývám jako mládě, jež se nedokáže osamostatnit.
s. 41
Práce na poli byla těžší než v domě, ale tam jako by pracující měli svůj kousek života: kousek půdy, dům, dvůr, zvířata. A za sousedy měli ostatní pracující ze vsi. Vlastní duše patřila jim. Kdežto ve městě nic z toho člověku nezbývalo, a dokonce i duše plně přecházely do vlastnictví pánů.
s. 106–8
Víš, Nino, moje kůže je ruská,
je pokrytá medvědí srstí jakoby,
spermatem a levnou kosmetikou jakoby,
prachem z neregistrovaných zbraní jakoby,
ropou jakoby,
krví jakoby,
vězeňským tetováním jakoby,
napodobeninami pravých briliantů jakoby,
Novičokem a vodkou jakoby.
Ach ty, kůže moje, kůže,
kůže ruská moje,
kůže ruská, kůže bez lesku,
posetá pupínky stereotypů.
Víš, Nino,
moji prapraprarodičové byli otroky,
může se přetrhnout, abych nebyla jako oni,
chodím pracovat do kanceláře,
čas si krátím na koncertech a na houbách,
studuju už druhou nebo třetí vysokou,
poslouchám, dívám se a čtu jenom anglicky,
splácím hypotéku,
to je základní, mně dostupná forma otroctví,
pracuju z domova,
ale stejně splácím hypotéku,
často obědvám v kavárně, kde mají kapučíno a jídelní lístek
napsaný bílou křídou
na černých tabulích.
Ach ty, kůže moje, kůže,
kůže ruská moje,
kůže ruská, kůže bez lesku,
zasypaná hlínou
ještě před mým narozením.
Víš, Nino, moje kůže je ruská,
je to deka sešitá z ústřižků – z ruské vlajky,
zaprášeného vaťáku, vaflového ručníku,
mé školní uniformy,
uniformy ozbrojenců a vojáků,
fádní Putinovy kravaty,
oblečení, ve kterém chodí rodiče na chatě,
mých prvních džínů z americké humanitární pomoci,
sak sovětských šachistů,
bílých županů ruských oligarchů,
krátkých sukní ruských žen, které v devadesátých a nultých letech odjely do ciziny,
světlých culíků ruských tenistek,
kožených bund postsovětských banditů,
stránek ruské a západní propagandy –,
deka ušitá politiky, novináři a scenáristy Netflixu (a dalších skvělých seriálových produkcí).
Ach ty, kůže moje, kůže,
kůže ruská moje,
kůže ruská, kůže bez lesku,
vůbec to není kůže,
ale jen obal, který jsem si na sebe nenatáhla.
Vylézám z něj,
není mi zima,
nic mě nebolí
nemám strach.
Zato teď vidíte
moji opravdovou kůži.
s. 141
Jejich Jih skřípe v zubech – kostmi a cukrem. Ten Jih si oblíbily mouchy. A podnikatelé. To jsou páni. Jejich domy jsou velké, dřevěné a bílé, i sloupy jsou dřevěné a bílé. Lidé uvnitř jsou rovněž bílí. Ale mimo dům jsou lidé černí a tmavě nebo světle hnědí jako cukr. Všechno jsou to lidé pracující s cukrem. Ale existuje „tam“. Tam je sever, ale není to tak docela Sever. Je to Jiho-Sever. Bývá tam jižně i severně. Je tam léto i zima. Veškeré bohatství rovněž vyrůstá z půdy. Od polí se očekává obilí. Pole patří pánům. Na polích pracují pracující. Pracující rovněž patří pánům. Jsou připoutáni k půdě a skrze půdu k pánovi. Obilí je to hlavní v žaludcích pracujících. Těla pracujících. Těla pracujících jsou maso, které vyrostlo z obilí.
s. 141–5
VÝRBORNÁ PASÁŽ, VE KTERÉ SI MĚNÍ KŮŽE
s. 254–5
Hope v Domnině kůži přemýšlela o tom, že všechny ženy od dětství žijí v krvi, potom se seznamují se špínou mužského těla, opakovaně ji přijímají, pěstují ve svém nitru samostatná těla s kostmi, masem, svaly v kůži, v mukách ze sebe tlačí hotové lidi, znovu do svého narušeného těla opakovaně vpouštějí muže, znovu ve svém nitru nechávají vyrůstat lidi, ve strašlivé bolesti je odevzdávají světu – a tak se to opakuje. Nehledě na to ženy předstírají slabost, nepřipravenost na tělesnou pravdu a hrůzu, která je věčně doprovází.
