Scan barcode
bill369's reviews
222 reviews
Macocha by Petra Hůlová
7
Nejstřízlivější jsem, když se něčeho napiji.
13
Co člověka nezabije, to ho posílí, a pokud má situace své přísloví, znamená to, že je napůl vyhráno, neboť už se přišlo na to, jak to v životě chodí.
31
A s pochodem smrti se tenhle časopisový srovnávat nedá, jen že pro psané slovo člověk udělá leccos a někdo mu je schopný obětovat doslova vše a někdo to vše musí také napsat, a mezi tuto sortu lidí patřím já.
39
Věk není moudrost, jen sešlost a hloupnutí, [...]
65
Prošukat se dá i do kultury, respektive kam snadněji než právě tam, kde „měkké“ znalosti převažují nad „tvrdými“, co se dají vmáčknout do čísel.
72
„Cukr?“ A Marilyn že ano, a ještě mléko, a Věrka jestli prý nemám med a citron, a to už mi začalo být do skoku, protože nejhorší jsou návštěvy, které na všechno odpovídají „ne, děkuji“, a myslí si, kdovíjak tím nejsou úžasné.
78
Myšlenky jsou jako med a druzí vosami, co za nimi táhnou, a jako vosa na med si sem teď Blažková přibzučela, a já jí nemám co nabídnout.
79
A je to v momentě, kdy zvonek zvoní podruhé, když mě napadá, a zacpávám si uši, protože tuhle myšlenku potřebuji dokončit, že ona takzvaná realita má veskrze mokrý a lepkavý charakter jako rozmočený bonbon, který opatlá kdeco, ale při troše toho chtění jej lze omýt a svět se jeví mnohem ostřeji než předtím, ačkoli většina volí neoplachovat, a to za žádných okolností. Ulepenost chrání jako mastný film nemytého těla před mikroby nechtěných pochybností. Hanba jim. Tak.
86
A je to nefér, že slovo brak lidé nechápou jako příběh negativ, kdy šťastné vyhlídky dávají vale zlým koncům, které žijeme, a ještě si o nich číst, ale brak že chápou jako špatnost, jako brajgl vrak literatury, co ztroskotala, a to i lidé, kteří brak čtou, a to se pozná tak, že mu raději než brak říkají oddechové čtení.
167
Ale já vím, že když to není dobrovolně a člověka do toho takříkajíc natlačí rodina, nemá to pražádnou šanci na úspěch.
Nejstřízlivější jsem, když se něčeho napiji.
13
Co člověka nezabije, to ho posílí, a pokud má situace své přísloví, znamená to, že je napůl vyhráno, neboť už se přišlo na to, jak to v životě chodí.
31
A s pochodem smrti se tenhle časopisový srovnávat nedá, jen že pro psané slovo člověk udělá leccos a někdo mu je schopný obětovat doslova vše a někdo to vše musí také napsat, a mezi tuto sortu lidí patřím já.
39
Věk není moudrost, jen sešlost a hloupnutí, [...]
65
Prošukat se dá i do kultury, respektive kam snadněji než právě tam, kde „měkké“ znalosti převažují nad „tvrdými“, co se dají vmáčknout do čísel.
72
„Cukr?“ A Marilyn že ano, a ještě mléko, a Věrka jestli prý nemám med a citron, a to už mi začalo být do skoku, protože nejhorší jsou návštěvy, které na všechno odpovídají „ne, děkuji“, a myslí si, kdovíjak tím nejsou úžasné.
78
Myšlenky jsou jako med a druzí vosami, co za nimi táhnou, a jako vosa na med si sem teď Blažková přibzučela, a já jí nemám co nabídnout.
79
A je to v momentě, kdy zvonek zvoní podruhé, když mě napadá, a zacpávám si uši, protože tuhle myšlenku potřebuji dokončit, že ona takzvaná realita má veskrze mokrý a lepkavý charakter jako rozmočený bonbon, který opatlá kdeco, ale při troše toho chtění jej lze omýt a svět se jeví mnohem ostřeji než předtím, ačkoli většina volí neoplachovat, a to za žádných okolností. Ulepenost chrání jako mastný film nemytého těla před mikroby nechtěných pochybností. Hanba jim. Tak.
86
A je to nefér, že slovo brak lidé nechápou jako příběh negativ, kdy šťastné vyhlídky dávají vale zlým koncům, které žijeme, a ještě si o nich číst, ale brak že chápou jako špatnost, jako brajgl vrak literatury, co ztroskotala, a to i lidé, kteří brak čtou, a to se pozná tak, že mu raději než brak říkají oddechové čtení.
167
Ale já vím, že když to není dobrovolně a člověka do toho takříkajíc natlačí rodina, nemá to pražádnou šanci na úspěch.
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých by Olga Tokarczuk
Jeden z hlavních rysů protagonistky je její cit pro Spravedlnost. Nedokáže vystát jakékoli Bezpráví a předpisy, ty zná jako násobilku, a tak se nebojí postavit za Práva svá i druhých, což se jí však moc nedaří, protože ji nikdo pro svůj Věk, Pohlaví i astrologické pravdy nebere vážně, takže místo toho, aby se s ní rozumně bavili, ji litují a bezvýznamně přitakávají, zatímco jí stydne rozpustná káva (ta, po které jí je vždycky Zle) u výslechu. To už je pak Oheň na střeše, protože takový přístup nedokáže vystát. Vždyť jim přece poslala už tolik dopisů, v kterých vysvětluje, že za ty Vraždy mohou Srny, jež se mstí za to věčné lovení, čili rituální Vraždění Zvířat.
s. 29
HODNOCENÍ
s. 13
Před chvíli jsme se bavili o Popisu a bude předmětem hovoru i teď, protože autorka to fakt umí! Prosím, četli jste už lepší Popis uložení nasekaného dříví? Já teda ne a ohromuje mě, jakým způsobem dokáže vyobrazit střípky reality, kterým většinou nevěnujeme víc jak Mžik.
s. 23
Možná jste si už všimli, že při psaní této recenze některým slovům dávám velké písmeno navzdory tomu, že by tam přirozeně být nemělo a to proto, že paní Tokarczuk dělá přesně to stejné, aby dala důraz na určitá slova. Ta díky nepatrné změně dokáží vyznít zcela jinak, než kdyby byla napsána s Malým písmenem a čtenář jim tudíž nevěnoval větší Pozornost. Osobně se mi tato praktika opravdu líbí a určitě je zčásti i inspirací pro mé budoucí texty.
