bill369's reviews
310 reviews

Kdo ví by Pauline Delabroy-Allard

5.0

moc se mi líbilo, jak našla v Tunisku Tutu a jak ji pak nosila všude s sebou; taky jak plavání bylo to poslední, co udržovalo nějaký řád v jejím životě ke konci knihy. výborná kniha o hledání sama sebe, o truchlení, o smíření…

s. 201
Když se vracím do velké místnosti, která mi slouží jako pracovna, rudé slunce právě olizuje staré parkety prožrané červotočem. Uspokojuje mě, když pomyslím na to, že i zítra ve stejnou dobu bude rudé slunce olizovat staré parkety prožrané červotočem. A pozítří taky. A potom znovu, a když už tu nebudu, abych to viděla, tak znovu a znovu. Tenhle dům je živější než já. Přežije mě. Nedokážu si představit, že by spadl. Na to má základy položené příliš hluboko.

Velký sešit by Ágota Kristóf

s. 24
Slova vyjadřující cit jsou velice neurčitá, je líp je nepoužívat a držet se popisu věcí, lidských bytostí a sebe samých, to znamená věrného popisu faktů.

Džinové by Fatma Aydemir

5.0

s. 90–1
Sevda tu tanečnici znala. Jmenoval se Nesrin Topkapiová a byla první ženou, která směla zatančit břišní tanec v turecké televizi. Sevda seděla před televizorem s očima navrch hlavy v Karlidaǧu, pět minut po dvanácté o silvestrovské noci roku 1981, jen pár měsíců poté, co vojsko obsadilo blátivé ulice jejich města a celé země, jen pár měsíců poté co její babaanne a dede začali šeptat, když spolu mluvili. Už předtím existovaly filmy, které se odehrávaly v nočním klubu a v nichž se objevila scéna s břišní tanečnicí, ale že by pozvali zrovna břišní tanečnici, aby pro celou zem zatančila ve státní televizi, a navíc v tak sporém oděvu, to bylo natolik neslýchané, skandální a absurdní s ohlede na všechny ty ozbrojené vojáky,  kteří se dennodenně potulovali čtvrtí, že to tehdy všem v obývacím pokoji vyrazilo dech. Na návštěvu přišla polovina sousedů, protože kromě Sevdiných prarodičů skoro nikdo televizor neměl. Nikdo nevydal ani hlásku a ztišil se i chraplavý dech starců, z úcty k pohybům boků Nesrin Topkapiové.
Vedle jejího plakátu visel na stěně Havvina pokoje ještě jeden starší filmový plakát Bülent Ersoy. Ta měla po puči naopak zákaz vystupování, vysvětlila Havva, a proto odešla do Německa. Havva snila, že se s Bülent Ersoy jednou potká. Na Havvině plakátu byl obličej Bülent Ersoy, která tehdy ještě vystupovala ve filmu jako muž, pomalovaný barevnými šminkami, rty měla přetřené růžovou rtěnkou, na očích tlustou černou linku a na tvářích růž. Šaty měla vyrobené z krvavě rudého papíru, k tomu boty na vysokém podpatku, a dokonce i kabelku ze stříbrné hliníkové fólie. Havva podle všeho měla Bülent Ersoy odjakživa v oblibě, byla do ní i trochu zamilovaná a nazpaměť znala její filmy, v nichž Bülent ještě jako muž zpívala srdcervoucí smutné písně, díky kterým  se do ní okamžitě zamilovaly všechny krásné ženy. Avšak teprve když Bülent Ersoy oznámila, že je žena, a v bulvárních plátcích se objevily snímky z Londýna, kde podstoupila několik operací, ji Havva začala opravdu zbožňovat. V zásuvce
s. 120
Jednoho dne se vzbudíš, Sevdo, a cítíš se stará a nic s tím nesvedeš. Užívej si mládí, dokud můžeš!

Salome by Oscar Wilde

s. 78
SALOME: Teď jsem zlíbala tvá ústa, Jochanaane, zlíbala jsem ústa tvá. Na tvých rtech byla hořká chuť, byla to chuť krve, byla to chuť lásky? Říká se, že láska je hořká – leč toť je lhostejno, lhostejno, zlíbala jsem ústa tvá, Jochanaane, zlíbala jsem ústa tvá. 

Sv. Outdoor by Marie Iljašenko

s. 35
Aspekt nitě
Aby se toto město stalo mým domovem
ne přítěží musela bych v něm najít
mnohem víc japonských zahrad
s mnohem víc tújemi a mosty
a mnohem víc nosných konstrukcí
které unesou víc než čtyři sta tun
muselo by pozlatit všechny své barokní kopule
a mnohonásobně zmnožit své korunovační klenoty
Musela by dojít neviditelná průhledná nit
která mě poutá k jinému městu