Moje kůže je ruská. Středoruská. Je bílá, bledá a z nedostatku vitamínu D má namodralý odstín. Na náhodnou nebo záměrnou ránu je připravená reagovat rychle a na dlouho fialovo-žlutou modřinou. Po štípnutí komáří samičky může rudě naběhnout. Moje kůže bývá kluzká od mastnoty, kterou vylučuje. V jejích širokých pórech rychle zrají hnisavé pupínky a rostou tlusté černé chlupy. Často mě svědí a já se v ní svíjím a zmítám. Vnímám ji jako zvláštní živý pytel, ve kterém vězím a přebývám jako mládě, jež se nedokáže osamostatnit.
s. 41
Práce na poli byla těžší než v domě, ale tam jako by pracující měli svůj kousek života: kousek půdy, dům, dvůr, zvířata. A za sousedy měli ostatní pracující ze vsi. Vlastní duše patřila jim. Kdežto ve městě nic z toho člověku nezbývalo, a dokonce i duše plně přecházely do vlastnictví pánů.
s. 106–8
Víš, Nino, moje kůže je ruská,
je pokrytá medvědí srstí jakoby,
spermatem a levnou kosmetikou jakoby,
prachem z neregistrovaných zbraní jakoby,
ropou jakoby,
krví jakoby,
vězeňským tetováním jakoby,
napodobeninami pravých briliantů jakoby,
Novičokem a vodkou jakoby.
Ach ty, kůže moje, kůže,
kůže ruská moje,
kůže ruská, kůže bez lesku,
posetá pupínky stereotypů.
Víš, Nino,
moji prapraprarodičové byli otroky,
může se přetrhnout, abych nebyla jako oni,
chodím pracovat do kanceláře,
čas si krátím na koncertech a na houbách,
studuju už druhou nebo třetí vysokou,
poslouchám, dívám se a čtu jenom anglicky,
splácím hypotéku,
to je základní, mně dostupná forma otroctví,
pracuju z domova,
ale stejně splácím hypotéku,
často obědvám v kavárně, kde mají kapučíno a jídelní lístek
napsaný bílou křídou
na černých tabulích.
Ach ty, kůže moje, kůže,
kůže ruská moje,
kůže ruská, kůže bez lesku,
zasypaná hlínou
ještě před mým narozením.
Víš, Nino, moje kůže je ruská,
je to deka sešitá z ústřižků – z ruské vlajky,
zaprášeného vaťáku, vaflového ručníku,
mé školní uniformy,
uniformy ozbrojenců a vojáků,
fádní Putinovy kravaty,
oblečení, ve kterém chodí rodiče na chatě,
mých prvních džínů z americké humanitární pomoci,
sak sovětských šachistů,
bílých županů ruských oligarchů,
krátkých sukní ruských žen, které v devadesátých a nultých letech odjely do ciziny,
světlých culíků ruských tenistek,
kožených bund postsovětských banditů,
stránek ruské a západní propagandy –,
deka ušitá politiky, novináři a scenáristy Netflixu (a dalších skvělých seriálových produkcí).
Ach ty, kůže moje, kůže,
kůže ruská moje,
kůže ruská, kůže bez lesku,
vůbec to není kůže,
ale jen obal, který jsem si na sebe nenatáhla.
Vylézám z něj,
není mi zima,
nic mě nebolí
nemám strach.
Zato teď vidíte
moji opravdovou kůži.
s. 141
Jejich Jih skřípe v zubech – kostmi a cukrem. Ten Jih si oblíbily mouchy. A podnikatelé. To jsou páni. Jejich domy jsou velké, dřevěné a bílé, i sloupy jsou dřevěné a bílé. Lidé uvnitř jsou rovněž bílí. Ale mimo dům jsou lidé černí a tmavě nebo světle hnědí jako cukr. Všechno jsou to lidé pracující s cukrem. Ale existuje „tam“. Tam je sever, ale není to tak docela Sever. Je to Jiho-Sever. Bývá tam jižně i severně. Je tam léto i zima. Veškeré bohatství rovněž vyrůstá z půdy. Od polí se očekává obilí. Pole patří pánům. Na polích pracují pracující. Pracující rovněž patří pánům. Jsou připoutáni k půdě a skrze půdu k pánovi. Obilí je to hlavní v žaludcích pracujících. Těla pracujících. Těla pracujících jsou maso, které vyrostlo z obilí.