K vytknutí mám snad jen jedno a to, že rozuzlení zápletky, na které jsem sice nepřišel Sám, mě moc nepřekvapilo. Nebo, lépe řečeno, jsem spíš nebyl v šoku tak, jak bych si představoval, protože odhalení bylo vskutku neočekávané, ale nějak ve mně nevyvolalo silnější Emoce. Nevím, kde se stala Chyba, nicméně nevidím tohle, jako nějaké velké negativum. Byl jsem překvapen, to ano. Zkrátka mi jen nespadla brada na Zem, což mě trochu mrzí.
O AUTORCE
s. 59
K psaní si našla cestu během studií, kdy tvořila básně (dnes už pro ni uzavřená kapitola – fakt a zároveň i jedna z myšlenek protagonistky, viz předchozí odstavec). Její první román Podróż ludzi Księgi (Cesta lidí Knihy, 1993) jí vedle ceny Polského sdružení vydavatelů knih získal také početnou čtenářskou obec. Další romány pak byly nemenšími úspěchy. Nejoceňovanější jsou dnes její práce Knihy Jakubovy a Běguni, které obě vyhrály prestižní polskou cenu NIKE (něco jako česká Magnesia Litera). Dílo Běguni pak bylo dokonce oceněno váženým britským oceněním Manbooker International Prize!
ČESKÉ VYDÁNÍ
Ve Vesničce na česko-polském pohraniční běží čas jednoduše: jaro, léto, Vražda, zima. Trochu se to však vymklo z ruky, protože tento rok byla kromě Zvířat zabita i Velká noha.
SRNY SE MSTÍ
Téměř třísetstránkový svazek nám představuje zaběhlý Život paní Dušejkové (nezaměňujte s Dušíkovou!), jež je jednou ze tří stálých obyvatel Plošiny, usedlosti s mnoha víkendovými chatkami, na které dohlíží, když jsou majitelé zrovna pryč. Mimo to učí angličtinu na místní škole, překládá se svým přítelem Dionem básně Blakea a je vášnivá a astroložka! Astrologie zde hraje důležitou roli, protože se z ní dá vyčíst úplně vše, třeba i to, kdo může za Smrt Velké nohy. Stačí jen správně interpretovat horoskop a aspekty Planet.
s.177
Zima začíná hned po Dušičkách. Tak to tady chodí, podzim si sbalí fidlátka, shodí listí, protože už nebude potřeba, zamete je pod mez, stáhne všechny barvy z trávy, až je šedivá a nezajímavá. Potom začíná být všechno černé na bílém: na pooraná pole padá sníh.Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, řekla jsem si v duchu Blakeův verš; je to tak?
Jeden z hlavních rysů protagonistky je její cit pro Spravedlnost. Nedokáže vystát jakékoli Bezpráví a předpisy, ty zná jako násobilku, a tak se nebojí postavit za Práva svá i druhých, což se jí však moc nedaří, protože ji nikdo pro svůj Věk, Pohlaví i astrologické pravdy nebere vážně, takže místo toho, aby se s ní rozumně bavili, ji litují a bezvýznamně přitakávají, zatímco jí stydne rozpustná káva (ta, po které jí je vždycky Zle) u výslechu. To už je pak Oheň na střeše, protože takový přístup nedokáže vystát. Vždyť jim přece poslala už tolik dopisů, v kterých vysvětluje, že za ty Vraždy mohou Srny, jež se mstí za to věčné lovení, čili rituální Vraždění Zvířat.
s. 29
Někdy, když je Člověk rozčilený, všechno se zdá samozřejmé a prosté. Hněv vrací světu řád, zobrazuje ho ve srozumitelné zkratce, ve Hněvu se také vrací dar Jasného pohledu, který se v jiných stavech neobjevuje.
HODNOCENÍ
Detektivky nejsou zrovna mým žánrem, a tak jsem byl trochu skeptický, nicméně pro četná doporučení na sociálních sítích a potřebu splnit tento bod výzvy jsem jí dal Šanci a mile mě překvapila. Myslím, že paní Tokarczuk má opravdu talent pro úderné Popisy, které vás překvapí a dají dané situaci úplně jiný ráz, než by se dalo čekat. Příkladem nechť je úryvek ze strany Třináct níže, kdy autorka oblékání studené, tuhnoucí mrtvoly spojila s hřejivým mazlením, které dále rozvinula reflexí nad životem mrtvého. Takové Kontrasty mě nutí číst dál s otázkou, co dalšího řádky přivanou.
s. 13
Oblékání mrtvoly mi připomnělo mazlení. Myslím, že něco takového nikdy nezažil.
Před chvíli jsme se bavili o Popisu a bude předmětem hovoru i teď, protože autorka to fakt umí! Prosím, četli jste už lepší Popis uložení nasekaného dříví? Já teda ne a ohromuje mě, jakým způsobem dokáže vyobrazit střípky reality, kterým většinou nevěnujeme víc jak Mžik.
s. 23
Mátohova pořádnost je v jeho malém hospodářství vidět na každém kroku: dřevo na zimu je uloženo do důmyslných štosů, které připomínají spirály. Vytváří pravidelné hromady s dokonalými proporcemi. Považuji je za zdejší umělecká díla. Kráse spirálové harmonie se bráním jen s obtížemi. Když procházím kolem, vždy se na okamžik zastavím a obdivuji onu spolupráci rukou a mysli, která z tak banální věci, jakou je stavba pyramidy z dříví na otop, činí nejdokonalejší pohyb ve Vesmíru.
Možná jste si už všimli, že při psaní této recenze některým slovům dávám velké písmeno navzdory tomu, že by tam přirozeně být nemělo a to proto, že paní Tokarczuk dělá přesně to stejné, aby dala důraz na určitá slova. Ta díky nepatrné změně dokáží vyznít zcela jinak, než kdyby byla napsána s Malým písmenem a čtenář jim tudíž nevěnoval větší Pozornost. Osobně se mi tato praktika opravdu líbí a určitě je zčásti i inspirací pro mé budoucí texty.