Čarodějnice a déšť by Jurga Ivanauskaitė

s. 40
Ženě připadalo, že se zastavil čas. Zůstaly jen chladný zvučící prostor kostela, nevyčerpatelná slova litanie, sladká závrať z kadidla a desítky prázdných zpovědnic. M. V. již necupitala po špičkách tanečním krokem, nekolébala se pomalu do stran. Klekla si a po klenou se plazila od jedné zpovědnice ke druhé. Přitom za sebou zanechávala širokou vlnitou stopu po mokrých šatech. Vypadalo to, jako by po kamenných dlaždicích lezl gigantický slimák.
s. 43
Chvilku zůstali všichni do jednoho stát jako omráčení. Posléze se dali do pohybu jako vlnobití a v kostele nastal strašný ruch. Dav se rozevřel jako tlama obrovské hydry a ženu pohltil, žvýkal ji, kousal, rozemílal mezi zuby, topil ji ve slinách, bičoval ji jazykem, drtil ji o dáseň, znovu ji žvýkal, ječel, klokotal, spolkl ji, znovu ji vyvrhl a nakonec ji polomrtvou vyplivl před brány svatyně.
s. 59
„[…]Víte, že František z Assisi své bratry nazýval joculatores Dei – Boží šprýmaři? Řehole jim dokonce přikazuje, aby se radovali, byli veselí a přátelští. A ještě něco by mohlo vás i toho vašeho Freuda zajímat: řehole františkánům zakazuje jezdit na koni…“ 
s. 95
„Za opravdové noci? Noc je doba, kdy už jsou dávno zavřené všechny restaurace, kavárny i bary. Kdy skončily rvačky a zhasla světla v oknech domů a lampy v mnohých ulicích, kdy jsou pro ty největší zoufalce a hříšníky zamčeny i kostely. Nevím, jestli může být prázdnější město než noční Vilnius. Cítila jsem se v něm jako cizorodé těleso, jako ostrý střep v obrovském, doširoka otevřeném oku. Noční Vilnius člověka vůbec nepotřebuje, stejně tak jako ho nepotřebují hory, nezměrná moře, pouště či rozlehlé lesy. Procházela jsem se dlouho a měla dostatek času o tom přemýšlet. Dívala jsem se na neobydlené domy s věčně zabedněnými okny. Zírala jsem na ně, jako by schovávaly nějakou hádanku, kterou jsem měla stůj co stůj vyřešit.
s. 115
Za půl roku zemřela [sestra Viki]. Lékařská diagnóza zněla rakovina plic. Mně však připadalo, že se prostě zadusila nenávistí. Nenávistí ženy vůči celému mužskému pokolení.
s. 210
Tehdy to byla tedy vernisáž Goových obrazů. Výstava celé jeho tvorby. Kolem stovky pláten pulzujících šílenou energií. Černí Ukřižovaní se zkřivenými rty rozežranými od octu křičeli na oranžové obloze; modré víly tancovaly ladný menuet kolem červených pyjů, které vyrůstaly z hrbolaté fialové země; nebesky modří andělé s extaticky zkroucenými tvářemi tiskli hořící kytice žlutých lilií na prsa bezrodých bytostí; žlutooký Satanáš s Goovými rysy pokládal nevinné panny na prostěradla potřísněná krví a bílé procesí pekelných nevěst se v záři táhlo až k horizontu, zbarvenému stříbrem měsíčního třpytu; v hnědém přítmí zápasili svalnatí kentauři se zlatookými lvy a skvrnitými tygry; ohebná, potem se lesknoucí těla, milující se v různých polohách, padala do propastí zářících všemi barvami tohoto i onoho světa…

Tamangur by Leta Semadeni

s. 13
Babiččino srdce je velký les s hustým křoviskem, se stromy až do nebe, s nízkými stromky a mnoha keři. Člověk se v něm může procházet nebo se v něm ztratit.
Jsou tam i mýtiny, které se otevírají jako překvapení. Jeden krok, a dítě náhle stojí ve světle, nad hlavou nebe, měkké polštáře oblaků, slunce. To je babička jako anděl, které splní každé přání.
Hopsá po bytě, bere dítě za ruku, jde s ním do obchodu s botami a koupí mu zničehonic baletní piškotky, které si už dávno přálo.
Jindy zažene dítě do křovin, až si poškrábe nohy a lýtka, větve je šlehají do tváře, krčí se v přítmí a třese se před babičkou, z které se stala čarodějka.
s. 72
Elsa si dokáže představit, jak roste tráva. Ale chtěla by to vidět na vlastní oči.
Možná, říká, při tom tráva vydává zvuky, a dítě si představuje, jak tráva šeptá a ševelí a pokašlává, a někdy si dokonce zasakruje, když musí vší silou prorazit ztvrdlou zem.
s. 116 [z doslovu Radovana Charváta]
V dolnoengadinském Val S-charlu leží ve výšce kolem 1800 metrů symbol Rétorománů – nejvýše položený evropský souvislý borovicový prales Tamangur, jak o něm zpívá stará píseň: Di'm est tü amo qua? Tü bös-ch da Tamangur. Il vent t'ha sdarlossà. E tegn nun hast ninglur. Eu sun e stun e nu bandun. Eu nu dun loc, poust vaira. N'ha vis e sa cha minch'inviern fa lö a prümavaira. – Řekni mi, jsi ještě tady, tamangurský strome? Vítr tě pocuchal, nikdy nenacházíš klid. – Jsem tu, stojím a nepodvolím se, prožil jsem svoje a vím. Neustoupím – však uvidíš: dosud každá zima uvolnila místo jaru.