s. 141–5
VÝRBORNÁ PASÁŽ, VE KTERÉ SI MĚNÍ KŮŽE
s. 254–5
Hope v Domnině kůži přemýšlela o tom, že všechny ženy od dětství žijí v krvi, potom se seznamují se špínou mužského těla, opakovaně ji přijímají, pěstují ve svém nitru samostatná těla s kostmi, masem, svaly v kůži, v mukách ze sebe tlačí hotové lidi, znovu do svého narušeného těla opakovaně vpouštějí muže, znovu ve svém nitru nechávají vyrůstat lidi, ve strašlivé bolesti je odevzdávají světu – a tak se to opakuje. Nehledě na to ženy předstírají slabost, nepřipravenost na tělesnou pravdu a hrůzu, která je věčně doprovází.
Jak ulovit malou štiku by Juhani Karila
s. 27
Mezi komáry se vmísily i různé druhy ovádů. Bzikavky slepoočky s oslnivě zelenýma očima byly rychlé, hbité a nehlučné, a kolem nich kroužil ještě ovád hovězí. Ty hnědý svině s křidýlky. Zkusmo na Elině přistávali a ohledávali košili, kalhoty i kšiltovku, pátrali po kousku holé kůže. U lemu čepice se jí zabořili do vlasů, rozřízli kůži na hlavě a začali hodovat. Sváděli lítý boj o místo na pažích a zápěstích. V ústním ústrojí měli chitinové kudly, kterými ťali do pokožky, a jakmile vytryskla krev, vrazili do rány svou hlavu. Byli jako ďábelské švýcarské nožíky, v ústech totiž ukrývali i lžíci, s jejíž pomocí krev chlemtali. Chlupaté tmavé zadečky tepaly, plnily se krví a zakulacovaly se, a když bylo dokonáno, ovádi těžkopádně odlétali na nějaké místo vhodné k nakladení vajíček, třeba do trávy u vody, která byla ve zdejším terénu vždycky po ruce.
Mezi komáry se vmísily i různé druhy ovádů. Bzikavky slepoočky s oslnivě zelenýma očima byly rychlé, hbité a nehlučné, a kolem nich kroužil ještě ovád hovězí. Ty hnědý svině s křidýlky. Zkusmo na Elině přistávali a ohledávali košili, kalhoty i kšiltovku, pátrali po kousku holé kůže. U lemu čepice se jí zabořili do vlasů, rozřízli kůži na hlavě a začali hodovat. Sváděli lítý boj o místo na pažích a zápěstích. V ústním ústrojí měli chitinové kudly, kterými ťali do pokožky, a jakmile vytryskla krev, vrazili do rány svou hlavu. Byli jako ďábelské švýcarské nožíky, v ústech totiž ukrývali i lžíci, s jejíž pomocí krev chlemtali. Chlupaté tmavé zadečky tepaly, plnily se krví a zakulacovaly se, a když bylo dokonáno, ovádi těžkopádně odlétali na nějaké místo vhodné k nakladení vajíček, třeba do trávy u vody, která byla ve zdejším terénu vždycky po ruce.
Srnka by Magda Szabó
s. 10
Tatínka by jistě měl rád. Neřekla jsem ti o něm nic jenom proto, že nikdy nikomu nic neříkám, když se tomu mohu vyhnout – tobě stejně jako všem ostatním. Když jsem byla malá, musela jsem tak dlouho poslouchat, že později jsem se už nenaučila mluvit.
s. 162
[…] a vzpomínka se během let v člověku rozšíří jako rakovina.
Tatínka by jistě měl rád. Neřekla jsem ti o něm nic jenom proto, že nikdy nikomu nic neříkám, když se tomu mohu vyhnout – tobě stejně jako všem ostatním. Když jsem byla malá, musela jsem tak dlouho poslouchat, že později jsem se už nenaučila mluvit.
s. 162
[…] a vzpomínka se během let v člověku rozšíří jako rakovina.