K vytknutí mám snad jen jedno a to, že rozuzlení zápletky, na které jsem sice nepřišel Sám, mě moc nepřekvapilo. Nebo, lépe řečeno, jsem spíš nebyl v šoku tak, jak bych si představoval, protože odhalení bylo vskutku neočekávané, ale nějak ve mně nevyvolalo silnější Emoce. Nevím, kde se stala Chyba, nicméně nevidím tohle, jako nějaké velké negativum. Byl jsem překvapen, to ano. Zkrátka mi jen nespadla brada na Zem, což mě trochu mrzí.
O AUTORCE
Olga Tokarczuk (*1962) patří mezi přední spisovatelky současné polské literatury. Svou popularitou, ale rozhodně ne stylem psaní, by se dala přirovnat k Aleně Mornštajnové. Vystudovala psychologii, posléze pracovala ve svém oboru a dnes vyučuje tvůrčí psaní na Opolské univerzitě. Časoprostor příběhu recenze je pak příbuzný místu jejího bydliště na samotě u českých hranic, v polské vísce Krajanov poblíž Broumova.
s. 59
Poezii jsem neměla ráda a všechny básně na světě mi připadaly zbytečně složité a nejasné. Nevěděla jsem, proč se ty skvělé myšlenky nezaznamenávají normálně — v próze.
K psaní si našla cestu během studií, kdy tvořila básně (dnes už pro ni uzavřená kapitola – fakt a zároveň i jedna z myšlenek protagonistky, viz předchozí odstavec). Její první román Podróż ludzi Księgi (Cesta lidí Knihy, 1993) jí vedle ceny Polského sdružení vydavatelů knih získal také početnou čtenářskou obec. Další romány pak byly nemenšími úspěchy. Nejoceňovanější jsou dnes její práce Knihy Jakubovy a Běguni, které obě vyhrály prestižní polskou cenu NIKE (něco jako česká Magnesia Litera). Dílo Běguni pak bylo dokonce oceněno váženým britským oceněním Manbooker International Prize!
ČESKÉ VYDÁNÍ
V češtině kniha vyšla v nakladatelství HOST hned dvakrát, z toho druhá edice je dostupná i jako e-kniha. V této podobě jsem ji četl i já: TOKARCZUK, Olga. Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Přeložil Petr Vidlák. Brno: Host, 2018. ISBN 978-80-7577-694-5.
Beauty Sick: How the Cultural Obsession with Appearance Hurts Girls and Women by Renee Engeln
Some quotes:
Around 90 percent of young women have no problem naming a body part with which they’re unhappy. About 50 percent express what researchers call a “global negative evaluation” of their body. The sense so many teen girls have of not being “good enough” is intimately tied up with the disappointment they feel when they look in the mirror.
Artemis even said she couldn’t really start “working on her brain” until she got her body where she wanted it. She laughed as she told me this.
I suggested that when she was older, she might have things on her mind besides the shape of her body. She found that possibility unlikely. “I try not to think about when I’m old, because I feel like when I’m old I’m inevitably going to be fat and I won’t be able to do anything about it. I’m still gonna be sad. I’ll be fat and I’ll be old. A horrible combination.
She feared that “nobody would ever like her” if she gained weight, and she was willing to do whatever she could to avoid that fate.
How can you have respect for yourself as a human being if you’re disgusted by such an important part of your own humanity? How you feel about your body’s appearance is inextricably linked to how you feel about yourself, and this link between self-esteem and body esteem is stronger in women than men. This is why, when people want to inflict emotional damage on a woman, they so often make a strike at physical appearance.
Today’s young women were raised to believe they could be anything, yet they are still haunted by the need to be pretty above all else. It has been over three decades since young women passed young men in college degrees earned. As confident as today’s young women may seem in the classroom or the office, too many are made anxious or depressed by the feeling that their appearance is under constant examination, because in this beauty-sick culture, it probably is.
Having the experience of being treated like nothing more than your body is unavoidable for most women. It’s a shared social experience all women know. No matter how different we are, no matter what our backgrounds, we know what it’s like to be objectified.
Then Ana hits the nail on the head. She tilts her head to the side, sets down her drink, and looks me in the eyes. “I’m concerned a lot. I worry, what if I view me as more about my looks than what I’m saying?”
It’s a strange world we live in, when a couple of inches of hair growth can fundamentally alter a woman’s experience of moving around in the world. But it’s consistent with everything we know about objectification. The more easily identifiable you are as a woman, the more you will be objectified.
He stood up and gave a slow clap, while reenacting the way he leers at attractive women he sees on the street. Aidala clearly saw nothing problematic about his behavior, viewing it as a sweet compliment at best, harmless at worst. Jessica Williams, a correspondent on The Daily Show at the time, did a fantastic takedown of Aidala’s arguments. After explaining that the sidewalk isn’t a fashion runway or a red carpet, she noted, “Since going to work isn’t a performance, we’re not looking for applause.” Williams was spot-on with her use of the word performance. When objectification becomes a routine fact of life, girls and women do learn that to some extent, anything they do in public may feel like a performance. They learn to preemptively smile so that strangers won’t demand they do so. They struggle to find that slippery boundary between being attractive enough to be accepted, but not so attractive as to draw dangerous and unwanted attention.
Here’s what I have to say to everyone who seems to believe that we should encourage women to feel body shame in order to promote weight loss. Even if you’re not convinced by all the empirical data reviewed above, why would you ever want to employ a health intervention focused not on caring for one’s body and treating it well, but rather based on loathing your body? Why would you want women to hate such an intimate and important part of themselves? What we need instead is to feel so at home and comfortable in our bodies that taking care of them feels natural and automatic. You don’t take care of things you hate.
I ask M.K. to imagine how her life might have been altered if she hadn’t sacrificed 90 percent of her brain space to body monitoring for so many years. “How would your life have been different if you had that brain space back?” I asked. “What would you have done?” I could see it in M.K.’s body language and hear it in her voice. It was excruciating for her to think of this road not traveled. “I would have had self-esteem, which would have changed everything in my entire life.” She continued, “I would actually have thought something of myself instead of nothing of myself. I think that I would have been very different in relationships with men.” “How do you think you would have been different in your relationships with men?” I asked. M.K. sounds disgusted. “I used to sleep with people just because I wanted them to like me. I didn’t value my body, so I just gave it away. I never thought anyone would like me enough to wait. And that’s the saddest thing in the world, thinking no one would ever like me enough to wait to have sex with me, to wait to get to know me. So I just gave it away, you know?” M.K winced as she finished. “If I thought more of myself, I think, I just can’t tell you how much I wish I could be me now and go back. Just to be able to go back.”