Rukopis by Bohumila Grögerová

5.0

s. 18–19
pečlivě si vybrat knihu
ponořit se do četby
ztrácet se v příběhu
utápět se v básni
hloubit se do úvah
obdivovat styl
číst až do rána
číst až do večera
to všecko bylo a není
není a nebude

Malina by Ingeborg Bachmann
Did not finish book. Stopped at 30%.

s. 35
Na učení není pozdě, ale jak krátký čas mi zbyde, abych ještě využila to, co jsem se naučila.
s. 79
Čtení je neřest, která může všechny ostatní neřesti nahradit nebo případně na jejich místě dopomoci všem ještě intenzivněji k životu, je to prostopášnost, sžíravá choroba.
s. 289
„Na následky popálenin zemřela v jedné římské nemocnici nejinteligentnější a nejvýznamnější spisovatelka, která v tomto století vzešla z naší země,“ napsal o slavné autorce v reakci na její tragickou smrt Thomas Bernhard v povídkovém souboru Imitátor (Der Stimmenimitator). Měsíc trval zápas Ingeborg Bachmannové se smrtí. 26. září utrpěla ve svém římském bytě těžké popáleniny následkem požáru, jehož vznik dosud není uspokojivě vysvětlen, a zavdává proto podněty k nejrůznějším dohadům. Byla to nehoda (podle policejní zprávy usnula se zapálenou cigaretou), sebevražedný úmysl (stupňující se deprese, vyvolávané drogovou závislostí a množícími se útoky literární kritiky na autorku po vydání posledního povídkového souboru a románu Malina) či snad – trochu mysteriózní – pokus o vraždu? 17. října 1973 Ingeborg Bachmannová umírá. Její životní dráha se uzavřela, její dílo žije svým vlastním životem dál.

Mihotání: Na konci Grónska by Ilona Wiśniewska

s. 78
Rok v Avanersuaqu se dělí na pět ročních období: qaammaaq – od poloviny února do poloviny dubna, kdy se po zimě vrací světlo, uperngaaq – jaro od poloviny dubna do června, aussaq – krátké léto od července do poloviny září, kdy se otevírá moře, ukioq – doba od poloviny září do listopadu, kdy se vrací zima a tmavé noci, a kaperdlak, tedy polární noc, kdy „je opravdu zima a tma“.
s. 78–9
„Věříš v moc přírody?“ Napadá mě, že jen andělé tady na severu nepostačí, proto se ptám.
„Jistě. Všichni jsme její součástí. Myslím, že se z nás nikdy nestali pravověrní křesťané, protože jsme se nezbavili původní víry. Pořád ji hodně potřebujeme. Věřit v Boha jsme se naučili ve škole, dnes už je to součást naší kultury. Od mnoha lovců jsem slyšela, že křesťanský Bůh není tak přísný jako naše tradiční božstva, a když dlouhé dny tráví na ledu a na moři, cítí se s ním bezpečněji. Na druhou stranu nám církev příliš nepomáhá, protože je v ní spousta cizích obřadů.“
s. 120
Jako v jiných zdejších domácnostech je tu zvykem, že při první návštěvě uvaří kávu hostitel, ale při další se člověk musí obsloužit sám, protože už ví, kdo co najde.
s. 153 [z rozhovoru s místním učitelem]
„[…] Místní si často myslí, že škola je jejich dětem k ničemu. Spousta mladých se nechce učit, stěžují si na Dány, že jsou hloupí, ale pak se ukáže, že nemají žádnou budoucnost, žádné vzdělání ani práci. Mnozí z nich spáchají sebevraždu. To mi bere radost z práce. Navíc jsem se naučil neplánovat, nemyslet na budoucnost. Pak to jakžtakž jde,“ dodává a píše na tabuli data, jména a instituce, které za takovou situaci můžou. Dánizace Grónska, rychlá modernizace v padesátých a šedesátých letech 20. století, přesídlování lidí do měst, ztráta identity, eskalace násilí. Upozorňuje na nutnost systémových změn, aby Siorapaluk neskončil jako jiné vysídlené obce. Všechno logicky uspořádané, jako na hodině společenských věd a dějepisu v jednom. Přikyvuju a dělám si poznámky
s. 195–6
Krátká senzorická deprivace má prý uklidňující účinky, ale pokud trvá dlouho, může vyvolávat asociální chování, halucinace a zmatení mysli. Tady, v Siorapaluku, způsobuje, že pořád častěji odvracím zrak. Čelovkou mírím jen na to, co mám sílu vidět. Psi se na větru tetelí zimou, šup, a nejsou. Štěně leží polomrtvé pod prkny a hadry, šup, a není. V očích mrtvého tuleně se odráží světlo lampy, šup. Svítím na sebe a zhasnu. Jsem, a najednou nejsem.
Někdy si myslím, že ve tmě je všechno a nedá se bez ní žít.
Jindy – jako nyní – mě napadá, že se z ní člověk může zbláznit.