Ve jménu Otce (i Syna) by Immanuel Mifsud
s 28
Tvé ruce voní motorovým olejem a střelným prachem. Tvé ruce nemají strach a neváhají, ničeho se neštítí. Tvé ruce čekají na den, kdy se zbarví krví. A když se poprvé dotknou pušky, když ji poprvé pevně stisknou, když ji obtočí a obemknou prsty, je to, jako by si oddechly, jako kdyby se konečně dostaly tam, kde mají být. Oddechne si i zbytek tvého těla, zakukleného v uniformě barvy pouštních bouří. Čekáš na správný okamžik. Zvedneš pušku a zamíříš. Zcela tiše. Naprosto klidně, vše máš pod kontrolou. Stiskneš poušť a zpětný náraz letící kulky ti drtí hruď. Záchvěvy výstřelu tě nutí ucuknout, puška tě téměř odhazuje zpět. Ale ty stojíš pevně, silný a šlachovitý, a žíly ti zevnitř olizují ohnivé jazyky. Zůstaneš na svém místě a přebiješ právě včas na to, abys stihl přimhouřit oči, na rozkaz zamířit a… PAL! A ty pálíš.
s. 67
Jen se dál dívej na moře, zatímco já dám odpočinout zkroucené páteři. Jen se dál dívej do dálky a nepouštěj ten kbelíček, protože, podívej, zase se k nám valí vlny a do toho kbelíčku by se ti vešlo celé moře. Běž se projít po pláži s modrým mořem v kbelíčku a sbírej škeble a písek. Všechno házej do kbelíčku. Mrtvé medúzy nech ležet, odpadky ti jsou k ničemu. A až sebereš všechen písek, vydej se podél silnice a vyvrať z kořenů každý strom, který tam uvidíš, a všechny je napěchuj, jeden po druhém, do svého kbelíčku. Pokračuj dál. A až dojdeš na konec cesty, zastav se, posaď se a odpočiň si.
Než tam dojdeš, vyjde nové slunce. Vlk se nejspíše ztratí mezi stromy a ztěžklým sněhem. A Buclík si postaví domeček z cihel, který vydrží nápor větru; nastěhuje se do něj, vyroste a zemře. Posaď se a zavři oči, a jestli ti z nich začnou kanout slzy, nech vítr, ať ti je osuší. A uslyšíš-li hudbu, zpívej s ní.
s. 76
Biskuttin
Malá sladká sušenka tradičně podávaná na svatbách a při křtech. Obrat jiekol il-biskuttin („jíst biskuttin“) se občas idiomaticky používá pro vyjádření blížící se svatby nebo narození dítěte.
Tvé ruce voní motorovým olejem a střelným prachem. Tvé ruce nemají strach a neváhají, ničeho se neštítí. Tvé ruce čekají na den, kdy se zbarví krví. A když se poprvé dotknou pušky, když ji poprvé pevně stisknou, když ji obtočí a obemknou prsty, je to, jako by si oddechly, jako kdyby se konečně dostaly tam, kde mají být. Oddechne si i zbytek tvého těla, zakukleného v uniformě barvy pouštních bouří. Čekáš na správný okamžik. Zvedneš pušku a zamíříš. Zcela tiše. Naprosto klidně, vše máš pod kontrolou. Stiskneš poušť a zpětný náraz letící kulky ti drtí hruď. Záchvěvy výstřelu tě nutí ucuknout, puška tě téměř odhazuje zpět. Ale ty stojíš pevně, silný a šlachovitý, a žíly ti zevnitř olizují ohnivé jazyky. Zůstaneš na svém místě a přebiješ právě včas na to, abys stihl přimhouřit oči, na rozkaz zamířit a… PAL! A ty pálíš.
s. 67
Jen se dál dívej na moře, zatímco já dám odpočinout zkroucené páteři. Jen se dál dívej do dálky a nepouštěj ten kbelíček, protože, podívej, zase se k nám valí vlny a do toho kbelíčku by se ti vešlo celé moře. Běž se projít po pláži s modrým mořem v kbelíčku a sbírej škeble a písek. Všechno házej do kbelíčku. Mrtvé medúzy nech ležet, odpadky ti jsou k ničemu. A až sebereš všechen písek, vydej se podél silnice a vyvrať z kořenů každý strom, který tam uvidíš, a všechny je napěchuj, jeden po druhém, do svého kbelíčku. Pokračuj dál. A až dojdeš na konec cesty, zastav se, posaď se a odpočiň si.
Než tam dojdeš, vyjde nové slunce. Vlk se nejspíše ztratí mezi stromy a ztěžklým sněhem. A Buclík si postaví domeček z cihel, který vydrží nápor větru; nastěhuje se do něj, vyroste a zemře. Posaď se a zavři oči, a jestli ti z nich začnou kanout slzy, nech vítr, ať ti je osuší. A uslyšíš-li hudbu, zpívej s ní.
s. 76
Biskuttin
Malá sladká sušenka tradičně podávaná na svatbách a při křtech. Obrat jiekol il-biskuttin („jíst biskuttin“) se občas idiomaticky používá pro vyjádření blížící se svatby nebo narození dítěte.