As the average woman’s weight has increased over the past few decades, female beauty icons like models, Miss America contestants, and Playboy centerfolds have actually gotten thinner. The scene on television is no different: One analysis of central female characters in eighteen primetime sitcoms found that 76 percent of the actresses playing these characters were of below-average weight. A different study of top network television shows (including over 1,000 major characters, 56 programs, and 275 episodes) found that 1 in 3 central women characters were underweight. As a point of reference, less than 3 percent of U.S. adult women are underweight. Magazine images follow the same pattern. Two researchers from Arizona State University once designed a study to test how viewing images of average-weight models would influence women. Struggling to find such images in mainstream beauty magazines, they were forced to turn to specific “plus size” sources to find pictures of models who were simply average-sized.
One woman wrote, “This woman looks sickeningly thin. You can see her ribs.” She followed those statements with “I wish I looked like this” and “How can I get this look?”
It can take some practice, but you really don’t need to give voice to every negative thought about your body that comes into your mind. Imagine if you’re talking to a friend and a critical comment about that friend pops into your head. You don’t have to say it. In fact, I imagine you usually don’t. Be as kind to yourself as you would be to that friend.
Over the years, as I gave talks to groups of young women, the questions I got asked most were “What do we do about this?” and “How do we make it better?” These young women wanted to know how to fight back against beauty sickness in their own lives. They wanted to protect the girls and women they saw suffering. I realized I didn’t have much to offer beyond a list of things not to do. Our list of don’ts was long. Don’t seek out media that features idealized, objectified images of women. If you must encounter these images, give them as little of your attention as possible. Don’t compare yourself to media images of women. Don’t fat talk, or even be around it if possible. Don’t encourage other women’s negative body talk. Don’t talk about other women’s appearance. Don’t choose clothing that requires so much body monitoring it distracts you from what’s going on around you. Don’t get sucked into appearance-fixated social media. Don’t pressure your daughters about their weight. Don’t. Don’t. Don’t.
It’s hard to appreciate our bodies when we live in a culture that tells us they are never good enough. But remembering what our bodies do for us is an essential first step in finding the ability to feel at home in our own skin. Though I’ve focused a lot on physical activity, remember that thinking about your body in terms of what it can do is not just about working out. You don’t have to be fully able-bodied to feel gratitude for what your body can do. You don’t have to run a marathon or complete CrossFit challenges to be worthy. That’s not all there is to your body’s function. Your body is home to all of the skills you’ve developed over your lifetime. It facilitates your important social interactions. The movements of your face express your deepest emotions. And the internal functions of your body, those you can’t readily see, are just as inspiring. Your body takes nutrients from your food and uses those nutrients to power you as you make your way around the world. How can a body that does all those things be disgusting or shameful? It’s the chorus of objectifying voices in our culture that blinds us to these wonders.
Colleen and I both agree that this is one of many reasons to tamp down appearance commentary directed at women. You never know what it means to a woman when you compliment her body. Praise that might seem simple on the surface can be loaded. When you praise her for losing weight, does that mean she was unacceptable before she lost weight? Does it mean that other women who are heavier than she is are not attractive? When you tell a woman you envy what you see as her ability to stay thin with little effort, do you have any idea whether that woman may be like Nique from chapter 12, exhausted from hearing others tell her she needs to gain weight? Or whether she might be struggling with an eating disorder? Or whether another woman who’s listening to you is?
Around 90 percent of young women have no problem naming a body part with which they’re unhappy. About 50 percent express what researchers call a “global negative evaluation” of their body. The sense so many teen girls have of not being “good enough” is intimately tied up with the disappointment they feel when they look in the mirror.
Artemis even said she couldn’t really start “working on her brain” until she got her body where she wanted it. She laughed as she told me this.
I suggested that when she was older, she might have things on her mind besides the shape of her body. She found that possibility unlikely. “I try not to think about when I’m old, because I feel like when I’m old I’m inevitably going to be fat and I won’t be able to do anything about it. I’m still gonna be sad. I’ll be fat and I’ll be old. A horrible combination.
She feared that “nobody would ever like her” if she gained weight, and she was willing to do whatever she could to avoid that fate.
How can you have respect for yourself as a human being if you’re disgusted by such an important part of your own humanity? How you feel about your body’s appearance is inextricably linked to how you feel about yourself, and this link between self-esteem and body esteem is stronger in women than men. This is why, when people want to inflict emotional damage on a woman, they so often make a strike at physical appearance.
Today’s young women were raised to believe they could be anything, yet they are still haunted by the need to be pretty above all else. It has been over three decades since young women passed young men in college degrees earned. As confident as today’s young women may seem in the classroom or the office, too many are made anxious or depressed by the feeling that their appearance is under constant examination, because in this beauty-sick culture, it probably is.
Having the experience of being treated like nothing more than your body is unavoidable for most women. It’s a shared social experience all women know. No matter how different we are, no matter what our backgrounds, we know what it’s like to be objectified.
Then Ana hits the nail on the head. She tilts her head to the side, sets down her drink, and looks me in the eyes. “I’m concerned a lot. I worry, what if I view me as more about my looks than what I’m saying?”
It’s a strange world we live in, when a couple of inches of hair growth can fundamentally alter a woman’s experience of moving around in the world. But it’s consistent with everything we know about objectification. The more easily identifiable you are as a woman, the more you will be objectified.
He stood up and gave a slow clap, while reenacting the way he leers at attractive women he sees on the street. Aidala clearly saw nothing problematic about his behavior, viewing it as a sweet compliment at best, harmless at worst. Jessica Williams, a correspondent on The Daily Show at the time, did a fantastic takedown of Aidala’s arguments. After explaining that the sidewalk isn’t a fashion runway or a red carpet, she noted, “Since going to work isn’t a performance, we’re not looking for applause.” Williams was spot-on with her use of the word performance. When objectification becomes a routine fact of life, girls and women do learn that to some extent, anything they do in public may feel like a performance. They learn to preemptively smile so that strangers won’t demand they do so. They struggle to find that slippery boundary between being attractive enough to be accepted, but not so attractive as to draw dangerous and unwanted attention.