Za slovem by Barbora Toman Tylová, Bohumila Grögerová
5.0
Bylo těžké něco vybrat. Silný rozhovor se silnou osobnosti…
s. 70
Jak jste se poznala s Adrienou Šimotovou?
To je už velmi dávno! Myslím, že prvně jsem ji viděla na její výstavě v Mánesu, kde mne objala a řekla mi, to jsme si ještě vykaly: „Vy jste sestra mého srdce.“ Já měla takovou radost! To nikdy nemohu zapomenout! Od té doby jsme se stále sbližovaly a nyní se vídáme jako nejbližší.
Ještě do toho musím také vplést Danielu Hodrovou. Daniela u předposlední Adrieniny výstavy, kde byli jakoby schoulení lidé, napsala na to téma esej „Chvála schoulení“ a od té doby se velice začala teoreticky věnovat Adrieninu výtvarnému projevu. A všechny jsme se velmi sblížily.
s. 79
Vím, že máte velmi ráda vesmír. Co Vás na něm tak přitahuje?
To, že o tom musím stále znovu a znovu přemýšlet a nikdy se k ničemu nedoberu. Baví mne, jak je ten prostor nekonečný, že se stále rozšiřuje, a tak i má nevědomost je stále hlubší a hlubší. To je velmi zvláštní pocit. Člověk myslím nejčastěji dumá nad tím, co mu je nedosažitelné. Něco, co je jednoduché, co na tom navymýšlíte? Takto jdete stále hlouběji a hlouběji a dno nikde. A to je nádherné!
Musíme brát vážně každý sám sebe a svůj osud, domýšlet. Jde o to, přesáhnout sebe sama. Proč vlastně lidé touží po vzdělání? Proč má člověk potřebu naučit se fotografovat, malovat, psát a psát dobře?
Někdy mám strach, že se už moc nečte. Je to slyšet z různých míst, že na to dnes není tolik prostoru. Velmi bych to nepřála lidskému pokolení, aby přestalo číst, aby přestalo psát básně, psát vůbec, malovat. Tohle vše kdyby skončilo, tak přestaneme být lidmi.
s. 70
Jak jste se poznala s Adrienou Šimotovou?
To je už velmi dávno! Myslím, že prvně jsem ji viděla na její výstavě v Mánesu, kde mne objala a řekla mi, to jsme si ještě vykaly: „Vy jste sestra mého srdce.“ Já měla takovou radost! To nikdy nemohu zapomenout! Od té doby jsme se stále sbližovaly a nyní se vídáme jako nejbližší.
Ještě do toho musím také vplést Danielu Hodrovou. Daniela u předposlední Adrieniny výstavy, kde byli jakoby schoulení lidé, napsala na to téma esej „Chvála schoulení“ a od té doby se velice začala teoreticky věnovat Adrieninu výtvarnému projevu. A všechny jsme se velmi sblížily.
s. 79
Vím, že máte velmi ráda vesmír. Co Vás na něm tak přitahuje?
To, že o tom musím stále znovu a znovu přemýšlet a nikdy se k ničemu nedoberu. Baví mne, jak je ten prostor nekonečný, že se stále rozšiřuje, a tak i má nevědomost je stále hlubší a hlubší. To je velmi zvláštní pocit. Člověk myslím nejčastěji dumá nad tím, co mu je nedosažitelné. Něco, co je jednoduché, co na tom navymýšlíte? Takto jdete stále hlouběji a hlouběji a dno nikde. A to je nádherné!
Musíme brát vážně každý sám sebe a svůj osud, domýšlet. Jde o to, přesáhnout sebe sama. Proč vlastně lidé touží po vzdělání? Proč má člověk potřebu naučit se fotografovat, malovat, psát a psát dobře?
Někdy mám strach, že se už moc nečte. Je to slyšet z různých míst, že na to dnes není tolik prostoru. Velmi bych to nepřála lidskému pokolení, aby přestalo číst, aby přestalo psát básně, psát vůbec, malovat. Tohle vše kdyby skončilo, tak přestaneme být lidmi.
Nabíledni prázdno by Vladimíra Čerepková
s. 79–80
***
(Rozhovor Jany Natanové)
Prosím, co mi můžeš říci na to, že o tobě říkají, že jsi představitelka tzv. beatnické společnosti?
Já se vůbec jako beatnik necítím.
Pokračuješ v tomto způsobu psaní?
Píši denně a hodně, ale v tom, co bylo, nepokračuji.
Pamatuješ se, kdy jsi prvně publikovala? A jak k tomu došlo?
To by bylo děsně dlouhé a nedá se to vyprávět. Je to už fakt moc dávno, ale určitě to bylo v Mladém světě.
Chystáš se vydat nějakou sbírku?
Pracuji i na sbírce básní, která však není ještě hotova. Myslím, že ji budu mít hotovou v únoru. Sbírka vyjde v Mladé frontě.
Jsi optimista, nebo pesimista?
Jsem šílený optimista.
Kde myslíš, že se bere v mladých lidech tolik pesimismu?
Pesimismus vyplývá z doby. Ale nerada bych o tom hovořila.
Co děláš?
Nedělám.
Jaké téma máš nejraději? O čem se ti nejlépe píše?
Nejraději píši o opravdových rybách a o koních.
Jaký je podle tebe světový problém číslo 1?
Nevím, co se děje ve světě, nezajímá mě to.
Co říkáš vinárně Viola?
Viola je skoro vždycky průšvih.
Máš ráda civilizaci?
Jsem na civilizaci zvyklá, a tak nemohu říci, jestli ji mám ráda nebo ne.
Chtěla bys žít někde na opuštěném ostrově?
Podle toho s kým.
Dostal se ti do ruky časopis Divoké víno? Co bys nám k tomu řekla?
Četla jsem ho, ale už se na to vůbec nepamatuji.
s. 88
Proč jste odjela do Francie?
Protože před její ambasádou nebyla taková fronta. Bylo to narychlo; francouzsky jsem neuměla. Prostě amputace.
s. 93
Váš otec byl důstojník Rudé armády?
Nevím, kde se vzala fáma, že můj otec byl důstojník Rudé armády.
Stojí to ve Slovníku zakázaných autorů.
Nejenom tam, to je všude. Je to nevyvratitelné, ačkoli já jsem toho člověka v životě neviděla, netuším, kdo to byl, nemám jedinou jeho fotografii a nevím, zdali to byl ruský voják, či někdo jiný.
s. 100
Kdy jste se rozhodla Prahu opustit?
To je druhá věc, jako s tím otcem z Rudé armády. Všude je napsáno, že jsem odjela v roce 1969, ale já odjela v září 1968 – měsíc po tom všem, než jsem si vyřídila pas.
s. 109
Tvé první sbírce vévodí motiv ryby, který se v obměnách objevuje v celém tvém díle. Co pro tebe znamená?
Ryba je svobodná, může si plout, kam chce. V mé mysli nemá žádné hranice. A celý svět pod vodou je úžasný a tajuplný. Byla to také předpověď toho šíleného mlčení v rodném jazyce, které přišlo v emigraci. Básnické podvědomí může předpovědět události, které teprve nastanou.
***
(Rozhovor Jany Natanové)
Prosím, co mi můžeš říci na to, že o tobě říkají, že jsi představitelka tzv. beatnické společnosti?
Já se vůbec jako beatnik necítím.
Pokračuješ v tomto způsobu psaní?
Píši denně a hodně, ale v tom, co bylo, nepokračuji.
Pamatuješ se, kdy jsi prvně publikovala? A jak k tomu došlo?
To by bylo děsně dlouhé a nedá se to vyprávět. Je to už fakt moc dávno, ale určitě to bylo v Mladém světě.
Chystáš se vydat nějakou sbírku?
Pracuji i na sbírce básní, která však není ještě hotova. Myslím, že ji budu mít hotovou v únoru. Sbírka vyjde v Mladé frontě.
Jsi optimista, nebo pesimista?
Jsem šílený optimista.
Kde myslíš, že se bere v mladých lidech tolik pesimismu?
Pesimismus vyplývá z doby. Ale nerada bych o tom hovořila.
Co děláš?
Nedělám.
Jaké téma máš nejraději? O čem se ti nejlépe píše?
Nejraději píši o opravdových rybách a o koních.
Jaký je podle tebe světový problém číslo 1?
Nevím, co se děje ve světě, nezajímá mě to.
Co říkáš vinárně Viola?
Viola je skoro vždycky průšvih.
Máš ráda civilizaci?
Jsem na civilizaci zvyklá, a tak nemohu říci, jestli ji mám ráda nebo ne.
Chtěla bys žít někde na opuštěném ostrově?