Here’s what I have to say to everyone who seems to believe that we should encourage women to feel body shame in order to promote weight loss. Even if you’re not convinced by all the empirical data reviewed above, why would you ever want to employ a health intervention focused not on caring for one’s body and treating it well, but rather based on loathing your body? Why would you want women to hate such an intimate and important part of themselves? What we need instead is to feel so at home and comfortable in our bodies that taking care of them feels natural and automatic. You don’t take care of things you hate.
I ask M.K. to imagine how her life might have been altered if she hadn’t sacrificed 90 percent of her brain space to body monitoring for so many years. “How would your life have been different if you had that brain space back?” I asked. “What would you have done?” I could see it in M.K.’s body language and hear it in her voice. It was excruciating for her to think of this road not traveled. “I would have had self-esteem, which would have changed everything in my entire life.” She continued, “I would actually have thought something of myself instead of nothing of myself. I think that I would have been very different in relationships with men.” “How do you think you would have been different in your relationships with men?” I asked. M.K. sounds disgusted. “I used to sleep with people just because I wanted them to like me. I didn’t value my body, so I just gave it away. I never thought anyone would like me enough to wait. And that’s the saddest thing in the world, thinking no one would ever like me enough to wait to have sex with me, to wait to get to know me. So I just gave it away, you know?” M.K winced as she finished. “If I thought more of myself, I think, I just can’t tell you how much I wish I could be me now and go back. Just to be able to go back.”
As the average woman’s weight has increased over the past few decades, female beauty icons like models, Miss America contestants, and Playboy centerfolds have actually gotten thinner. The scene on television is no different: One analysis of central female characters in eighteen primetime sitcoms found that 76 percent of the actresses playing these characters were of below-average weight. A different study of top network television shows (including over 1,000 major characters, 56 programs, and 275 episodes) found that 1 in 3 central women characters were underweight. As a point of reference, less than 3 percent of U.S. adult women are underweight. Magazine images follow the same pattern. Two researchers from Arizona State University once designed a study to test how viewing images of average-weight models would influence women. Struggling to find such images in mainstream beauty magazines, they were forced to turn to specific “plus size” sources to find pictures of models who were simply average-sized.
One woman wrote, “This woman looks sickeningly thin. You can see her ribs.” She followed those statements with “I wish I looked like this” and “How can I get this look?”
It can take some practice, but you really don’t need to give voice to every negative thought about your body that comes into your mind. Imagine if you’re talking to a friend and a critical comment about that friend pops into your head. You don’t have to say it. In fact, I imagine you usually don’t. Be as kind to yourself as you would be to that friend.
Over the years, as I gave talks to groups of young women, the questions I got asked most were “What do we do about this?” and “How do we make it better?” These young women wanted to know how to fight back against beauty sickness in their own lives. They wanted to protect the girls and women they saw suffering. I realized I didn’t have much to offer beyond a list of things not to do. Our list of don’ts was long. Don’t seek out media that features idealized, objectified images of women. If you must encounter these images, give them as little of your attention as possible. Don’t compare yourself to media images of women. Don’t fat talk, or even be around it if possible. Don’t encourage other women’s negative body talk. Don’t talk about other women’s appearance. Don’t choose clothing that requires so much body monitoring it distracts you from what’s going on around you. Don’t get sucked into appearance-fixated social media. Don’t pressure your daughters about their weight. Don’t. Don’t. Don’t.
It’s hard to appreciate our bodies when we live in a culture that tells us they are never good enough. But remembering what our bodies do for us is an essential first step in finding the ability to feel at home in our own skin. Though I’ve focused a lot on physical activity, remember that thinking about your body in terms of what it can do is not just about working out. You don’t have to be fully able-bodied to feel gratitude for what your body can do. You don’t have to run a marathon or complete CrossFit challenges to be worthy. That’s not all there is to your body’s function. Your body is home to all of the skills you’ve developed over your lifetime. It facilitates your important social interactions. The movements of your face express your deepest emotions. And the internal functions of your body, those you can’t readily see, are just as inspiring. Your body takes nutrients from your food and uses those nutrients to power you as you make your way around the world. How can a body that does all those things be disgusting or shameful? It’s the chorus of objectifying voices in our culture that blinds us to these wonders.
Colleen and I both agree that this is one of many reasons to tamp down appearance commentary directed at women. You never know what it means to a woman when you compliment her body. Praise that might seem simple on the surface can be loaded. When you praise her for losing weight, does that mean she was unacceptable before she lost weight? Does it mean that other women who are heavier than she is are not attractive? When you tell a woman you envy what you see as her ability to stay thin with little effort, do you have any idea whether that woman may be like Nique from chapter 12, exhausted from hearing others tell her she needs to gain weight? Or whether she might be struggling with an eating disorder? Or whether another woman who’s listening to you is?
Suppose a Sentence by Brian Dillon
Did not finish book. Stopped at 25%.
Did not finish book. Stopped at 25%.
I didn't finish this book quite frankly because I found it boring.
Snaps I did like:
I went chasing eclipses: those moments of reading when the light changes, some darker lustre takes over, things (words) seem suddenly obscure, even in the simplest sentence, and you find you have to look twice, more than twice.
Because the child is like a worm that feeds on the body of its mother but also resembles a corpse in the grave, that breeds then kills worms when the body is spent.
"Time which antiquates Antiquities, and hath an art to make dust of all things, hath yet spared these minor Monuments." – SIR THOMAS BROWNE
It is exactly what I want from a sentence, this combination of oblique self-involvement and utter commitment to the things themselves. For words are also things and things are apt to burst with force and loud report.
Snaps I did like:
I went chasing eclipses: those moments of reading when the light changes, some darker lustre takes over, things (words) seem suddenly obscure, even in the simplest sentence, and you find you have to look twice, more than twice.
Because the child is like a worm that feeds on the body of its mother but also resembles a corpse in the grave, that breeds then kills worms when the body is spent.
"Time which antiquates Antiquities, and hath an art to make dust of all things, hath yet spared these minor Monuments." – SIR THOMAS BROWNE
It is exactly what I want from a sentence, this combination of oblique self-involvement and utter commitment to the things themselves. For words are also things and things are apt to burst with force and loud report.
An Apprenticeship or The Book of Pleasures by Sheila Heti, Clarice Lispector, Benjamin Moser
5.0
viz anotace
Bankéř anarchista by Fernando Pessoa
11
Nu a kdo je to anarchista? Člověk, který se bouří proti té nespravedlnosti, že se rodíme jako společensky nerovní lidé – to je v podstatě vše.
13
Skutečným, jediným zlem jsou společenské konvence a fikce, které se nadřazují přirozeným skutečnostem – od rodiny až po peníze, od náboženství až po stát. Člověk se rodí jako muž nebo žena – totiž aby se v dospělosti stal mužem nebo ženou; nerodí se podle přirozené spravedlnosti ani k tomu, aby byl manžel, ani aby byl bohatý či chudý, stejně jako se nerodí k tomu, aby byl katolík nebo protestant, Portugalec nebo Angličan. To vše vyplývá ze sociálních fikcí.
50
To špatné na sociálních fikcích jsou ony samy jako celek, a nikoli jedinci, kteří je reprezentují, což jim lze zazlívat.
Nu a kdo je to anarchista? Člověk, který se bouří proti té nespravedlnosti, že se rodíme jako společensky nerovní lidé – to je v podstatě vše.
13
Skutečným, jediným zlem jsou společenské konvence a fikce, které se nadřazují přirozeným skutečnostem – od rodiny až po peníze, od náboženství až po stát. Člověk se rodí jako muž nebo žena – totiž aby se v dospělosti stal mužem nebo ženou; nerodí se podle přirozené spravedlnosti ani k tomu, aby byl manžel, ani aby byl bohatý či chudý, stejně jako se nerodí k tomu, aby byl katolík nebo protestant, Portugalec nebo Angličan. To vše vyplývá ze sociálních fikcí.
50
To špatné na sociálních fikcích jsou ony samy jako celek, a nikoli jedinci, kteří je reprezentují, což jim lze zazlívat.
Člověk, moc a spravedlnost by Michel Foucault, Noam Chomsky
44 – Foucault
Vaše [Eldersova] otázka zní: Proč se tak zajímám o politiku? Pokud bych vám však měl odpovědět velmi jednoduše, řekl bych toto: proč bych se o ni neměl zajímat? Jinými slovy řečeno, jaké slepota, jaká hluchota, jaká ideologická tíha by na mě musela dolehnout, aby mi zabránila zajímat se o toto pravděpodobně nejvýznamnější téma naší existence, tedy o společnost, v níž žijeme, o ekonomické vztahy, v jejichž rámci funguje, a o systém moci, který určuje obecné formy a obecná oprávnění a zákazy našeho chování? Podstata našeho života sestává především z politického fungování společnosti, v niž se nalézáme.
47 – Foucault
Pokud demokracií rozumíme účinný výkon moci obyvatelstvem, jež není rozděleno ani hierarchicky uspořádáno do tříd, je zcela jasné, že jsme demokracii velmi vzdáleni. Je až příliš jasné, že žijeme v režimu třídní diktatury, násilím vnucované třídní moci, i když jsou nástroje tohoto násilí institucionální a ústavní. V jistém smyslu pro nás žádná otázka demokracie neextistuje.
48 – Foucault
Každý si to uvědomuje v souvislosti s rodinou a také ví, že univerzita a obecně vzato všechny vzdělávací systémy, jež zdánlivě pouze šíří vědění, jsou vytvořeny k tomu, aby udržely u moci určitou společenskou třídu a vyloučily mocenské nástroje jiné společenské třídy.
49 – Foucault
Zdá se mi, že skutečným politickým úkolem ve společnosti, jako je ta naše, je kritizovat fungování institucí, jež se zdají být neutrální a nezávislé, kritizovat a napadat je takovým způsobem, aby došlo k demaskování politického násilí, které se skrze ně vždy vykonávalo skrytě, aby proti nim člověk mohl bojovat.
Vaše [Eldersova] otázka zní: Proč se tak zajímám o politiku? Pokud bych vám však měl odpovědět velmi jednoduše, řekl bych toto: proč bych se o ni neměl zajímat? Jinými slovy řečeno, jaké slepota, jaká hluchota, jaká ideologická tíha by na mě musela dolehnout, aby mi zabránila zajímat se o toto pravděpodobně nejvýznamnější téma naší existence, tedy o společnost, v níž žijeme, o ekonomické vztahy, v jejichž rámci funguje, a o systém moci, který určuje obecné formy a obecná oprávnění a zákazy našeho chování? Podstata našeho života sestává především z politického fungování společnosti, v niž se nalézáme.
47 – Foucault
Pokud demokracií rozumíme účinný výkon moci obyvatelstvem, jež není rozděleno ani hierarchicky uspořádáno do tříd, je zcela jasné, že jsme demokracii velmi vzdáleni. Je až příliš jasné, že žijeme v režimu třídní diktatury, násilím vnucované třídní moci, i když jsou nástroje tohoto násilí institucionální a ústavní. V jistém smyslu pro nás žádná otázka demokracie neextistuje.
48 – Foucault
Každý si to uvědomuje v souvislosti s rodinou a také ví, že univerzita a obecně vzato všechny vzdělávací systémy, jež zdánlivě pouze šíří vědění, jsou vytvořeny k tomu, aby udržely u moci určitou společenskou třídu a vyloučily mocenské nástroje jiné společenské třídy.
49 – Foucault
Zdá se mi, že skutečným politickým úkolem ve společnosti, jako je ta naše, je kritizovat fungování institucí, jež se zdají být neutrální a nezávislé, kritizovat a napadat je takovým způsobem, aby došlo k demaskování politického násilí, které se skrze ně vždy vykonávalo skrytě, aby proti nim člověk mohl bojovat.
Nebe nezná vyvolených by Erich Maria Remarque
82
Nevěděla to a ani to nebylo příliš důležité. Důležité bylo, že je v Paříži, že je večer a že dýchá. Na semaforech bulváru St. Michel se objevila zelená a za Giuseppem se hnala přes most jako v divoké štvanici smečka citroenů, renaultů a náklaďáků. Lillian si nevzpomínala, že by kdy viděla tolik aut. Za války jich bylo nepatrně. Rámus byl ohlušující, ale jí zněl jako varhany, na které železné ruce hrají mohutné Te Deum.