Podle toho s kým.
Dostal se ti do ruky časopis Divoké víno? Co bys nám k tomu řekla?
Četla jsem ho, ale už se na to vůbec nepamatuji.
s. 88
Proč jste odjela do Francie?
Protože před její ambasádou nebyla taková fronta. Bylo to narychlo; francouzsky jsem neuměla. Prostě amputace.
s. 93
Váš otec byl důstojník Rudé armády?
Nevím, kde se vzala fáma, že můj otec byl důstojník Rudé armády.
Stojí to ve Slovníku zakázaných autorů.
Nejenom tam, to je všude. Je to nevyvratitelné, ačkoli já jsem toho člověka v životě neviděla, netuším, kdo to byl, nemám jedinou jeho fotografii a nevím, zdali to byl ruský voják, či někdo jiný.
s. 100
Kdy jste se rozhodla Prahu opustit?
To je druhá věc, jako s tím otcem z Rudé armády. Všude je napsáno, že jsem odjela v roce 1969, ale já odjela v září 1968 – měsíc po tom všem, než jsem si vyřídila pas.
s. 109
Tvé první sbírce vévodí motiv ryby, který se v obměnách objevuje v celém tvém díle. Co pro tebe znamená?
Ryba je svobodná, může si plout, kam chce. V mé mysli nemá žádné hranice. A celý svět pod vodou je úžasný a tajuplný. Byla to také předpověď toho šíleného mlčení v rodném jazyce, které přišlo v emigraci. Básnické podvědomí může předpovědět události, které teprve nastanou.
M'ironie by Miron Białoszewski
s. 40
///
Olahvěná kyslíkem
tak umřela Hela
s trubičkou v jedné nosní dírce
druhá hulila žvára
s. 45
Podotýkám, že jsem se mohl přeslechnout
Tekla Tekla Tekla Tekla
Teklo, volají tě hodiny…
Není tu Tekla,
Tekla utekla.
Tak Tekla utekla,
když jsou židle zamčeny
lustry zamčeny
květináče zamčeny –
tak ona utekla?
Tekla Tekla Tekla Tekla
Teklo, volají tě hodiny …
Nebyla tu Tekla,
nebyla,
dokonce i kdyby zrcadlo v zrcadle
v zrcadle zrcadlo –
zrcadlo v zrcadle –
nebyla tu Tekla
nebyla.
Teklo …
Tikání do ticha
propadlo.
s. 52
Sestřenka aneb molojóga
Vodu v zimě nesnese, třese se, ale
vítr ji vodí na molo
dennodenně
nevidomou
rozmeditovanou
přespolní dojíždějící
prožívat to šu-umění
systematicky.
s. 55
///
Špehýrkou pozoruje svět
po přerušeném bolení
voda na ledu
jsou tři čtyři známá místa
bytí
v čase
bojící
tak něco cítím dnes
s. 66
O sobě kvasivě
schlíply mi
naděje
protože
zdá se
jak ve mně kvasily
vzal kdosi za kliku
a na mě táhlo
nikdo o tom ještě neví
teprv
až mě rozříznou
tak to bude škandál
s. 110
Svědectví snu
Za ploty postelí
jsme my – putovní kina
snů.
Nemůžeme dupat
aniž tleskat.
Nanejvýš
vykřikujeme opojazykem,
svým pranářečím,
nejnovější události.
A skutečně
prožíváme přitom
vlastní civilizaci.
s. 118
Srdcevovna
sanatorium v lesích
srdeční
stožáry, znaky, reliéfy
srdce samo
srdce s něčím
srdce na tepnách stromů
nebo lidí
lidí do oken
okna do stromů
srdce skáčou po stromech
slunce
dojídá nedopovězené
život se oblizuje
taková vůně
tolik srdcí
visí
od kmene ke kmeni
putují
do pralabyrintu
pukají
ANIN, 3. KVĚTNA 1983
s. 119
Pech
Musím být v jednom kuse Polákem
Musím být v jednom kuse člověkem?