93
Bylo skoro poledne a kaple s vysokými, barevnými okny byla celá prozářená světlem, jako by byla průhlednou věží paprsků. Zdálo se, že se skládá jen z oken, plných sytě modře, žhavě červeně, žlutě a zeleně. Světlo bylo tak intenzivní, že přímo cítila barvy na své kůži, jako by se koupala v barevném světle. Kromě Lillian bylo v kapli jen několik amerických vojáků, kteří brzy odešli. Seděla v lavici zahalena světlem jako v nejlehčím a nejkrálovštějším hávu a měla chuť se svléknout a vidět, jak jí onen průsvitný brokát klouže po kůži. Byl to vodopád světla, beztížné opojení, pád a vznášení současně; měla pocit, jako by světlo vdechovala, jako by jí v srdci hrály modř, červeň a žluť, jako by se hranice mezi tělem a vědomím rozplývaly a světlo jí protékalo tělem tak, jak toho bývala svědkem při neviditelných rentgenových paprscích, jenže tam byla kostra odhalována, kdežto tady jako by tajuplná síla způsobovala, že jí tlouklo srdce a pulsovala krev. Byl to sám život a jak tam tak seděla, tiše a nehybně, zaplavována a omývána světlem, splývala s tím vším, už nebyla izolovaným jedincem, ale světlo ji přijalo a ochraňovalo a Lillian měla náhle mystický pocit, že dokud ji bude světlo takto oblévat, nikdy nezemře a že v ní nikdy nezemře něco, co patří k tomuto magickému světlu. Bylo to hluboká útěcha a říkala si, že na to nikdy nezapomene a že by její život, ty dny, jež jí ještě zbývaly, měl být takový jako toto zde, úl, naplněný nejhezčím medově zlatým světlem – světlem bez stínů, životem bez lítosti, hořením bez popelu –
Nevěděla to a ani to nebylo příliš důležité. Důležité bylo, že je v Paříži, že je večer a že dýchá. Na semaforech bulváru St. Michel se objevila zelená a za Giuseppem se hnala přes most jako v divoké štvanici smečka citroenů, renaultů a náklaďáků. Lillian si nevzpomínala, že by kdy viděla tolik aut. Za války jich bylo nepatrně. Rámus byl ohlušující, ale jí zněl jako varhany, na které železné ruce hrají mohutné Te Deum.
93
Bylo skoro poledne a kaple s vysokými, barevnými okny byla celá prozářená světlem, jako by byla průhlednou věží paprsků. Zdálo se, že se skládá jen z oken, plných sytě modře, žhavě červeně, žlutě a zeleně. Světlo bylo tak intenzivní, že přímo cítila barvy na své kůži, jako by se koupala v barevném světle. Kromě Lillian bylo v kapli jen několik amerických vojáků, kteří brzy odešli. Seděla v lavici zahalena světlem jako v nejlehčím a nejkrálovštějším hávu a měla chuť se svléknout a vidět, jak jí onen průsvitný brokát klouže po kůži. Byl to vodopád světla, beztížné opojení, pád a vznášení současně; měla pocit, jako by světlo vdechovala, jako by jí v srdci hrály modř, červeň a žluť, jako by se hranice mezi tělem a vědomím rozplývaly a světlo jí protékalo tělem tak, jak toho bývala svědkem při neviditelných rentgenových paprscích, jenže tam byla kostra odhalována, kdežto tady jako by tajuplná síla způsobovala, že jí tlouklo srdce a pulsovala krev. Byl to sám život a jak tam tak seděla, tiše a nehybně, zaplavována a omývána světlem, splývala s tím vším, už nebyla izolovaným jedincem, ale světlo ji přijalo a ochraňovalo a Lillian měla náhle mystický pocit, že dokud ji bude světlo takto oblévat, nikdy nezemře a že v ní nikdy nezemře něco, co patří k tomuto magickému světlu. Bylo to hluboká útěcha a říkala si, že na to nikdy nezapomene a že by její život, ty dny, jež jí ještě zbývaly, měl být takový jako toto zde, úl, naplněný nejhezčím medově zlatým světlem – světlem bez stínů, životem bez lítosti, hořením bez popelu –
Latina je mrtvá, ať žije latina! by Wilfried Stroh
85
Není pochyb, že Augustus vtiskl svou pečeť literatuře po něm pojmenovaném období. Avšak doopravdy mu za tento rozkvět nevděčíme. Vergilius, Horatius a Propertius vytvořili svá díla již před dobou jeho principátu. Tibullus a Ovidius se již nenechali císařem přivlastnit, a to platí i pro velkého historika této doby Livia. Ani v saeculum Augustum (Augustově éře) nežili pouze „augustovci“, a přes množství chvály zůstal tento nesmírně úspěšný státník dodnes spornou postavou.
143
A tak jsme opět u našeho klíčového slova. Je nezpochybnitelné, že moderní výraz „humanismus“ je právě dědicem pojmu studia humanitatis, který po Brunim razil jako programatické heslo zejména florentský kancléř a filolog Coluccio Salutati. Humanistae, tak nazývali v pozdním patnáctém století učitele latinské literatury a morální filosofie na italských universitách. Co se tím přesně myslelo? Co má antika společného s „člověkem“, co s humanitou (humanitas)?
185
Již v antice se konsituoval podnes diskutovaný problém, proč Cicero a ostatní označovali „vzdělání“ a „lidskost“ jediným výrazem humanitas. Melanchthon věřil, že nalezl odpověď: protože převážně prostřednictvím jazykového vzdělání se lidskost dostavuje sama od sebe. Přitom Melanchthon soudí, že toto etické školení je spojeno především s rozvojem intelektu: „neboť péče o dobrou řeč sama o sobě činí ducha čilejším“ (quod bene dicendi cura per sese vegetiorem animum reddit). Tedy: rétorika školí ducha, což působí pozitivně i na charakter. Nebudeme to dále analyzovat nebo kritizovat, jen učiníme závěr, že velký didaktik Melanchthon zde zcela mimochodem objevil princip „formálního vzdělání“.
222
Také ostatní filosofové tohoto století jsou i dnes citováni latinsky: Scientia est potentia (Vědění je moc) – Francis Bacon; Homo homini lupus (člověk člověku vlkem) nebo Bellum omnium contra omnes (válka všech proti všem) – Thomas Hobbes; Sub specie aeternitatis (z hlediska věčnosti) – Brauch Spinoza. Přes Descartův počin se ve filosofii drží latina ještě dlouho jako hlavní řeč. Gottfried Wilhelm Leibniz, jenž se v některých článcích, které byly uveřejněny až po jeho smrti, přimlouvá za němčinu jako vědecký jazyk, sám píše většinou latinsky, zčásti též francouzsky.
228
Zásadu latinského učení prostřednictvím mluvené latiny zastával k užitku německé literatury i otec Johanna Wolfganga Goetha: učil se latinsky „pouze z potřeby, bez pravidel a pojmů“, především s pomocí drobných stručných Rozhovorů (Colloquia), jež se nám zachovaly, a také rannou četbou Ovidiových Metamorfóz. Tak ho latina i nová latina po celý život inspirovaly. Ostatně již v šestnácti letech toužil i po tom, stát se profesorem Latiny. Vlastně je to škoda, že z toho nic nebylo.
Není pochyb, že Augustus vtiskl svou pečeť literatuře po něm pojmenovaném období. Avšak doopravdy mu za tento rozkvět nevděčíme. Vergilius, Horatius a Propertius vytvořili svá díla již před dobou jeho principátu. Tibullus a Ovidius se již nenechali císařem přivlastnit, a to platí i pro velkého historika této doby Livia. Ani v saeculum Augustum (Augustově éře) nežili pouze „augustovci“, a přes množství chvály zůstal tento nesmírně úspěšný státník dodnes spornou postavou.
143
A tak jsme opět u našeho klíčového slova. Je nezpochybnitelné, že moderní výraz „humanismus“ je právě dědicem pojmu studia humanitatis, který po Brunim razil jako programatické heslo zejména florentský kancléř a filolog Coluccio Salutati. Humanistae, tak nazývali v pozdním patnáctém století učitele latinské literatury a morální filosofie na italských universitách. Co se tím přesně myslelo? Co má antika společného s „člověkem“, co s humanitou (humanitas)?
185
Již v antice se konsituoval podnes diskutovaný problém, proč Cicero a ostatní označovali „vzdělání“ a „lidskost“ jediným výrazem humanitas. Melanchthon věřil, že nalezl odpověď: protože převážně prostřednictvím jazykového vzdělání se lidskost dostavuje sama od sebe. Přitom Melanchthon soudí, že toto etické školení je spojeno především s rozvojem intelektu: „neboť péče o dobrou řeč sama o sobě činí ducha čilejším“ (quod bene dicendi cura per sese vegetiorem animum reddit). Tedy: rétorika školí ducha, což působí pozitivně i na charakter. Nebudeme to dále analyzovat nebo kritizovat, jen učiníme závěr, že velký didaktik Melanchthon zde zcela mimochodem objevil princip „formálního vzdělání“.
222
Také ostatní filosofové tohoto století jsou i dnes citováni latinsky: Scientia est potentia (Vědění je moc) – Francis Bacon; Homo homini lupus (člověk člověku vlkem) nebo Bellum omnium contra omnes (válka všech proti všem) – Thomas Hobbes; Sub specie aeternitatis (z hlediska věčnosti) – Brauch Spinoza. Přes Descartův počin se ve filosofii drží latina ještě dlouho jako hlavní řeč. Gottfried Wilhelm Leibniz, jenž se v některých článcích, které byly uveřejněny až po jeho smrti, přimlouvá za němčinu jako vědecký jazyk, sám píše většinou latinsky, zčásti též francouzsky.
228
Zásadu latinského učení prostřednictvím mluvené latiny zastával k užitku německé literatury i otec Johanna Wolfganga Goetha: učil se latinsky „pouze z potřeby, bez pravidel a pojmů“, především s pomocí drobných stručných Rozhovorů (Colloquia), jež se nám zachovaly, a také rannou četbou Ovidiových Metamorfóz. Tak ho latina i nová latina po celý život inspirovaly. Ostatně již v šestnácti letech toužil i po tom, stát se profesorem Latiny. Vlastně je to škoda, že z toho nic nebylo.
Neplačte láskou by Jiří Wolker, Jindřich Hořejší, Konstantin Biebl, František Halas, Jaroslav Seifert, František Hrubín, Vítězslav Nezval, Josef Hora, Vilém Závada, Stanislav Kostka Neumann, Jiří Orten, Vladimír Holan
Z doslovu:
Když do tohoto světa umění vstoupíte, málo se v něm zpočátku vyznáte. Bude se vám zdát nepřehledný a někdy i málo srozumitelný. Jednoho malíře či sochaře, básníka nebo hudebníka sotva rozeznáte od druhého, jejich obrazy, sochy i verše vám budou připadat stejné nebo velmi podobné. Není tomu jinak než ve světě přírody, kdy zprvu také pro les nevidíte stromy a pro bujnost vegetace jednotlivé druhy obilovin, květů a trav. Teprve za čas budete v hejnech ptáků vidět zvlášť vlaštovky, kosy drozdy, sýkorky, čížky, stehlíky a všechny ostatní. Poznáte je podle velikosti, barvy peří, tvaru hlavy, podle hlasu i podle letu.
Když do tohoto světa umění vstoupíte, málo se v něm zpočátku vyznáte. Bude se vám zdát nepřehledný a někdy i málo srozumitelný. Jednoho malíře či sochaře, básníka nebo hudebníka sotva rozeznáte od druhého, jejich obrazy, sochy i verše vám budou připadat stejné nebo velmi podobné. Není tomu jinak než ve světě přírody, kdy zprvu také pro les nevidíte stromy a pro bujnost vegetace jednotlivé druhy obilovin, květů a trav. Teprve za čas budete v hejnech ptáků vidět zvlášť vlaštovky, kosy drozdy, sýkorky, čížky, stehlíky a všechny ostatní. Poznáte je podle velikosti, barvy peří, tvaru hlavy, podle hlasu i podle letu.