Svět se motá
sotva lapám dech
jsem jenom saveček
s. 149
///
Ticho
šumí
jako bych byl ve vlasech
ale to se jen čas rozlejzá
jako ty vši
s. 161
Život Białoszewski neměl vůbec lehký. Narodil se v roce 1992, patřil tedy k ročníku, na nějž celou tíhou dopadla druhá světová válka. Snažil se studovat polonistiku a romanistiku na ilegální univerzitě. Zážitky z varšavského povstání vtiskly nesmazatelnou pečeť celému jeho dalšímu životu. Po válce třídil na poště dopisy, pokoušel se zakotvit jako novinář, ale smůla se mu lepila na paty. Opět uvažoval o studiu polonistiky a opět nestudoval. Všelijak si přivydělával, také psaním písňových textů a veršíky pro děti. Teprve po roce 1956, kdy začal publikovat, se situace tohoto kandidáta existence zlepšila. Brzy se však povážlivě začal zhoršovat jeho zdravotní stav. Nemoc ho stále víc omezovala, ale na druhé straně mu ukazovala svět z jiné strany (měl například velmi blízko k nevidomým), sílila složka elementární. Před nemocí se utíkal k lidem a statečně jí vzdoroval až do 17. června 1983. Psal do poslední chvíle.
///
Olahvěná kyslíkem
tak umřela Hela
s trubičkou v jedné nosní dírce
druhá hulila žvára
s. 45
Podotýkám, že jsem se mohl přeslechnout
Tekla Tekla Tekla Tekla
Teklo, volají tě hodiny…
Není tu Tekla,
Tekla utekla.
Tak Tekla utekla,
když jsou židle zamčeny
lustry zamčeny
květináče zamčeny –
tak ona utekla?
Tekla Tekla Tekla Tekla
Teklo, volají tě hodiny …
Nebyla tu Tekla,
nebyla,
dokonce i kdyby zrcadlo v zrcadle
v zrcadle zrcadlo –
zrcadlo v zrcadle –
nebyla tu Tekla
nebyla.
Teklo …
Tikání do ticha
propadlo.
s. 52
Sestřenka aneb molojóga
Vodu v zimě nesnese, třese se, ale
vítr ji vodí na molo
dennodenně
nevidomou
rozmeditovanou
přespolní dojíždějící
prožívat to šu-umění
systematicky.
s. 55
///
Špehýrkou pozoruje svět
po přerušeném bolení
voda na ledu
jsou tři čtyři známá místa
bytí
v čase
bojící
tak něco cítím dnes
s. 66
O sobě kvasivě
schlíply mi
naděje
protože
zdá se
jak ve mně kvasily
vzal kdosi za kliku
a na mě táhlo
nikdo o tom ještě neví
teprv
až mě rozříznou
tak to bude škandál
s. 110
Svědectví snu
Za ploty postelí
jsme my – putovní kina
snů.
Nemůžeme dupat
aniž tleskat.
Nanejvýš
vykřikujeme opojazykem,
svým pranářečím,
nejnovější události.
A skutečně
prožíváme přitom
vlastní civilizaci.
s. 118
Srdcevovna
sanatorium v lesích
srdeční
stožáry, znaky, reliéfy
srdce samo
srdce s něčím
srdce na tepnách stromů
nebo lidí
lidí do oken
okna do stromů
srdce skáčou po stromech
slunce
dojídá nedopovězené
život se oblizuje
taková vůně
tolik srdcí
visí
od kmene ke kmeni
putují
do pralabyrintu
pukají
ANIN, 3. KVĚTNA 1983
s. 119
Pech
Musím být v jednom kuse Polákem
Musím být v jednom kuse člověkem?
Svět se motá
sotva lapám dech
jsem jenom saveček
s. 149
///
Ticho
šumí
jako bych byl ve vlasech
ale to se jen čas rozlejzá
jako ty vši
s. 161
Život Białoszewski neměl vůbec lehký. Narodil se v roce 1992, patřil tedy k ročníku, na nějž celou tíhou dopadla druhá světová válka. Snažil se studovat polonistiku a romanistiku na ilegální univerzitě. Zážitky z varšavského povstání vtiskly nesmazatelnou pečeť celému jeho dalšímu životu. Po válce třídil na poště dopisy, pokoušel se zakotvit jako novinář, ale smůla se mu lepila na paty. Opět uvažoval o studiu polonistiky a opět nestudoval. Všelijak si přivydělával, také psaním písňových textů a veršíky pro děti. Teprve po roce 1956, kdy začal publikovat, se situace tohoto kandidáta existence zlepšila. Brzy se však povážlivě začal zhoršovat jeho zdravotní stav. Nemoc ho stále víc omezovala, ale na druhé straně mu ukazovala svět z jiné strany (měl například velmi blízko k nevidomým), sílila složka elementární. Před nemocí se utíkal k lidem a statečně jí vzdoroval až do 17. června 1983. Psal do poslední chvíle.